Stejně jako všichni otcové, kteří mají děti v pozdním věku, si tuto skutečnost nechci připustit. Proto v srpnu, když se moje dcera chtěla naučit skákat přes švihadlo, jsem se ujal role rádce a sportovce. Následky mám dodnes.
Byl to den jako korálek, řekla by moje babička. Venku teplo jako v africkém vnitrozemí, nikdo neotravoval – bo, dovolená! Na terase se v plavkách grilovala moje žena, pes litoval, že nemá kožich na suchý zip, slepice se ovívaly zbytkem svého vypelichaného peří. Já jsem popíjel cosi s ledem, u bazénu brblala filtrace, v rádiu brblal někdo něco o drahotě. Moje dcera se zamotávala do švihadla, které jsme koupili den předem. Viděla totiž nějaké dítko na naší ulici, jak skáče přes švihadlo jako o závod, proto jsme i my museli jedno pořídit, aby šla s dobou.
Jako každý profesí postižený učitel jsem se snažil své dítko verbálně navigovat, vydávat pokyny, poučky a na nervy jdoucí moudra, aby věděla, jak nejlépe vést nohy a zaměstnat celé tělo.
„Zapoj lýtka…, bříško, ruce…, Mařenko! Ruce!“ opakoval jsem, „cvičíme vytrvalost, obratnost…, pozor na ty nožičky, ať nezakopneš…, zapoj ruce!“
No, myslím, že mám docela štěstí, že jí je teprve šest. Kdyby jí bylo o pár let víc, letělo by švihadlo přes půl zahrady.
„Tatínku,“ podívala se smutně, „mně to nejde. Ukážeš mi to, jak to mám skákat?“
A sakra. Toho jsem se bál. Je pravda, že doba, kdy mi to celkem šlo, byla asi před čtvrt stoletím, ale jsem přece chlap. Ten přece umí všechno, nikdy nečte návody k použití, na všechno přijde vždy sám, v životě se neztratí. Navíc vše, co před dítětem zvládne, je pro dítě významným vzorem.
Uchopil jsem švihadlo a s výzvou, aby všichni ustoupili pár kroků vzad, jsem vyskočil do výšky. Ve vzduchu to bylo fajn, ale při dopadu na nohy na betonovou plochu jsem v pravém koleni ucítil klasické „křup“. Šel jsem k zemi. Rodina vyskočila, protože viděla, že živitel se nemůže postavit. Jsem přece chlap, nenechám se zvedat. Křeslo poblíž bylo dobrá opora, díky které jsem se vyšplhal zpět do stojící polohy. Koleno jsme pořádně ledovali dva dny.
Když bylo teplo, koleno bolelo jen občas.
Před krátkým časem jsem se vydal na procházku s mým milovaným boxerem. Plemeno, které musíte denně vytáhnout alespoň na chvíli na kopec, aby tam zanechalo ta kvanta energie. Pokud ne, dokáže se se chovat jako ultramegamagor. Vzhledem k tomu, že nosím tenisky vlastně celoročně, vzal jsem si je i na tuto psí procházku. V lese mě v mechu čekala kvalitně maskovaná houba, po které se teniska svezla naprosto delikátně. Bolestivý výkřik vyplašil snad všechnu zvířenu v lese.
Od té doby létám po doktorech. Vypadá to na pravý meniskus, ovšem musí se to potvrdit odborným magnetickým vyšetřením. Čekací doba na vyšetření je ovšem dlouhá. Vydržím sedět asi půl hodiny, potom se musím projít. Předpokládám, že do doby vyšetření budu mít v pracovně vyšlapáno v koberci pěkné kolečko.
Moje malá dcera je ovšem naprosto skvělá. Minulý týden měla ve školce tradiční Halloweenský průvod. Vzhledem k tomu, že v našem městě je do kopce vlastně úplně všechno, prosil jsem ji, že letos průvod vynecháme. Když jsem viděl to zklamání v jejich očích, nedalo se tomu odolat. Průvod jsme zvládli. Držela mě po celou dobu tou svou malinkou ručičkou a pořád dokola opakovala: „pomalu, tatínku…, to nevadí, že tam nebudeme první! To není důležité!“
No řekněte, není úžasná?
Váš Honza
