Jak jsme objednávali hlínu aneb Za příjmení nikdo nemůže

Prodavač galanterie Svlékal, u kterého moje babička vyzvedávala materiál na můj socialistický šusťák, si jistě se svým jménem protrpěl svoje. Ovšem příjmení, která jsme slyšeli s manželkou v telefonu, nás úplně rozsekala.

Před několika lety ještě v dobách, kdy elektřina byla na rozumné cenové úrovni a máslo nemělo cenu kostky ryzího zlata, nám v práci jela keramická pec na plné obrátky. Děti se o kroužek zajímaly, snažily se vyrobit řadu pěkných věcí. Dnes, kdy je utáhnete tak maximálně na YouTube či počet přátel na sociálních sítích, už keramika tolik nefrčí.

A právě nyní jsem si vzpomněl na historku, kterou jsme v práci zažili v dobách keramické renesance (před deseti lety) společně s mou ženou, kdy jsme objednávali v jedné firmě hlínu pro potřeby tohoto zájmového útvaru.

„Objednej hlínu do keramiky, tady ji mají nejlevnější...,“ řekl jsem ženě, předal jí telefon a dodal: „...nechej to nahlas, kdyby byl problém, já si to vezmu!“

Manželka vytočila předmětné číslo a vyčkávala, než se volající ozve.

„Dobrý den, Zahradnictví Vydra, u telefonu Kouřilová, s čím mohu pomoci?“

Kousnul jsem se do jazyku, abych se nezačal hlasitě smát a netrhl první cenu za burana roku.

„Dobrý den, paní Kouřilová“ řekla žena s jemným úsměvem na rtu, „...já..., já bych chtěla objednat pět balení keramické hlíny po deseti kilech!“

„Hm.…,“ odvětila dáma s roztodivným příjmením, „...s tím já vám nepomohu, já dělám rostliny. Keramiku dělá pan Lízal, já vás přepojím na pana Lízala!“

„Děkuji, paní Kouřilová,“ držela se statečně má žena, na obličeji křečovitě svírala úsměv a viděl jsem na ní, že za chvíli vyprskne jako papiňák při nejvyšší teplotě.

„Lízal, prosím,“ ozvalo se ze sluchátka. To už manželka nevydržela a vrazila mi sluchátko do ruky. V ten okamžik jsem předvedl mistrný herecký výkon. Zvládl jsem to. Neříkám, že mé příjmení je nějaká výhra, ale pokud se na jednom místě, v jedné firmě, sejde taková sestava, rozchechtá to asi každého.

Proč jsem si na tuto historku vzpomněl?

Minulý týden jsem volal jednomu člověku z banky. Potřeboval jsem poradit s hypotékou. Zvedl jsem telefon, vytočil číslo a bedlivě vyčkával na spojení.

„Dobrý den, tady Pošta, jak vám mohu pomoci?“

„Pošta? Já volám banku!“ nenapadla mě lepší odpověď.

„Ano, voláte správně, u telefonu Pošta, jaký máte problém?“

Omlouval jsem se mu asi stokrát. Vzal to sportovně, byl opravdu fajn. Se svým jménem si údajně užil svoje, na tyto situace si v životě už zvykl. Přemýšlel, že si vezme jméno po své manželce, ale to by se prý jmenoval Pytel, proto se rozhodl pro Poštu – to je prý lepší. Závěrem vtipně dodal, že snad ho naše vláda nezruší. A já mám po tomto telefonátu raději Poštu než poštu. Ten aspoň mé balíčky neztratí.

Váš Honza