Jak mi vysvětlili bídu

Ceny letí nahoru. Lidé kolem neustále nadávají, hledá se viník. V obchodním domě v Opavě mi jedna bývalá kolegyně konečně vysvětlila, jak to vlastně s tou bídou je. Díky, Pavlíno!

Někdo může namítat, že nebýt těch obchodů, měl bych článků na blogu o polovinu méně. A ona je to pravda. Obchody jsou prostě studnicí historek a lidských osudů. Jen tady se potkají všichni, bez ohledu na důležitost společenského postavení či výši bankovního konta. Jíst, oblékat a nakupovat věci pro domácnost musí každý, mě nevyjímaje. 

Mázli jsme svačiny a sedli do auta. V rádiu jsme si poslechli katastrofické předpovědi o ceně zeleniny a vajec. Přemlouval jsem holky, že bychom tradičně navštívili Polsko, protože u nás v obchodním domě čeká jen banda ziskuchtivých loupežníků. Nakonec jsme si řekli, že to zkusíme. V českých obchodech přece nemůže být tak zle.

Při vjezdu do podzemního parkoviště jsme s naším autem tančili jako Harapes v nejlepších letech, protože najít parkovací místo bylo těžší, než trefit první ve Sportce. Moje dcera miluje jezdící schody, proto jsme po zaparkování okamžitě vyběhli k eskalátorům, kde však bylo tolik lidí, že to nebyl ten správný zážitek. 

Moje děvčata se vydala do obchodů s oblečením a já zase na své oblíbené poflakování po obchodech s elektronikou. Hned v prvním z nich jsem u automatických kávovarů potkal svou bývalou kolegyni Pavlínu. Učili jsme spolu na jedné základní škole.

„Ahoj Pavli,“ řekl jsem tiše.

„Šmarjá ahóóój,“ vylétlo z ní, položila dvě plné tašky na podlahu a objala mě. Voněla něčím sladkým tak silně, že to až tahalo za nos.

„Co tu děláš? Jak se ti daří?“ řekl jsem automaticky a rukou posbíral několik dlouhých blonďatých vlasů, které se po jejím objetí přilepily na levý rukáv mé černé bundy.

„Ale,“ řekla tak nějak znuděně, „…učím tu v Opavě. Našla jsem si staršího pána, máme byt za Horním náměstím…, jsem na nákupech. Manžel je na služebce, ale nechal mi kartu, že si mám nakoupit. Když je ten víkend, tak jej trávím vždycky odpoledne tady…, ale je všude nějak moc lidí!“

„Je…,“ podotkl jsem, „…na to, že je ta údajná bída, tak je tu lidí až přespříliš!“

V tu chvíli jsem měl pocit, že jsem místo prosté věty vystřelil ránu z pistole. Její obličej doslova zkameněl, na krku jí naběhla žíla, na které by člověk utáhl nákladní auto.

„Tys byl vždycky divný,“ vyprskla znenadání, „…já byla na té poslední demonstraci. A víš proč? Protože už mám dost toho, jak tato vláda zdražuje potraviny, obírá nás o peníze, všechny nás uvrhuje do bídy. Nerodí se děti…, kdo by je v této složité době měl?“

„Prosím tě,“ pokusil jsem se argumentovat, „…kde to psali?“

„Vždyť je toho plný internet,“ řekla útočně, „…to musíš umět hledat! Nesmíš koukat jen na tu zaprodanou Českou televizi, tu si platí vláda! Teď je to totalita. Nesmíš říkat, co si myslíš. A víš co? Nezdržuj mě! Já musím ještě do města do cestovky, mám tam zaplacený jarní poznávací zájezd do Egypta. Nazdar!“

Zmizela. Otočila se na podpatku a byla fuč. 

V tu chvíli jsem přemýšlel, zda se mi vlastně vůbec nezdála. Až při tomto zážitku jsem si uvědomil, že je společnost rozdrolena jako strouhanka z rohlíku. Před časem jsem právě na tom opěvovaném internetu četl názor bývalého politika, kde se klaněl před našimi předky, kteří se v mnohem obtížnějších časech rozmnožovali, aniž by cokoliv očekávali od státu či politiků. Bez jejich odvahy by tady nikdo z nás nebyl a nemohl by říkat a beztrestně prezentovat své názory a postoje. Proto jsem se raději sebral a šel za svými děvčaty, abych nenasál ze své bývalé kolegyně tu pesimistickou náladu. Té je všude plno, ale záleží jen na nás, jestli ji k sobě pustíme.

Váš Honza