Co mě naučil kovid? Hodně věcí. Ale hlavně jsem začal věřit více zvířatům. Ta nehoní politické preference, je jim úplně jedno, jestli máte očkování, zaplacený stranický příspěvek či poslaneckou imunitu.
Co mě naučil kovid? Hodně věcí. Řešit pouze aktuální den a nepřemýšlet nad tím, co bude zítra. Nevěřit těm nahoře, protože své názory říkají jen podle toho, který průzkum veřejného mínění platí ten který konkrétní den. Kovid změnil také to, jak se lidé k sobě začali vzájemně chovat, ačkoliv pomoc dobrovolníků jižní Moravě dokázala, že to ještě s lidmi není tak špatné. Já začal v době kovidové věřit hlavně zvířatům. Ta nehoní politické preference, je jim úplně jedno, jestli máte očkování, zaplacený stranický příspěvek či poslaneckou imunitu. Vy máte spousty přátel, třeba jen na Facebooku..., zvíře má jen vás. O mém boxerovi jsem psal již několikrát. A proto jsem se rozhodl, že mu pořídím kámošky…, ano, koupil jsem si slepice.
Než jsme přivedli na dvůr naše nové spolubydlící, bylo nutností se na tento složitý krok připravit. V prvé řadě nastal rodinný bojkot klecových vajec, přece nemůžeme podporovat týrání hrabavého ptactva. Ihned poté bylo třeba nastudovat přes chytré portály, co je k chovu zapotřebí. Vzhledem k tomu, že se názory na chov pohybovaly od ručně pletených kulichů pro každého opeřence až po absolutní „lážoplážo“ chov, využili jsme spíše rad a zkušeností přátel.
Samozřejmě bylo zapotřebí zvolit vhodný kurník, aby měly holky pohodlí. Vybrali jsme dřevěný s třímetrovým výběhem, vysloveně Hilton mezi kurníky. Ač jsem na tom s technickou stránkou prapodivně, dle dobrého návodu jsem měl rezidenci složenou během tří hodin. Má žena je klasickým zástupcem módního vintage stylu, proto i kurník našich slepic byl během odpoledne nabarven na šedobílý odstín, až jsem se lekl, že naše pipinky budou do týdne kvokat francouzsky.
Slepice je údajně chytré zvíře. To jsem si do té doby myslel taky. Není to pravda! Vybral jsem si na farmě tři červené a dvě kropenaté, vzal si do auta pořádnou krabici, a hurá představit pět nových „soudružek“ zbytku rodiny. Celou cestu domů jsem poslouchal kvokání z kufru a byl jsem plný očekávání, co opeřená děvčata řeknou na nové bydlení. Ve výběhu je totiž čekalo nejen automatické pítko na čerstvou vodu, ale také dvě fungl nová krmítka s pšenicí, šrotem a nasekanými kopřivami. Jistě budou nadšené, pomyslel jsem si, že skončí v rodině, která se jim bude věnovat s plnou vervou a odhodláním. Vypustil jsem slepice do ohrady a sledoval, jak se seznamují s novým prostředím. Do pěti minut rozházely bez jakékoliv logiky nachystané žrádlo do všech koutů výběhu a pítko s čistou vodou vypadalo jako bahenní lázeň. V klidu, pomyslel jsem si, upravíš to do původního stavu. Je to přece úžasné, mít na zahradě slepice. Během několika minut je chaos ve výběhu zpět, ale co byste neudělali pro čerstvá vejce.
Kohouta jsem v rámci zachování dobrých sousedských vztahů nekupoval, ač jsem si uvědomil, že holkám neumožním velmi příjemnou životní radost. Hlídání slepic zcela dobrovolně a bez zaúkolování přebral náš pes. Sedl si k výběhu a ve své psí hlavě přemýšlel, jestli to, co tam chodí a snaží se poletovat, má sežrat, nebo se o to starat. Naštěstí je to hodné psisko a po pár domluvách, asi dvou stech třiceti sedmi, je nechal na pokoji. Sedí od rána do večera u výběhu a hlídá. Když se slepice začnou hádat o stébla trávy, praští svou těžkou packou o klec, hrabavky se uklidní a pochopí, že tudy cesta nevede a drží raději zobáky. Škoda, pomyslel jsem si, že to nefunguje na lidi.
První večer jsem ovšem pochopil, že inteligence mých opeřenců je pramalá. Smrákalo se, okolní havěť by si na mých holkách jistě ráda pochutnala, ale ony ne a ne na žebřík a do kurníku. Milé slepice se k sobě přitulily v rohu výběhu a měly se ke spánku. Koukal jsem do Googlu, jako správný chovatel teoretik, žádná schopná rada. Zavolal jsem proto několika zkušenějším kolegům a ejhle, řešení bylo na světě. Musíš jim ukázat, kam mají jít. Utrhl jsem tedy dvoumetrovou kopřivu, otevřel jsem kurník z druhé strany, vlezl do něj a mával ve vstupních dveřích zelenou pochutinou v domnění, že to ve svých kvokacích hlavách pochopí…, nic. Kroutily hlavami, ale po chvíli čuměly tak tupě, že jsem musel zavolat dalším zkušenějším chovatelům.
„Vlez do výběhu a hold je do kurníku musíš naházet jako golfové míčky do děr,“ zasmál se kolega Láďa, „slepice je idiot, musíš to pár dní vydržet, ony si pak zvyknou!“ Je to přece úžasné, mít na zahradě slepice.
Žena mě zavřela do výběhu, aby za mnou nešel náš pes. Trochu ve skrytu duše jsem doufal, že mě potom nezapomene pustit ven, přece jen má výběh výšku asi metr. Slepice, jako kdyby to tušily, se schovaly pod kurník a do mé náruče se jim zrovna moc nechtělo. Musel být na nás velmi divný pohled. Žena klepala botou do kurníku a slepice naháněla na mě. Po desíti minutách a sedmi klovnutích byly slepice v budce. Je to přece úžasné, mít na zahradě slepice.
Nevadí, řekl jsem si, budou vejce, budou vejce!
Slepice se do kurníku naučily chodit po pěti dnech. Pro mě to byla lepší zpráva, než by byla výhra v Černé perle. Jen ta vejce, ta se stále neobjevují. Po čtrnácti dnech zjišťuji, že si doma chovám ptáky, z nichž nemám zatím žádný užitek. Jedna známá to komentovala se slovy, abych si z toho nic nedělal, prý to tak má každá druhá ženská…, no nevím. Horší na tom je, že jsem musel do supermarketu pro klecová vejce, protože bez vajec to v kuchyni prostě nejde. Snad se moje soudružky slitují nad klecovými kolegyněmi, začnou snášet svá vejce, abych ta z obchodu nebyl nucený kupovat. Vzhledem k tomu, že to s jejich mozky nevypadá na žádný zázrak, moc v to nedoufám.
Mějte fajn léto!
Váš Honza
