Jak jsme trávili volný pátek aneb Když se na poště ztratí balík

Nedávno jsem psal, že rád trávím volný čas se svou rodinou. Sám si nařizuji pracovní a společenský detox. Ono to ovšem někdy nejde. Zvlášť, když vám má přijít balík, který jste čtrnáct dní doslova stopovali.

Proč jsme byli v pátek doma? Dcerka chytila ve školce nějaký moribundus, já si vzal dovolenou, protože jsem očekával balík od České pošty. Ano, čtete dobře – dovolená skrz obyčejný balík. Posledních čtrnáct dní mám totiž pocit, že jsem součástí nějaké strategické až bojové hry. Čas od času něco „vyaukruji“. Prodávající využívají Českou poštu minimálně, většinou mi posílají koupené zboží přes jiné společnosti. Pan Pláteník byl však výjimkou. Nejednalo se o okresního tajemníka ze seriálu Okres na severu, ale o obchodníka, který si zarputile trval na odeslání přes tuto službu. U něj je totiž na vesnici pošta od zlatých sedmdesátek, chodí na ni všichni. On přece kvůli jednoho balíčku nepojede pětadvacet kilometrů do města. Tam jezdí jen jednou za týden na nákup do supermarketu. Máslo v akci tam kupoval včera, takže kvůli mně tam nehodlá jet znovu. Působil sklesle…, asi jako poslední brambora ve sklepě. Bylo mi ho vlastně tak trochu líto, proto jsem na jeho návrh dopravy kývnul. Poté začalo to správné drama, které by nezvládl napsat ani Julius Zeyer.

„Můžete mi poslat číslo zásilky? Teda jestli jste ji už podal, jak píšete v e-mailu!“ prosil jsem Pláteníka, který podotkl, že když něco napíše, tak si za tím stojí. Kýžené číslo dostanu v další zprávě. Stalo se. Jal jsem se vyhledání zásilky přes stopovací portál pošty.

Bez úspěchu. Webová služba o balíku neměla ani tušení.

„Inu, počkáš do druhého dne! Jářku, neubude tě, Jéňo,“ řekl jsem si tiše. Můj pes zakroutil hlavou, protože se domníval, že mluvím na něj. Následující dny jsem však v pátrání neslavil žádné úspěchy. Balík zmizel z povrchu zemského.

„Zatracenej Pláteník,“ proklel jsem odesílatele do bezvědomí a zavolal mu. Reagoval kupodivu pokorně. Tvrdil, že za to určitě může ta přihlouplá Kropáčková od nich z vesnice. 

„Sedí na poště už čtvrt století, ona nerozumí těm kompjůtrům, tak možná zvorala to číslo. Já tam odpoledne zajdu a ozvu se,“ navrhl Pláteník a já s vírou, že na světě jsou ještě hodní lidé, položil telefon. 

Měl pravdu. Kropáčková na balík zapomněla, nechala ho na překladové rampě. Dnes ho ale dala do poštovního auta. Zaradoval jsem se a těšil se na to, že mi zásilka brzy dorazí.

Po třech dnech jsem znervózněl. Kontrola na webu ukázala, že je kýžený produkt na depu. Nechtěl jsem starého Pláteníka otravovat a zavolal jsem přímo na depo. 

Jakmile jsem s depem ukončil hovor, zíral jsem tupě před sebe jako porodní bába do turbíny. Balík tam není. Na depo nedorazil. Nevědí, kde je. Mám si podat reklamaci. Na můj argument, že já nejsem odesílatel, ale příjemce, řekla ta osoba z depa, že vlastně ano. Mám údajně zavolat Pláteníkovi, on je odesílatel, je to jeho písnička. Takže vlastně sorry zákazníku, ale najdi si balík sám, my za to nemůžeme! 

Pláteník zuřil. Zajede prý za Kropáčkovou a řekne jí něco od plic. Takový kšeft mu byl čert dlužen. S obchodováním na internetu a se mnou definitivně skončil.

Vzdal jsem ten boj. Je lepší přijít o pár stovek, než aby mi kvůli balíku praskla cévka v hlavě. K mému překvapení mi po pár dnech volala naprosto neznámá pracovnice České pošty, podezírám Kropáčkovou, že právě v pátek dorazí má zásilka domů. Po čtrnácti dnech. Hurá. Vzal jsem si dovolenou. 

„Vstávej,“ tahala mě dcera z postele za nohu, „…je pátek, máme volno, …co budeme dělat?“

„Tak,“ zívl jsem, „…nejprve bychom mohli umýt sebe a taky zuby, nasnídat se…, a taťka si dá kafe!“

Mám doma parádnici. Holku, která je prostě po své mámě. Než si vybere to správné oblečení, stojí před skříní a špekuluje, jestli jí tyto legíny pasují zrovna s vybraným tričkem a sponou ve vlasech. A já to na ní mám rád. Někdy to člověku leze na nervy, zvláště pak v době, kdy někam spěchá, ale jinak jsem šťastný, že v tomto není po mně. To by jí stačily jedny džíny, tři trička a několik párů tenisek. Naštěstí ještě před narvanou skříní neříká, že nemá co na sebe. Ale to prý přijde s věkem. 

Celé dopoledne jsme byli na zahradě, domovní zvonek zapojený v zásuvce. Jak to dopadlo? Ve schránce jsem měl lístek, na který jsem zíral jako žába ze salátu. Zásilka nemohla být doručena – adresát nebyl k zastižení. Česká pošta – to nevymyslíš!

Aktualizováno: Balík konečně doručen! Závěrem také podotýkám, že z 99 % mám s poštou velmi dobré zkušenosti.

Váš Honza