Závist potkávám často. Dobrá zpráva je, že tvrzení: „pokud chcípla koza mně, tak ať chcípne i sousedovi“, se vytrácí, když vidíme zvýšenou solidaritu s Ukrajinou. Tedy aspoň v prvních dnech konfliktu, teď je to prostě divné.
Závist potkávám často. Mám takový pocit, že se objevuje okolo mě čím dál častěji. Možná je to skutečně tím, že se v podstatě máme docela dobře. Někteří si ani neuvědomují, že je ani příslušnost k politické straně či národu nezachrání. Dobrá zpráva je, že tvrzení: „pokud chcípla koza mně, tak ať chcípne i sousedovi“, se vytrácí, když vidíme zvýšenou solidaritu s napadenou Ukrajinou. Tedy aspoň v prvních dnech konfliktu, teď je to prostě divné.
Když byla válka v Sýrii, byl jsem osloven křesťanským časopisem, abych popsal příběh jednoho malého chlapce, který uprchl s rodinou do Evropy. Dodnes mám v živé paměti, jak se mi jeho vyprávění psalo hrozně špatně. Věřil jsem, že už nikdy nic podobného psát nebudu. Když jsem byl před pár dny v obchodě, čekal jsem ve frontě se zbožím u pokladny. Měl jsem toho za celý den plný brejle. Než jsem přišel na řadu, zaklepala mi na rameno žena, která stále ve frontě těsně za mnou. Jednalo se o prodavačku z jiného obchodu, záměrně však nepíši kterého, jsme prostě malé město. Bodrá ženská, co na srdci to na jazyku.
„Vy jste taky ten radní, že?“ zeptala se mě ostrým hlasem a tónem, který doslova probodával ušní bubínky. Neměl jsem z počátku náladu, proto jsem zavrtěl hlavou s jistou vírou, že dá baba pokoj.
„Ale ne, jste to vy, já vás poznám i přes ten respirátor,“ začala zvyšovat hlas, „jak jste mohl dopustit, aby se tu k nám, do klidného města, přivezla ta ukrajinská svoloč?“ V tu chvíli jsem byl rád, že nejsem násilné povahy, protože už bych asi byl v cele předběžného zadržení. Věřím, že ty babičky, ženy a děti, které tady máme, by určitě byly raději doma.
„Viděl jste to v televizi? Vždyť oni mají ty ajfouny, ty tablety, ty řetízky…, a to jim ten Fiala slíbil pět tisíc. Vlaky mají zadarmo…, a ta jedna Ukrajinka v televizi měla tu…, no, kabelku. Jestli tam mají to bombardování, jak to mohla stihnout si zabalit?“
Chápu jisté obavy. Ano, s pšenicí sklidíte občas i plevel, ale určitě matky s dětmi z civilizované, nikoliv rozvojové země, budou mít mobilní telefony západního typu, tablety či šperky. Přece to doma nenechají. A věřím, že by tyto věci nenechal doma nikdo z nás.
Nadechl jsem se, ale nedovolila mi vyslovit jediné slovo. „Je jen škoda, že není náš premiér zase Babiš. Ten myslel aspoň na nás, na Čechy. Ten by to nedopustil.“ Vyřešil to za mne pán, který stál za onou hlučnou (řekněme) dámou. „Nezdržujte, ženská!“
V tu chvíli jsem pochopil, že jakákoliv reakce je naprosto zbytečná. Skutečně je cena benzínu, energií a všeho kolem prostě šílená. Je skutečně nutno s tím něco začít dělat. A té prodavačce ze srdce přeji, aby nikdy v životě nemusela zažít houkání sirén, padání bomb a hlavně strach o své děti a své blízké. Pak zjistíte, že cena benzínu je sice průser, ale holý život je opravdu důležitější.
Váš Honza
