Jak ke mně sedla stopařka aneb Bohuno, ty seš úplně blbá!

Už jsem několikrát psal, že smůla je mé druhé příjmení. Kupříkladu mé kutilské pokusy jednou vstoupí do dějin. Proto pokud někdo druhý klopýtne, zvedne mi to sebevědomí. Třeba nedávno před obchodem.

Nastala doba prázdnin, která vystřídala údobí, kdy máte pocit, že místo na lavičce v parku psychiatrické léčebny spojené s krmením krákorajících havranů má smysluplnější význam. Jako každoročně jsme napustili bazén a…, začalo pršet. Někdy mám pocit, že za to hnusné počasí můžu každoročně já, protože dokud nemám vybudovánu domácí plovárnu, je venku horko jako na Krétě.

„Táto,“ řekla tak nějak se škodolibostí v hlase má žena, „máš nachystáno všechno? Ať zase v polovině napouštění neřekneš, že ti něco chybí. Víš, jak to s tebou je!“

„Bez obav,“ snažil jsem se udržet genderovou vyváženost naší domácnosti, „…mám všechno…, písek, hadice, sponky, šest izolačních pásek, konstrukci…, mám všechno!“

„Jen aby,“ pousmála se a vesele kopala dál v bylinkovém záhonu.

Já nevím, pánové, jak to máte vy, ale pokud dělám něco na zahradě, musím dělat jen jednu věc. Ony ženy to mají nějak jinak. Zvládnou vytírat podlahu, vysávat v druhé místnosti koberec, namáčet prádlo, druhou rukou míchat zelí k obědu, zároveň připravovat jídlo pro slepice a vysvětlovat dítěti, co si má obléct ven. No, asi mají v hlavách lepší čipy, jinak si to nedovedu vysvětlit. Ale bazén? Proč bych to nezvládl?

Ve chvíli, kdy jsem začal pekelné dílo stavět, na mě volala žena s prosbou, že ten keř v zadním místě zahrady by se jistě lépe vyjímal jinde, přičemž tuto složitou výkopovou operaci je zapotřebí udělat právě teď, protože zítra bude konec světa. Položil jsem bazénovou plachtu a vyběhl do svahu tak rychle, že jsem na předem dobře zametenou betonovou plochu dostal miniaturní kamínek. Co to později způsobilo, je asi každému jasné.

Keř nebyl tak jednoduše vykopatelný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Z původně odhadované chvilky jsem se dostal na dvě hodiny čistého času. Veral to vyřešil, záda jsem měl v háji. Ale proč bych to nezvládl?

Vrátil jsem se ke konstrukci bazénu. Šlo to dobře. Za půl hodiny vše stálo na svém místě. Ještě filtrace a půl hodiny vzpomínání, kde jen jsem, já idiot, schoval v loňském roce ten zatracený návod. Bylo mi jasné, že jsem jej odhodil někam do neznáma, protože chlap je inteligent, ten papír nepotřebuje. Proto jsem na to šel logicky a hadice zapojil podle svého nejhlubšího přesvědčení.

„Já teda nechci nic říkat,“ prohodila moje žena poté, co mezitím přesadila bylinkový záhon, posekala sekačkou trávu na zahradě, vyvezla tři kolečka zahradního bordelu, odběhla pověsit prádlo a přichystala svačinu pro celou rodinu, „nemá tahle hadice být napojena do tohoto otvoru? Tady to postrádá smysl!“

„Neraď,“ snažil jsem se obhájit svůj postup, „roztoč kohoutek s vodou, začneme napouštět!“

Po omotání hadic třemi izolačními páskami, výkřicích o zbytečnosti a vysoké faktuře za vodné, jsme na zahradě sedli ke svačině a poslouchali, jak se domácí plovárna začíná plnit.

Tak přece jsem to zvládl.

Po hodině se automaticky zapnula filtrace. Během chvilky se ozvala rána jako z kulometu. Hadice, kterou jsem zapojil opravdu špatně, vystřelila a voda tryskala na všechny strany.

„Já jsem ti to říkala!“ propukla manželka v hurónský smích.

Tak toto jsem nezvládl.

Než jsem vše zapojil správně, byl jsem mokrý jako vodník z Rusalky. Uvnitř bylo vody po kotníky, ale zahrada připomínala Benátky. Všiml jsem si malé dírky, kterou nepatrný kamínek prorazil na dně. No nic, musím pro lepení do blízkého města. To doma opravdu nemám.

„Já se tě ptala, jestli máš všechno. Tak tam kup pečivo, doma není jediný rohlík!“

K bruntálskému supermarketu jsem dorazil asi po půl hodině. Projel jsem křižovatku, kterou každý domorodec musí opravdu milovat. Takhle debilně ji mohli naprojektovat jedině u nás. Lepící sadu jsem sehnal, pečivo taky. Nezklamal jsem.

Tak toto jsem taky zvládl.

Čekala mě cesta domů, záda mě bolela od kopání keře. Než jsem nastartoval, zaregistroval jsem starší dámu v květovaných šatech s nákupní taškou, jak si to šine k mému autu. Velké brýle připomínající víčka od jogurtů měla na šňůrce pod krkem. Otevřela dveře mého auta, usadila se na sedadle, tašku s nákupem vrazila mezi nohy a řekla: „… dělej, Franto, jeď! Startuj! Ještě máme čas! Večer má přijet Laduna a já nemám hotové jednohubky. Pohni se!“

„Já…,“ vykoktal jsem ze sebe, „…já vás klidně odvezu, ale musíte mi říct, kam to bude!“

„Šmarjá,“ vykřikla. Zírala na mě jako prase na řezníka.

„Kdo jste? Kde to jsem?“ koktala zmateně.

„No u mě v autě,“ podotkl jsem, „…já si myslím, že jste se musela zmýlit, madam!“

Zaklepání na okýnko a prudké otevření dveří.

„Bohuno!“ ječel podsaditý chlap v nátělníku u mého auta, „…ty seš úplně blbá, já stojím vedle!“

„Jejda,“ pochopila Bohunka, „promiňte pane, já se vám omlouvám! My máme taky bílé auto, jako vy!“

„Nic se nestalo,“ řekl jsem tak nějak automaticky, „račte mít hezký večer…, a ať se večírek s Ladunou vydaří!“

„Já ti říkal,“ křičel rozezlený manžel, „ať ty svoje brýle nosíš! To není poprvé, Bohuno!“

A já si v tu chvíli uvědomil, že to se mnou ještě není tak špatné. Mějte hezké léto.

P. S. Bazén stojí, neteče…, ale pořád prší.

Váš Honza