Co mě kovid naučil? Žít jen pro ten konkrétní den a neřešit, co bude zítra. A taky užívat si každou minutu, vymýšlet věci, které by člověk normálně neudělal. A tak jsem jednou málem přišel o vlastní dítě.
Dnešní doba virová je divná. Museli jsme se naučit tomu, že není důležité vzdělání, ale dokonalé zvládání Googlu. Když člověka bolí zub, raději si jej doma vytrhne podle návodu na YouTube, protože je mu hanba, aby s tak banálním problémem otravoval svého zubaře. A nakupování? To je jeden velký adrenalin. Můžete si koupit náboje do brokovnice, ale třeba s botami je potíž. Malé obchody, kde obvykle nakupuji kupříkladu právě boty, jsou zavřené, ale supermarkety jedou. A když na to národ upozorní, řídí nás podle hesla: když chcípla koza mně, tak ať chcípne i sousedovi.
Člověk ráno vykoukne z domovních dveří, aby prověřil, jestli se ten malý virový hajzlík nepotlouká někde poblíž. Tři písmena na futrech vchodových dveří K+M+B (klíče, mobil, brýle) jsem doplnil v březnu roku 2020 o velké R (rouška). Nejvíce mě šokuje, že jsem se domníval, že poslední doplněné písmeno smažu s velkou dávkou teatrální pompéznosti během několika týdnů. Zjišťuji, že jsem si na něj tak nějak zvykl.
Co mě kovid naučil? Žít jen pro ten konkrétní den a neřešit, co bude zítra. A taky užívat si každou minutu, vymýšlet věci, které by člověk normálně neudělal. A tak jsem jednou málem přišel o vlastní dítě.
Když jsem si pořídil své vysněné psí plemeno – německého boxera, netušil jsem, co to bude za experta. Ta neskutečná směsice grimas, potrhlosti a oddanosti, se nedá slovy vůbec popsat. S boxerem není žádný den stejný. Jeden den vás poslechne na slovo, druhý den se chová jako kretén, jako by byl naprosto hluchý. Každá minuta s ním, pokud tedy zrovna neprší, je neskutečně skvělá. Proto, když se objevila v ulicích ona divná bílá hmota, která na omak studila a při delším prohmatání se v ruce měnila na vodu (domorodci ji označují slovem sníh), nastal ten pravý čas vzít rodinu a psího miláčka na svah využít poslední vánoční dárek – nové červené boby.
Boxer je hodně aktivní pes. Majitelé tohoto plemene mi jistě dají za pravdu, že si vymíní pozornost v co nejméně vhodnou chvíli. Za vaši přítomnost by dal vše, teda kromě jídla. Zároveň vás donutí zvednout zadek, vytáhne vás na mnohakilometrovou procházku, z níž se vracíte zcela vyčerpáni. On se poté na půl hodiny prospí, přičemž následně vás olízne s výrazem: „a to bylo jako všechno?“
Vzali jsme tedy boby, čtyřletá dcera se oblékla do oblíbeného zimního kompletu, který plně ladil do růžové včetně sponek pod čepicí. Pes ve svém zimním outfitu a svítícím obojku na nás čekal u branky s dychtivým výrazem. Miluje sáně či boby, prostě cokoliv, s čím se může v běhu měřit. Trvalé okusování pravé strany bobů náš pes zanechal až poté, co jsme dorazili na kopec. Kdo máte malé děti, tak mi potvrdíte, že dítě na saních či bobech litá z kopce jako veverka v bubnu. Je prostě plné energie, neutahatelné. Když se prosba „už naposledy“ změnila v reálné sjetí kopce po třicáté, napadla mne naprostá šílenost. Zapnul jsem na rovince popruhy psa do bobů své dcery a pobídl psa do tahu. Ta radost v psích očích byla neskutečná, ale nedala se srovnat s hlasitým pobízením mé dcery, která v tu chvíli byla jako žokej dostihového koně. Řekl jsem si, že psa nechám tahat jen něco přes minutu, přece jen je to boxer a ne husky.
To by se ovšem opodál nesměla objevit sousedka se psem, rovněž německým boxerem. Náš půlroční pes miluje všechny lidi, zejména pak děti. Ale láska ke stejnému plemenu je pro něj to nejdůležitější. Na vteřinu zastavil, jako kdyby přemýšlel, jestli ho nešálí zrak, a poté vystřelil rychlostí maratonského sprintera směrem ke svému spoluparťákovi. Druhý boxer to viděl úplně stejně. Vzhledem k tomu, že je o tři roky starší a asi 20 kilo těžší, vysmekl se sousedce prudce z ruky. Ta se natáhla do sněhu jak široká tak dlouhá. V tu chvíli mi připomněla filmového Drápalíka. Nalít do toho sádru, tak měla sochu. Její pes společně s mým se rozhodli upalovat neznámo kam.
Podal jsem nejlepší sportovní výkon, běžel jsem jako o život…, ale ono vlastně o život šlo. Čím hlasitěji křičela radující se dcera po psech: „do toho, do toho!“, tím rychleji jsem doslova letěl nad sněhem. Volal jsem na ni, aby brzdila nohama, ale neslyšela mě a se zvyšující se rychlostí obou běžících psů výskala: „Jupí! Hurá! Paráda!“.
Snad náhoda tomu chtěla, ale psi se společně zapletli do vodítek a boby se konečně zastavily. Doběhl jsem svou nadšenou dceru, zkontroloval, jestli jí něco nechybí nebo nepřebývá a děkoval bohu, že je v pořádku. Nadšení, které v jejím hlase bylo, mě přesvědčilo, že na tuto historku bude vzpomínat hodně dlouho. Pes se na mě v tu chvíli podíval s výrazem vítězného kulturisty, žena z povzdálí křikem zpochybňovala mou inteligenci. Sousedka se se svým psem a naraženým kolenem odbelhala k domovu a já přemýšlel, jestli bych takovou hloupost mimo koronavirovou krizi udělal.
Když se mě dcera při večerním povídání před spaním zeptala, kdy zase půjdeme s pejsky bobovat, pochopil jsem, že pro ni to by životní zážitek. A proto říkám, radujme se z maličkostí. Svět je ještě hezký, musíme se ovšem dívat správným směrem.
Váš Honza
