Boty v této části kontinentu patří k něčemu, co je normální. Najít kvalitní boty je ale potíž. Proto jsem sebral odvahu, respirátor a jedny boty se vydal reklamovat.
Boty v této části kontinentu patří k něčemu, co je normální. Nosíme je od narození, v počátcích jistě nedobrovolně, ale i tak si na ně tak nějak zvykneme. V poslední době je sice moderní chodit bosky, což nám různé celebrity demonstrují společně s výkřiky o návratu k přírodě. Stydím se za to, že já a moje rodina nepatříme k těmto pokrokovým inovátorům, jsme prostě obyčejné tuctovky, které jsou s obuví srostlé už nějaký ten pátek.
Moje paní patří rovněž k běžnému typu ženského pokolení, pro které je typické, že pestrobarevná botka za výkladem obchodu způsobí zašimrání a touhu očkem spočinout na tomto typu společenského outfitu. Já to tak mám s počítači, elektronikou či telefony jednoho jablečného výrobce. Moje žena to se mnou umí. Její pomrkávání, šibalské úsměvy a uhrančivý pohled jsou zbraněmi, s nimiž už šestnáct let umí mistrně zacházet. A tak se další zimní kozačky, které společně s kopou dalších párů nutně potřebuje, objevily u nás doma v botníku rychleji, než jsem očekával.
Zima byla letos delší, než jsme všichni čekali. Sněhových vloček bylo více než kovidových případů ve městě, člověk už bláznil ze všudypřítomné bílé barvy okolo. Když se objevilo sluníčko, člověka to táhlo ven. Při jednom takovém menším slunečním záchvěvu jsme se rozhodli k procházce po městě, nové boty se prostě musí využít.
Na cestě byl všude přítomný bílý sajrajt (rozumějte rozbředlý sníh), který čvachtal už jen při pohledu na něj. No, v naší rodině vydrží mojí ženě obuv téměř desetiletí. O své botky se řádně stará s grácií péče o živého tvora…, to já to až tak moc neřeším. Ale u zmíněných nových kozaček za téměř dva tisíce se rozloučila s podrážkou levé boty po půlhodině běžné procházky městem, bota jí ani nedala příležitost k její láskyplné péči.
V první chvíli mě ten šmejd, který byl za výkladem popsán jako „poctivá česká bota“ (mj. na krabici stálo, že byla vyrobená v Itálii), pekelně dopálil. Pak jsem začal přemýšlet. Měl bys být tolerantní a shovívavý, pomyslel jsem si. Obchody jsou v tomto roce otevřeny vlastně jen občas, nereklamuj, chop se lepidla a vyřeš to chlapsky. Brzy jsem však pochopil, že vzhledem k tomu, že veškeré mé předešlé kutilské pokusy skončily katastrofou, bylo by vhodné se do obchodu vydat a reklamaci vyřešit na místě. Drapnul jsem účtenku, krabici, respirátor a hurá do obchodu. Tam pro mě drama teprve začalo.
Hned za lítačkama jsem dostal vynadáno, že nemám košík, rozumějte nákupní, nikoliv psí. Prodavačka se na mě ihned obořila, že je nutné, abych si vykoupal ruce v dezinfekci. Hodno vlastníka druhého typu košíku, tedy poslušného psa, jsem si omyl ruce až k uším a přistoupil jsem k pultu.
„Tak, teď už je to v pořádku…, co potřebujete?“ vznesla dotaz zjevně unavená mladá prodavačka. Jistě si uvědomila, že s krabicí od bot je mou touhou reklamace. Mlčky mi předala kartičku, kde jsem vyplnil veškeré osobní údaje včetně prohlášení, že osobní údaje vyplňuji dobrovolně. Při vstupu do restaurace vás kontroluje kdokoliv, ale při reklamaci bot s tím musíte vyslovit souhlas…, dodnes to GDPR tak nějak nechápu.
„Hm,“ prohlédla si mé údaje, „tak já vám zavolám vedoucí…, paní Marto!“
Ze dveří v zadní části prodejny s nápisem „jen pro personál“ se vyvalil doslova přírodní úkaz. Zavalitá postava v tmavě zeleném tričku mi připomínala nedobře napěchovanou jitrnici. Standardní papírová rouška byla oproti jejímu obličeji směšně maličká. Přistoupila k pultu, dala si ruce v bok se slovy: „tak co je jako za problém?“
„Madam,“ otevřel jsem krabici, „tyto boty…, tady je účtenka…, jsme koupili před Vánoci, po jedné vycházce je levá v pytli. Takže tady je vracím.“
Uchopila je svými obtloustlými prsty a dodala: „…a…proč je jako reklamujete až teď?“
„No…, a jako kdy jsem to měl vyřešit, když byly obchody zavřené? Před časem jsem byl u vás pro ponožky a vyrazili jste mě ze dveří.“
„No…,“ prohlížela si boty pořád dokola, jako kdyby měla před sebou vlas od Zlatovlásky, „to jste si ale způsobil sám…, nevhodným nošením v nevhodném terénu!“
„Při vší úctě,“ nevydržel jsem a smíchy si poprskal respirátor a zarosil si brýle, „vypadám snad jako někdo, kdo nosí dámské kozačky? To jsou boty mé ženy, měla je jen jednou na sobě, jedna procházka po městě, to je všechno!“
„Tak jste se o obuv špatně starali, špatně jste je impregnovali,“ snažila se najít další zákazníkovo pochybení.
„Madam,“ nedal jsem se, „my máme od vás tolik impregnačních sprejů, že bychom si s nimi mohli otevřít půjčovnu. Takže tento argument opravdu neberu!“
„No,“ polkla, „to není jen tak nějaká kozačka…, to je módní kozačka…, ta je lepená jemně, takže jste zvolili nevhodný čas pro její nošení.“
„A kde je to napsáno, že je to módní kozačka?“
„To snad jde poznat?!“ zvedla na mě hlas, „prostě je vada způsobena nesprávným používáním!“
„A jak se mají správně boty používat? Vy jste nás vlastně neinformovali o tom, jak se má bota používat. Vždyť i v Americe je na krabici od pizzy napsáno, že se nesmí jíst…, tak proč jste nám teda k těm botám nedali návod k použití?“
„Ta bota je zničena vaší vinou, špatným nošením,“ opakovala pořád dokola. Čekal jsem, že mě snad odkáže na tiskového mluvčího. Nervově jsem to neustál. Vytrhl jsem jí boty z rukou, dal je do krabice a hodil jí o zem. „Tak si ty boty strčte někam! Tady mě už nikdy neuvidíte!“ S grácií kovboje jsem vykráčel ven.
Jak hluboce jsem se mýlil. Do několika dnů mi přišla domů účtenka. Mám prý zaplatit za úschovu obuvi. Sedl jsem do auta a přijel zpět do obchodu. Ani jsem nestihl nic říct. Ta korpulentní prodavačka při zjištění, že vcházím do obchodu, utíkala do skladu pro krabici s botami.
„Nedostanete ani korunu!“ vykřikl jsem, otočil se na podpatku, prošel jsem lítačkami a boty položil na popelnice u obchodu. Kdo byste je chtěli, věřím, že tam leží ještě nyní. Ale pouze za předpokladu, že máte jen jednu nohu.
Váš Honza
