Jak jsme byli znovu na kolotočích aneb Dělat štěstí je fajn

Kolotoče jsme navštívili nedávno. Tito businessmani s tříminutovou radostí k nám opět zavítali. Ač se tvrdí, že bída je všude kolem nás, na některé atrakce jsme si museli vystát pořádnou frontu. A tam se dá začít ledacos.

Každé pořádné město dělá slavnosti. A všechna čest těm, kteří je pořádají a organizují. Jsem sice v jiné bublině, než bývá hlavní hudební mainstream, ale i tak mám slavnosti ve městech rád. Ovšem ti z vás, kteří máte malé dítě, mi jistě dáte za pravdu, že úhlavním nepřítelem pro rodiče není globální oteplování, ale poplatek za horskou dráhu či létající kačenky, které za vašich mladých let stály dvě koruny. Člověk pak s dvacetikorunou blbnul celé odpoledne, zároveň mu zůstaly drobné na cukrovou vatu a žlutou limonádu ve skle.

„Mařenko,“ snažil jsem se marně, „…vždyť jsme byli na kolotočích asi před měsícem!“

„Taťko, já vím,“ řekla rezignovaně s takovým tónem v hlase, že ve mně vyvolala pocit nejhoršího fotra na planetě.

Zase ty její velké oči…, a ten pohled. To má po mámě.

„Ale holky ze školky jdou taky! To bych zase byla…,“ podívala se na mě.

„Já vím,“ doplnil jsem, „ve školce jediná! Tak jdeme!“

Po kačenkách, horské dráze, řetízkovém kolotoči a houpací lavici nám zůstala autíčka z autodromu. 

„Dvakrát,“ řekl jsem mohutné dámě s chundelatým knírem sedící v kukani za mastným a osahaným sklem. Něco mi odpovídala, ale přes hudbu ze zlatých osmdesátek jí nebylo rozumět. Po chvíli jsme se dostali na řadu. I přes velkou korozi jsme dospěli k názoru, že Kawasaki model bude tou nejlepší možnou volbou. 

Připoutali jsme se a já podal frajerovi v tílku naše dva žetony.

„Ale to vám na jízdu stačí jeden, ten druhý máte zbytečně! Nebo můžete jet dvakrát!“

„Tak fajn,“ podotkl jsem a plíšek předal dcerce, aby jej schovala do kapsy.

Mařenka s radostí, že součástí této atrakce jsou její kamarádi ze školky ve třech dalších vozech, se chopila volantu s vírou bouraček do aut svých parťáků. Když jsme dostávali nárazy ze všech stran i my, pochopil jsem, že její kamarádi ze školky měli naprosto stejný nápad. V jedné chvíli jsme se točili dokola jako veverka v bubnu.

Po první jízdě jsme se rozhodli dát si chvíli pauzu. Vyšli jsme před autodrom, kde nás zaujal malý chlapec v teplácích dychtivě zírající na autíčka. Kousek opodál stála jeho máma ve vytahaném tričku a cigaretou v koutku, točené pivo v rukou.

„Mami,“ tahal ji ten malý za ruku, „můžu jít na autíčka? Prosím!“

„Ne,“ okřikla jej, „...říkala jsem ti, že si to nemůžeme dovolit!“ Popel z cigarety jí spadl na pěnu piva. 

„Já bych chtěl,“ žadonil prosebně.

„Ne,“ okřikla jej a napila se piva, popel sem, popel tam. „Já na to nemám peníze. Už jsi byl na jednom kolotoči, … a to bylo na volnou vstupenku. Další prachy nemáme! Ty jsi tak blbý, že tomu nerozumíš? Zavolám tátu! Richarde!“

Když se to mamutí hovado pod parou, které si říkalo otec, vypotácelo zpoza blízkého stromu, udělali jsme s Mařenkou tak nějak synchronizovaně tři kroky zpět. Potkat toho člověka večer na ulici, dobrovolně položím peněženku s bankokartou na zem, řeknu PIN a ztratím se jako pára nad hrncem. Jeho syn, kterého bez jediného slova zpohlavkoval, utekl za upatlanou budku kníraté kolotočářky a rozplakal se. 

Dcerka mi najednou pustila ruku a rozběhla se k chlapečkovi. Vytáhla plastový žeton a podala mu jej. Neřekli si jediné slovo. Jen se vzájemně dívali do očí. Pak se otočila a přiběhla zpět za mnou.

„Jdeme domů,“ řekla tiše a dodala, „já už jezdila dost. Ten chlapeček…, já ho znám od vidění. On byl smutný, tak já mu dala tu vstupenku. Aby si nemyslel, že nemá kamarády. Půjdeme na koloběžku?“

Já si v tu chvíli vzpomněl na citát Jana Wericha, že přátelství je součást lidského štěstí. Jsem rád, že ho moje Mařenka umí rozdávat. Zkuste to taky.

Váš Honza