Vzpomínám na doby, kdy jsem chodil na základní školu. Vesnická škola se vztahem k přírodě v době, kdy jsme k sobě měli tak nějak blíž. Poslední dobou přemýšlím, jestli bych jako žák základní školy přežil v dnešní době…, asi těžko.
Nejraději jsem měl učitele Hanáka. Starý kantor se zálibou v myslivosti, který nás zblbnul natolik, že jsme naprosto dobrovolně po odpoledních kreslili obrázky stromů do sešitů, dělali si vlastní herbář či hledali v lesích mimo hub třeba jelení trus. Dějepis byl mou druhou velkou láskou. K tomu mě přivedla paní třídní učitelka, která se poté stala i mou kolegyní a naučila mě řadu užitečných věcí z pohledu řízení školy. Láska k historii a přírodě byla tím nejdůležitějším, co mi škola do života dala.
Na prvním stupni nám učitelka sice četla důležité statě o Velké říjnové socialistické revoluci, ale já už tehdy z domu věděl, že je to tak nějak jinak. Koukali na mě přes prsty, protože prý jsem byl divný, že píšu levou rukou. Učitelka se mě snažila předělat, ale tehdy přišel táta do školy a s ředitelem jednali za zavřenými dveřmi hodně dlouho. Druhý den mi učitelka řekla: „…hele, piš si kterou rukou chceš, je to tvůj život!“ A schválně mě posadila na pravou stranu v lavici, čímž jsem se se sousedem při psaní hodně boxoval. Ale přežil jsem to. Bez úhony.
Ve třídě nás bylo 34. Všichni na jedné hromadě. Žádný asistent, žádná poradna, žádný školní psycholog. Kdo byl na tom například v češtině hůře, měl prostě na vysvědčení trojku. Dnes zasahují odborníci, nestátní „ziskovky“ (není to překlep), terapeuti a jiní rádoby odborníci s žabkami místo bot. Dítě dnes přece nesmí ve škole zažít pocit neúspěchu, musí mít pocit, že je svět v růžových barvách. Největší perlou je snaha zavést ve školách plošně slovní hodnocení, protože známky jsou pro děti stresující.
Doznávám, že budoucí lékař nepotřebuje krásně malovat, ale měl by mít bravurní znalosti biologie, chemie a přírodních věd jako celku. A ty by se u něj měly plně rozvíjet. Ale to by tu nesmělo být třicet konferencí a seminářů týdně na téma genderové vyváženosti, pseudoproblémů, miliónté úpravy ŠVP („osnov“) či workshopů na téma psychické pohody českého školství. Kdyby se finance vynaložené na tyto chlebíčkové aktivity a reformátory samotné nalily přímo do škol, měli bychom nejlepší školství široko daleko s podporou právě přírodních věd. Pojďme školství směřovat tak, abychom nejen integrovali do škol děti s problémy, ale také podporovali právě žáky v tom, v čem jsou výjimeční a tyto jejich vlastnosti rozvíjeli.
Dnes učitel v mnoha případech supluje to, co často nezvládá rodina. Když jsem slyšel dokonce i návrh, že dětem bude ve školách sledován stav jejich chrupu, domníval jsem se, že jde o vtip. Opak je pravdou. Tato myšlenka skutečně v médiích proběhla. Dnes mají školy stovky programů, které řeší prevenci, zdravou stravu. Učitelé suplují v mnohých případech i rodiny, kde neprobíhá domácí příprava, dobrovolně doučují žáky, kteří jsou ohroženi školním neúspěchem. Když nemají v práci děti, pracují na dokumentaci, posudcích pro OSPODy, projektových žádostech, reformách školních vzdělávacích programů, chystají si výuku, aby byla „čitelná“ pro všechny žáky jejich třídy.
Dnes se do běžné školy integrují totiž úplně všichni. Díky této pseudodemokratické tradici máme ve třídách děti, které bývají velmi obtížně zvládnutelné. To za nás bylo taky, ale nikdo z nás si doma nedovolil stěžovat. Učitel byl váženým povoláním. Nikoliv houba, která nasákne všechny problémy. Byl osobnost, kterou uznával žák, rodič i společnost. Kdybych si doma stěžoval, že mě učitel okřikl, že mu povídáním a zpíváním v hodině narušuji výklad, čímž pošlapal mou svobodu projevu, můj otec by mi jednou ranou vyluxoval karmu, narovnal čakry a vyleštil moji osobní auru.
Váš Honza
