Společnost je rozdělena. Vláda s lidmi příliš nekomunikuje, cestující expremiér sdílí na sociálních sítích výzvu nějakého týpka, aby lidi vzali do rukou dlažební kostky. Dna bylo dosaženo. A podle toho to taky mezi lidmi vypadá.
Jít dnes nakoupit je věcí srovnatelnou s adrenalinovým sportem. A ten je zcela zdarma. Přijel jsem do města s tím, že si vyberu peníze z bankomatu. Běžně platím bezhotovostně, ale výjimečně jsem hotovost potřeboval. U nás máme bankomat za skleněnými dveřmi. Když svítí slunce, nemáte šanci vidět, kdo je za nimi.
„Jste slepej? Nevidíte, že teď jsem tu já? To je hrozný! Tak vypadnete už?!“ prskala po mně asi šedesátiletá paní svírající v ruce kabelku. Mlčky jsem vycouval, nerad bych dostal kabelkou mezi oči. Dáma si asi spletla bankomat s výherním automatem, protože byla vevnitř dobrých deset minut.
Pravé drama na mě ovšem čekalo v supermarketu.
Bylo pondělí před červencovými svátky. Aspoň podle kalendáře. Jinak to spíše vypadalo, že se blíží konec světa. Ono se to billboardy s nápisem „Za Babiše bylo líp“ po severní Moravě jenom hemží, ale před obchody to nejde poznat. Lidí jako smetí.
„Maruno,“ křičel pán v bílém plážovém klobouku a v bermudách na manželku, „tady mají ten levný cukr, ale jen deset balení na jednoho!“
„Ale to vymyslíme, taťko,“ řekla konejšivě asi stodvacetikilová manželka, která se během několika vteřin otočila na mladou maminku asi se tříletým dítětem ve vozíku a zakřičela: „to ten váš parchant musí ten rohlík jíst ve vozíku? Kdo to má pak uklízet?“
„No, vy určitě ne,“ odsekla jí maminka a zmizela mezi regály.
„Můra jedna,“ procedila mezi zuby a dodala: „vzals ty levný másla?“
„Vzal,“ řekl pokorně manžel, „ale taky mají jen deset kusů na jednoho!“
„Jsem ti říkala…, bože, ty seš tak nechápavej, že to mám vymyšlený! Se rozdělíme! Budeme dělat, že se neznáme. Já zaplatím jeden nákup a ty za mnou druhý. Ty seš do tohoto světa fakt nepoužitelnej! Kde jsem nechala oči?!“
Při pohledu na jejich přeplněný nákupní vozík jsem si se svým jedním pytlíkem brambor a šesti rohlíky připadal jako totální loser.
Když jsem dorazil do prostoru pokladen, zjistil jsem, že ona velmi příjemná dáma a její manžel stojí za mnou.
„To je děs!“ začala křičet na celé kolo, „tak člověk si jde v této době nakoupit, a oni, místo aby byli rádi, že jim děláme tržbu a nejezdíme na nákupy do Polska, mají rozjetou jen jednu kasu! Haló! Neslyšíte? Další kasa! Přestaňte tam pít vzadu to kafe a pojďte někdo k druhé pokladně!“
Začalo to být nepříjemné nejen mně, ale i lidem okolo.
„Madam,“ nevydržel jsem to, „tak si to za ty prachy zkuste taky! Ty holky třeba vzadu vykládají paletu se zbožím! Mnohdy nestíhají pomalu ani na záchod!“
„Vy…, víte, kdo já jsem?“
„Vím,“ odvětil jsem v klidu, „ale netroufám si to říct nahlas, nebylo by to nic hezkého!“
Tak to vypadá, že jsem si u holek udělal malé, bezvýznamné plus. Před nedávnem mě jedna z prodavaček zdravila na chodníku s úsměvem od ucha k uchu. Snad se ten okolní svět ještě tak úplně nezbláznil.
Váš Honza
