Když máte nemocné dítě, je vám šumák, že Andrej poskakuje na prolézačce a vláda houpe s voličem jako na houpačce. V ten okamžik vám jde jen o to, aby tomu malému doma bylo zase dobře. A to pak přemýšlíte úplně jinak.
Videím předsedy opozičního hnutí, jenž hopsal po dětských průlezkách, se i při velkém sebezapření nedalo v posledních týdnech vyhnout. Říkáte si, že kdyby vyhrál volby, mohla být na třetím hradním nádvoří alespoň velká trampolína. Do toho vidíte, že vláda, kterou jste taky volil, jedná systémem „hlavně nám do toho občane nekecej!“ Pak si člověk uvědomí, že ono je to vlastně „prašť jako uhoď“, nařídí si informační detox, vypne telefon a věnuje se spíše příjemnějším kratochvílím.
Volný čas si s naší dcerkou užíváme na plné obrátky, večer padáme do postelí jako špalky do dřevníku. Jeden večer to ale nešlo. Dcera chytila moribundus tak odpudivý a děsivý, že nám oběma s manželkou zatrnulo a museli jsme volat sanitku. Když se dítě dusí a neumíte mu pomoci, připadáte si úplně bezradný a zbytečný. Kdyby v tu chvíli stál rohlík třiaosmdesát korun a benzín se prodával za cihlu zlata, bylo by vám to při pohledu na toho prcka úplně fuk.
Musím vyseknout maximální poklonu zdravotníkům, kteří k nám dorazili. Naprosto profesionální, klidný až sedativní přístup vůči dítěti a vystresovaným rodičům se dnes už nevidí. Byli úžasní. Ve chvíli, kdy moje holky odjížděly v sanitce se zabalenými věcmi, jsem měl naprosté zatmění mysli. Můj pes seděl se mnou na terase a nehnul se na krok. Cítil, že je něco špatně. Boxer je plemeno, které je schopno za svou rodinu položit život. Je to psisko, které nemá rádo změnu.
Po třech hodinách, asi kolem jedenácté večer, mi holky volaly, že mám pro ně přijet. Dcerka dostala první pomoc a léky, ale pro hospitalizaci nebyl prostor. Oddychl jsem si, že je budu mít zase doma. Podíval jsem se na psa. Zíral na mě těmi velkými psími kukadly a čekal, co řeknu.
„Pojedeme pro Marušku!“ vylétlo ze mě, „…mazej ke kufru!“ Začal se točit v kruhu a nervózně přešlapovat u dveří. Miluje výlety autem. Vyrazili jsme černočernou tmou přes les.
Svítil jsem snad i očima. Pes si spokojeně zíral přes zadní okno a já mžoural přes to čelní. V první zatáčce jsem musel dupnout na brzdu, protože mi dostatečně velká srna skočila před kapotu. Hodil jsem krásné čelo o volant, pes se rozpleskl o podhlavníky zadních sedadel.
„Krávo!“ zakřičel jsem nahlas na srnu, kterou nadávka zjevně urazila. Čuměla na mě jako bacil do lékárny a nepohnula se z místa. Zatroubil jsem tak hlasitě, že zpoza příkopy vykoukla malá liška s čímsi v tlamě a proběhla těsně za stojící srnkou.
„Bestie!“ procedil jsem mezi zuby, „…jistě je to ta, která mi krouží kolem našeho kurníku!“ Kdyby se mnou jela moje Mařenka, určitě by řekla, že té nebohé zrzavé potvoře nemám nadávat, protože je to kmotra z pohádky a hajný Vobinuška by se na mě zlobil.
Zatroubil jsem znovu a dlouze. Milostpaní srnka se rozhodla, že teda odejde, zakroutila zadkem a odběhla do lesa. Já i pes jsme si tak nějak současně oddechli. Pomalu jsem se rozjel směrem ke Krnovu. Zvolil jsem ovšem téměř špacírkvalt v obavě z dalšího zvířecího setkání. A hned za Karlovicemi vyskočila dvě menší srnčata. Dle debilního výrazu se jednalo o příbuzné té první. Pes na neustálé skákání auta neměl nervy, stočil se do klubíčka a usnul.
Před Širokou Nivou jsem musel přibrzdil kvůli ježkovi, který se procházel prostředkem silnice, auto sem, auto tam. Než jsem vjel do Krnova, viděl jsem u cesty ještě kunu, dvě toulavé kočky, jedno malé lišče…, a jako bonus běžící myš přes první krnovský přechod pro chodce. Jesenická zoologická zahrada zcela zdarma. A bylo to celkem fajn. Poslední dobou, když žijete poblíž lidí, kteří přesně vědí, co má dělat ten druhý, zjišťuji, že mám raději zvířata.
Naložil jsem ty svoje holky do auta, malý pacient v něm padl do hajan během několika minut. Manželka díky adrenalinu až kolem páté nad ránem. Vydala ze sebe kýbl energie…, je to prostě suprová máma. Mám ji za to rád.
P. S. A až se malá uzdraví, pojedeme do ZOO.
Váš Honza
