Podzim je tady. Moje žena rekapituluje své celoroční úsilí na zahradě. Vyčerpaně sděluje, že už ji to zmáhá. Zcela jistě vím, že na začátku příštího roku nakoupí ještě větší hromadu květin, než je tomu letos. A co teprve stromy.
Mám rád svou ženu. Je to právě ona, kdo z naší zahrady tvoří arboretum. Ta její energie, když se objeví jaro, tráva se zazelená a začnou zpívat ptáci, je prostě neskutečná. Někdy mi připadne, že jarní slunce je pro ni psychostimulátem. To ji totiž ze spícího medvěda probere do podoby zahradní motorové myši, která se zastaví ve svém pobíhání až na podzim, aby se pomalu připravila na letargický zimní spánek. Ovšem příprava k tomuto procesu je doprovázena směsicí zběsilého pachtění po dokončení zahradních prací v co nejkratším možném termínu, protože zítra je přece konec světa.
Když jsem dorazil před časem z práce ve víře, že se zašiju doma a nebudu alespoň chvíli vystrkovat čumák, přivítala mě drahá polovička v zahradním outfitu s úsměvem na tváři. V tu chvíli mi došlo, že argumentace o únavě je mi platná asi jako padák v ponorce. Za téměř dvacetileté manželství je tento šibalský úsměv jasným signálem, že můj odpolední program je naplánován do poslední minuty. Jakékoliv výmluvy nezabírají.
„Švestka musí dolů,“ řekla rázným tónem, „obleč se a nastartuj Hedviku! A nezapomeň na rukavice a popruhy. Budu jimi ty větve přidržovat, aby to nedopadlo jako s břízami!“
Ty jsme měli na zahradě dvě. Asi před patnácti lety jsem se snažil vylézt na žebřík a se zahradními nůžkami oba stromy vytvarovat do kýženého kulatého tvaru. Prostě superman, který zvládne všechno. Ovšem přehlédnutí, že plastové nožky na skládacím žebříku upadly, způsobilo doslova kalamitu. Když jsem vystoupal na nejvyšší příčku, žebřík se zabořil do hlíny, já se do něj zavřel a letěl k zemi ze tří metrů přímo na záda. Pohled na mě musel vyvolat dojem brouka, který při překulení na záda třepe nožičkami ve vzduchu a je naprosto bezradný. Nůžky se zapíchly těsně vedle mé hlavy. Když jsem se asi po deseti minutách probral, byly obě břízy ty tam. Manželka je s výrazem agresivního buldoka zlikvidovala. Tehdy mi došlo, že s tou ženskou nejsou žádné žerty.
Nahodil jsem montérky, které díky vysoké absenci domácích prací vypadají, že jsem je zrovna vytáhl z igelitu. Hotová reklama na Hornbach. Mezitím, co probíhala prohlídka v zrcadle ze všech stran, měla manželka už ukotveny všechny větve a střed kmenu stromu. Netrpělivě vyčkávala, až vylezu ven, nasadím si rukavice, brýle a donesu Hedviku. To je naše motorová pila. Snažím se ji využívat co nejméně, mám raději tu elektrickou, protože se dá okamžitě zastavit. Brblající Hedviku jsem si v loňském roce položil na dlažbu, kde rozhopsaná zlikvidovala dva květináče. A vysvětlujte to! Za kousek klobásy, je to přece jen chlap, jsem to tehdy svedl na psa.
Jako na potvoru nešla Hedvika nahodit.
„Máš tam benzín?“
„Přirozeně,“ ušklíbl jsem se a dál tahal startovací šňůru.
„Máš pomačkaný všechny ty čudlíky?“
„Jistě,“ začal jsem nabírat na zlosti. Startovací šňůra už byla vytahaná jako kšandy. Nic. Znovu. Ani neblafla. Řetězová bestie.
„Pusť mě k tomu!“
„Mámo, neblbni,“ snažil jsem se zabránit nejhoršímu. V hlavě mi jel scénář, jak jsme s Mařenkou sami, chodíme ženě na hrob zalévat kytky a já se musím učit žehlit.
Nedala si říct. Vzala Hedviku do svých rukou, jednou zatáhla za špagát a ta ludra zelená, myslím tím pilu, okamžitě naskočila.
Genderová vyváženost naší domácnosti dostala opět na frak. Můj skvělý soused celou anabázi pozoroval z okna. Vzal ven lahev dobré slivovice a u plotu jsme zvládli onu pohlavní nerovnoměrnost vrátit do správných kolejí. Po tomto občerstvení musím dodat, že mi pak šla práce dobře od ruky. Podal jsem jeden z největších zahradnických výkonů svého života. Mám prostě skvělého souseda a úžasnou ženu.
Váš Honza
