Jak jsem potkal kurýra aneb Příště raději na prodejnu

Má láska k jablečné elektronice je silná jako notorikova touha po sedmi orosených. Ovšem pokud vám novinku doveze kurýr, jehož mozek je vymletý jak říční dno, radost je ta tam, stejně jako vaše prachy.

Nakousnutou mobilní elektroniku neměním často. Ono to prostě dlouho a bez problémů funguje, garanci aktualizací i záplat máte minimálně na pět let dopředu a ekosystém všech zařízení je neskutečně vyladěný. Já ale s přibývajícím věkem koukám na telefon jako Bulhar do mlátičky, mžourám a hledám čtecí brýle, které neustále někde zapomínám. A tak přišel čas na větší displej. Steve Jobs by se asi v hrobě obracel, kdyby viděl ta velká pádla, která dnes jeho firma nabízí, ale mžouralů a brýlových sklerotiků přibývá…, pokrok nezastavíš. Nastal tedy čas, kdy můj starý telefon dospěl, budu se s ním loučit a on vylétne z hnízda.

Netrpělivě jsem očekával zprávu od kurýra, v níž jsem se dozvěděl, že moje zásilka dorazí mezi osmou až osmnáctou hodinou. Nádherný rozptyl. Plánovaný rodinný výlet jsme kvůli tomu zrušili. Stejně ten den připomínalo počasí eskymáckou tělocvičnu.

Pokoušel jsem se kurýrovi dovolat v touze, že se na druhé straně ozve příjemný a milý človíček, který své povolání dělá s láskou, nebo to bude alespoň mistrně předstírat. I když ono asi není o co stát. Pár takových netrpělivých zákazníků a raději budete vozit trus z toitoijek. Volání bylo beznadějné. Telefon měl neustále obsazený, na zpětné zavolání jsem mohl zapomenout.

Zkusil jsem to znovu.

„Co je zas?“ ozvalo se ve sluchátku s takovou razancí, že mi v uchu začalo pískat. S chápavým hlasem jsem ho pozdravil, představil se jako předškolák u zápisu a požádal jej, zda mi může sdělit přibližný čas, kdy se objeví u mých dveří.

„Jste dostal zprávu, ne? Já to neumím odhadnout! Víte, kolik toho mám? No, prostě buďte doma!“

Práskl mi telefonem a já ztratil víru v to, že svůj balík vůbec někdy uvidím.

„Musíš do krámu,“ uzemnila balíkové čekání moje drahá polovička. Umí zadat úkol zrovna v situaci, kdy se to nejméně hodí. Muži mi jistě dají za pravdu, že nejlepší je volání k obědu v době, když máte něco rozdělaného.

„Doma není pečivo,“ řekla žena a vrazila mi do ruky nákupní seznam. Ví, že pokud mi nenapíše lístek, tak polovinu věcí zapomenu.

„Ale…,“ polkl jsem, „já čekám balík!“

„Tak si pospěš,“ nahodila ten svůj šibalský úsměv, „už jsi mohl být zpátky!“ Manželka, maminka, tchyně, pan farář, lékař a školní inspektor se musí poslouchat. To je prostě holý fakt.

Jakmile jsem vjel s vozíkem do obchodu, uvědomil jsem si, že je čtvrtek. Den slevových akcí. Rama za třicet devět, okurka za devět a rajčata za sedm dělají divy…, pajdaví běhají, slepí vidí, negramotní umí počítat a čtenáři letáků se cítí jako ryby ve vodě. Dlouhé fronty u pokladen dávaly na vědomí, že tohle bude hodně dlouhé. Dalo se čekat, že mi v kapse zazvoní telefon…, můj oblíbený kurýr.

„Kde jste? Jak dlouho na vás budu čekat?“

„Jsem v obchodě, doma budu tak…,“ polknul jsem, „tak za patnáct minut! Zkuste ovšem zazvonit, manželka je doma! Může to převzít za mě!“

„Vy si myslíte, že nepoznám zvonek? Nikdo u vás neotevírá…, patnáct minut? Vy jste se zbláznil?“ zasyčel do telefonu.

„No, možná za deset!“ snažil jsem se jej ukonejšit.

„Pokud ihned nedorazíte, tak já odjíždím. Další trasa bude v pondělí!“

„No,“ nabral jsem na ostrosti v hlase, „ve zprávě bylo, že rozvážíte do osmnácté hodiny. Je teprve půl páté!“

„…dám vám pět minut!“ zakřičel do sluchátka a položil telefon.

A do toho navíc došla páska v pokladně. Prodavačka hrábla palcem ruky po sluchátku a do mluvítka zašeptala: „Terezko, došla mi páska…, já ji ještě neumím vyměnit. Můžeš, prosím, za mnou přijít?“

Čas nabíral na rychlosti. Očima jsem brzdil ručičky na svých hodinkách a tiše prosil Terezku, aby pásku vyměnila co nejrychleji. Po zaplacení jsem jel domů stylem řidiče Formule 1.

Už z dálky bylo patrné, že muž opřený o bílou dodávku bude příjemný jako vosa schovaná v botě.

„No to je dost,“ odsekl, podal mi balíček a dodal: „máte tu pro operátora doplatek dvě stě dvacet korun, pane!“

„Máte terminál?“

„Ten mi nefunguje,“ řekl s tónem pistolníka, „jen hotovost!“

„Ale já mám pouze pětistovku,“ zašeptal jsem tiše a podal mu ji.

„Tak moment,“ odsekl jedovatě, „zajdu si do auta rozměnit!“ Přikývl jsem a vynesl si nákupní tašky k domovním dveřím. Kurýr sedící za volantem nastartoval, sundal okýnko, usmál se a zavolal na mě, že nemá drobné. Zbytek peněz si prý nechá jako bolestné za dlouhé čekání. Než jsem se stačil nadechnout, kola dodávky se roztočila a chlap byl v tahu.

Nevěřil jsem svým očím. Mezitím se ke mně přiřítil můj pes, který byl s ženou zrovna venku na procházce. Právě přicházeli domů.

„Tak vidíš..., krásně jsi to stihl. Jsi šikovný,“ pochválila mě, „já věděla, že to zvládneš!“ Byl jsem bohatší o novou zkušenost, chudší o pár korun, ale za tu pochvalu to přece stálo, ne?

Váš Honza

P. S. Na reklamaci či stížnost jsem se vykašlal, ono by to nemělo smysl. Jediné, co vím, že příště si raději zajdu rovnou na prodejnu. Zlatá Česká pošta.