Prázdniny ulétly jako namydlený blesk. Ony snad fungují v jiném časoprostoru. Proto jsme se rozhodli poslední horký den zajít na zmrzlinu. A tam jsem zjistil, že děti na vás řeknou úplně všechno.
Počasí v první polovině srpna připomínalo duben, v té druhé by i velbloud hledal ventilátor. Zahradní bazén je sice bezva, ale díky teplé vodě by v něm člověk i večeři uvařil. Můj pes by bez polévání konví přišel k infarktu a slepice začínají pohrdat i pampeliškami, protože se jim nechce vylézat z přístřešku ven.
Přišel na mě další hlídací víkend. Doba, kdy jsme spolu, jeden pro druhého. Sbalili jsme si proto fidlátka a vyrazili směrem ke krytému bazénu. Díky řecké dovolené má dcerka zjistila, že plavat bez dětského kruhu je úžasné. Někdy mám pocit, že začne trénovat i ve vaně.
Mařenka sebou ve vodě házela jako kapr před výlovem, plavání si užila. Když jsme vylezli ven a dali věci do auta, rozhodli jsme se zcela spontánně, že zajdeme na zmrzlinu. Horký den nešlo lépe zakončit.
Vešli jsme do zámecké kavárny, kterou máme moc rádi.
„Tak co si dáš, plavkyně?“ usmál jsem se na ni.
„Jahodovou zmrzlinu a džus,“ řekla tiše, chytila mě za ruku a stoupli jsme si do fronty k pultu. Před námi stál malý chlapeček, který měl kraťasy špinavé od písku, pusu zase od čokolády a neustálých připomínek ke svému tátovi. Ten vypadal, že by se nejraději propadl do země.
„Já chci jahodovou, čokoládovou, vanilkovou, banánovou a malinovou,“ podíval se na svého otce a dychtivě vyčkával odpověď.
„Petříku,“ řekl synovi chápavě, „jen jeden kopeček. Už proběhl nanuk a čokoláda. To by nás máma nepochválila. Jen jeden kopeček a nějaké pití.“
„Ne,“ kopl jemně nohou o zem, „dám si jahodovou, čokoládovou, vanilkovou, banánovou a malinovou, k tomu ještě karamelový dort…, a jahůdkový dort!“
Otec znervózněl jako pytel blech na psí výstavě.
„Petře,“ zvýšil na chlapce hlas, „už jsem ti řekl, že bys toho neměl tolik chtít. Jeden kopeček a pití! Jinak jdeme pryč! Buď skromný! Kdo chce čím dál více, nebude mít nakonec nic!“
Veškeré argumenty mu byly k ničemu. Chlapec hrál všemi barvami, sesunul se na podlahu, začal sebou házet jako moucha v pavučině a kopal nožičkami všude okolo.
„Já chci jahodovou, čokoládovou, vanilkovou, banánovou, malinovou, karamelový a jahůdkový dort! A chci ještě ten ovocný zákusek. Jinak řeknu mamince, že jsi večer čůral do umyvadla!“
V tu ránu celý podnik zmlkl. Servírka se otočila zády k pultu a její úzká ramena začala smíchem poskakovat.
„Tatííí,“ podívala se na mě Mařenka, „a ty taky čůřáš do umyvadla?“
„Ne,“ odpověděl jsem tiše, „já chodím jen na záchod, neboj!“
„A čůral jsi někdy třeba do vany?“ zeptala se s naprostou samozřejmostí a nevinností v hlase.
„Ne…, a neřeš to. Chodí se jen na záchod. A tiše, za chvíli budeme na řadě,“ snažil jsem se odvést pozornost, „ať to nepopleteme!“
Otec zvedl ze země zlobivého Petříka, kapesníkem mu otřel slzy z tváře a razantně zakřičel: „JDEME! Nic si nezasloužíš!“
Petřík při cestě z kavárny shodil na zem vázu stojící v rohu vstupních dveří. Naštěstí byla ze dřeva. Přivřel jsem oči a tiše si představoval, jak mu kopeček zmrzliny, který zrovna v hrnečku držela moje dcerka, házím na tu jeho uječenou a rozmazlenou hlavičku.
Jiří Žáček jednou řekl, že všichni nejlépe víme, jak vychovávat cizí děti. Proto jsem tu spásnou myšlenku o hozené zmrzlině zaplašil, podíval se na prodavačku a dodal: „…víte co? Dejte nám ještě tyto dva čokoládové dorty. To musíme zajíst!“
„Děkuji, tatínku,“ řekla s úsměvem Mařenka a já věřím, že takového Petříka doma nikdy mít nebudu. Tedy aspoň v to pevně doufám.
Váš Honza
