Ty, kteří za nadpisem tohoto blogu čekají něco xenofobního, asi zklamu. Vidím žlutě, protože všude kvete Andyho žlutá bestie (řepka), ale hlavně pyl stromů si radostně létá po širokém okolí.
„Táto,“ řekla mi drahá polovička, „bylo by záhodno umýt auto.“ Pan farář, lékař a manželka mají vždy pravdu. Nechtěl jsem zklamat svou úžasnou ženu, vysypal jsem na stůl drobné z kapes, původně schované pro strýčka Příhodu (neříkejte, pánové, že to máte jinak), polkl hořkou slinu a vydal se směrem k myčce.
Před domem jsem zjistil, že mé bílé auto je vlastně žluté. Otevření dveří způsobilo, že se mi ten žlutý sajrajt dostal do očí a ty začaly bez povolení slzet. „Ano, je to k pláči,“ odvětil vedle stojící muž, „stojíte mi na noze!“ Pro samou slzu a tvrdé podrážky bot jsem to ani nezaregistroval. Omluvil jsem se, usedl za volant a po nastartování zapnul ostřikovače, přičemž jsem onoho muže stojícího vedle vozu nedobrovolně umyl. Zaklel a raději zmizel ve žluté mlze. Po ujetí několika metrů jsem si připadal jako voják projíždějící písečnou bouří v Afganistánu. K vjezdu do myčky jsem vlastně dojel po paměti.
Přede mnou stálo ještě několik aut. Rozhodl jsem se tedy, že první věc, kterou udělám, bude vysátí a úklid interiéru. Přeparkoval jsem k vysavači, vytáhl koberce a do té plechové obludy vrazil desetikorunu. Prasklá hadice ucházela asi na pěti místech, násada vysavače vypadávala a musel jsem si ji druhou rukou přidržovat. Ale drobky od croissantů, papírky od bonbónů, tyčky od lízátek a další nezbytný sortiment pro jízdu autem s pětiletým dítětem se mi podařilo zlikvidovat. S úklidem psích chlupů v kufru po mém miláčkovi to bylo krapet horší. Ti z vás, kdo vlastníte německého boxera, mi dáte za pravdu, že jeho chlupy se zapíchnou úplně všude, je to občas i na pinzetu. Poté přišla na řadu palubní deska, na kterou díky pylu nebylo vůbec vidět.
Když jsem pak umýval auto v myčce, tekly z něj doslova provazce žluté vody. Jak já miluju toto období, řekl jsem si. Ještě nezbytný vosk (já pitomec) a vyjel jsem zpět k domovu. Zaparkoval jsem u domu, vylezl z auta a zjistil jsem, že jsem si měl raději za peníze koupit los. Třeba bych měl konečně štěstí. Potvrdil to i kos Karel, můj věrný opeřenec z naší zahrady. Ten mě přivítal tím, že na čelní sklo přistál jeho trus, který se krásně smíchal s pochytaným pylem a lepivým voskem.
Divné období. Vylezl jsem na zahradu, nasadil jsem si žluté brýle, které používám při řezání dřeva…, najednou jsem tu žlutou barvu přijal, pyl nebyl nikde vidět. A bylo mi fajn. Není totiž důležité, co je hnusu kolem vás, ale jak se na něj díváte. V rádiu začala hrát písnička od kapely Mirai s refrénem: „život je pohoda, život je fajn!“ Má pětiletá dcera vyběhla na zahradu a písničku si začala zpívat. A já doznal, že to pětileté dítko má vlastně pravdu.
Váš Honza
