K podzimu patří řada věcí. Někdo jezdí každý víkend demonstrovat, někdo už provádí zazimování zahrady, někdo jen lenoší. My jsme se s dcerou rozhodli, že budeme pouštět draka. Na svahu jsme však působili jako lidé z jiné planety.
Psali jste mi, že jsem se v poslední době na blogu odmlčel. Je to proto, že začal školní rok, čímž se objevila řada dalších povinností. Taky máme za sebou volby. Proto jsem se rozhodl, že politika nestojí za to, aby si kvůli ní člověk zvedal tlak, zároveň se jí na blogu a v hlavě vůbec zabýval. Navíc se na mě lepí tolik zážitků, že kdybych měl dostatek času, plodím minimálně dva blogy denně.
Kupříkladu před časem bylo natolik větrno, že se mi samovolně otvíral a zavíral slunečník na terase, slepice se ve strachu schovávaly pod kurníkem. Můj německý boxer se rozhodl, že se opravdu jedná o počasí, kdy „bys psa nevyhnal“. Přemlouval jsem jej, že je zapotřebí občas vylézt ven, ale on rychle „hodil záda“. Chtěl jsem jej následovat, ale má šestiletá dcera si vzpomněla, že ve skříni máme smotaného draka. Vzhledem k tomu, že bylo venku opravdu hnusně, věřil jsem, že si to rozmyslí. Ale jejímu nadšení v obličeji odolat prostě nešlo!
Poslední dobou mě zlobí pravé koleno, zejména při chůzi do schodů a do kopce. A to hodně! Namazal jsem je několika vrstvami Voltarenu, stáhl obinadlem a řekl jsem si, že dceru nemohu zklamat. Byla oblečená za pár vteřin, během chviličky zběsile vybíhala kopec. Tempem našeho prezidenta jsem ji pomalu následoval s vírou, že se zastavíme uprostřed kopce, kde byly jiné děti. Moje nadšená dcera podotkla, že nejsme žádní žabaři, kteří se spokojí s tak malým kopečkem. Půjdeme přece až nahoru, tam to bude létat jako o závod. Pot mi stékal všude, kde to jen šlo. S vypětím všech sil jsem se doslova doplazil až na vrchol kopce. Draka, kterého si hrdě nesla rozloženého a smotaného ocasním provázkem, jsme s výrazy profesionálů slavnostně rozmotali a rozložili. Oba jsme současně vykřikli hrůzou. Železné tyčky tvořící dračí kříž totiž uvnitř nebyly.
„Tatínku,“ řekla dcera smutně, „bez těch tyček to nepoletí?“
Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem tu létací potvoru před odchodem z domu nerozmotal a nezkontroloval. Už jsem viděl ten škodolibý („já jsem ti to říkala“) úsměv mé drahé polovičky, který zná asi každý ženatý muž. Smutek, který jsem v ten okamžik spatřil v té malé dětské tváři, si budu pamatovat hodně dlouho. Nevěděl jsem, co jí mám na to odpovědět.
Jako vždy mi pomohla celý problém vyřešit ona sama. Rozhlédla se po okolí a zjistila, že je kousek od nás šípkový keř. Podívala se na mě těma velkýma očima a řekla: „…tak to nevadí. Nasbíráme mamince šípky a ona nám udělá dobrý a zdravý čaj!“
Pokud chcete vidět svět, kde je ještě vše v pořádku, dívejte se okolo očima malých dětí. Pro ně je dobro a láska všude kolem. Mám totiž pocit, že my – dospěláci – to prostě jen nevidíme. A možná to ani vidět nechceme. A je to škoda.
P. S. A ty zatracené dračí tyčky jsme našli pod kopcem v trávě.
Váš Honza
