Jak jsem potkal pekáč buchet aneb Posilovna ti dá vážnost

Před časem jsem navštívil krytý bazén v nedalekém městě. A tam jsem ho potkal. Na břichu pekáč buchet, na paži vytetovaná česká vlajka a v hlavě pořádná bramboračka. Kulturista – vlastenec.

Krytý bazén. Lákadlo pro každé malé dítě…, peklo pro rodiče. Ten musí jet taky a střežit každý krok svého dítěte, které je vlastně celé po něm. Když jsem byl malý, říkal můj otec, že já osobně jsem schopen zakopnout i na rovné podlaze. Jeho naděje, že z jediného syna bude mít sportovce, se rozplynula v okamžiku, kdy jsem sjížděl kopec na lyžích a skončil v sousedově plotu. A vzhledem k tomu, že geny nejdou vyčůrat, mám tendenci svou dceru při jízdě na kole nejraději omotat od hlavy k patě do bublinkové fólie. Na druhou stranu po mámě podědila houževnatost, proto do každé aktivity jde po hlavě.

Koupání jsme si užili na plné obrátky. Čas tam rychle uteče. Když jsme se rozhodli jít domů, odešly moje holky o pár minut dříve…, ono jim to v šatně prostě déle trvá. Sedl jsem si ještě na chvíli do vířivky, ve které se rozvaloval svalovec s pekáčem buchet místo břicha. Začal si mě prohlížet hodně detailně, až jsem měl obavy, že je prostě divnej.

„Bys měl cvičit,“ procedil s idiotským výrazem v obličeji, „až bude válka…, a to s těmi kretény nahoře určitě bude, tak vy s těma pivasama budete mít problém zvednout kulomet!“

Chtěl jsem mu z plných plic vynadat a říct něco o tom, že bych si nikdy s takovýmto sračkomozkem nepotykal, ale nepustil mě ke slovu.

„Hele, posilovna ti dá vážnost, musíš být připravený na všechno. Tobě jako nevadí, že tady plaveš v dráze a vedle tebe se ráchá Vietnamec nebo Ukrajinec? Si tady připravují půdu, oni to mají za úkol. Roztáhnout se tady, přichystat to a pak to tu zaberou! A naše republika padne! My budeme menšina, rozumíš? Nečum na mě a aspoň kývni, že rozumíš!“

Odpověděl jsem laxním „hmm“, což jej neskutečně vyhecovalo. Vstal a gestem Arnolda Swarzeneggera procvičil prsní svaly.

Vylezl jsem ven a odešel do sprch. K mé radosti tam byl jen tatínek s malým synkem. 

Můj namakanec z vířivky však dorazil během několika minut, sundal si miniaturní plavky a pod dojmem, že je na nějaké přihlouplé soutěži, začal pod tekoucí vodou pózovat. Jen fotografové chyběli.

„Tatínku,“ zeptal se malý chlapec opodál stojícího otce ve chvíli, kdy stál svalovec čelem k nám a zatahoval své břišní svaly.

Tatínku,“ nedal se kluk, který z kulturistova těla nedokázal spustit své zvídavé hnědé oči.

„Copak?“ odvětil jeho otec, který se mezitím otíral ručníkem.

„Proč má ten svalnatý pán tak malého fimfuláčka?“

Přibližně pětileté dítě dokázalo jednou větou uzemnit hromotluka, který obratem zmizel v šatnách stejně rychle, jako pot z nevětrané posilovny. Už jsem ho nikdy neviděl.

Postavit toho malého rozumbradu do sněmovny, možná by ti ostatní pochopili, co je to pravdomluvnost. A možná by to byla i větší legrace.

Váš Honza