Jak jsem potkal Katku aneb Važte si sousedů

Prázdniny jsou v půli, počasí připomíná začátek dubna. Místo koupání jsou na řadě ťapací výlety. Na jednom z nich jsem potkal bývalou spolužačku, které jsem slíbil, že její příběh o sousedech napíšu. Tady to máš, Katko!

Díky návratu z jihu zažívám teplotní facky. Přes noc bylo v Řecku i pětatřicet stupňů, ve vodě v bazénu bys na večeři i vejce uvařil a z kalhot nohavice dobrovolně odstřihl. Po hodině na řeckém slunci jste černí jako perla Mosambiku, ale doma to fouká jako na finské lodi. Srpnové počasí je k uzoufání. Na zahradní bazén se pomalu stěhují divoké husy, slepice začínají přepeřovat a já každý večer zoufale sleduji zprávy o počasí, jestli se náhodou nerozhodne respektovat roční období a nevrátí se do normálu. Po každé relaci pak přemýšlím, jestli si nemám nachystat třísky pro rozdělání ohně v krbu. Inu plavky šly do šuplete a přišly na řadu nekoupací výlety.

Po prohlídce jednoho z blízkých zámků jsme vyrazili do nedalekého města prohlédnout do obchodů zboží, které kapitalista chamtivec nabízí za tučný peníz českému zbídačenému národu. Ovlivněn statusy sociálních sítí jsem očekával, že se v regálech krámků budou díky útlaku naší nemravné vlády prohánět pouze myšky. Opak byl pravdou. Uprostřed nákupního domu bylo lidí jako v mraveništi. Moje děvčata se jala prohlédnout nové hadříky a já se rozhodl navštívit blízkou kavárnu k doplnění kofeinového deficitu. Když jsem do šálku vsypal poslední zrníčka cukru z papírového pytlíku, přisedla si ke mně dáma s úsměvem od ucha k uchu.

Někdy se mi stává, že mě na ulici zastaví člověk, usmívá se jako kačer a dotazuje se, jak se mám a co pořád dělám. Občas taková osoba přidá přirovnání o starém brachovi či vojně, které okoření třicet let starou historkou. V takových situacích přemýšlíte, jestli to individuum přece jen z dřívějška neznáte, ovšem snažíte se nebýt za burana nebo sklerotického vola.

„Ahoj,“ řekla z plných plic, „já jsem přemýšlela, jestli seš to ty…, to je náhoda!“ Zasmála se tak hlasitě, že být to v parku, opadá všechno listí ze stromů. Vzpomněl jsem si. Ten její smích vám vleze po kůži a už tam zůstane.

„Hele, já čtu ty tvoje články a říkala jsem si, že se ti ozvu, abys sepsal moje problémy se sousedy!“

„Já ale nejsem právník ani vlivný soudce,“ řekl jsem skromně, „moc ti nepomůžu!“

„To nevadí,“ odvětila, „potřebuji se někomu vykecat. Soudy? Na ty nemáme s mým chlapem peníze. Jsme rádi, že utáhneme hypotéku Bydleli jsme osm let v paneláku. Taková ta typická česká králíkárna, kde každý ví nejlíp, co má dělat zrovna ten druhý!“

„To je jak u nás ve městě,“ vstoupil jsem jí do toho, „to znám!“

„Tak víš, o čem mluvím,“ usmála se a pokračovala, „v neděli se ti do každého okna bytu krade jiná vůně guláše, opilého souseda nad tebou slyšíš i ve dvě v noci. Ale největší pecka byla stará Marešová pod námi. Její chlap byl hluchý jako tetřev. Dodnes si myslím, že než žít s takovou megerou, tak to asi ohluchl dobrovolně. Kdybys ji potkal na ulici, řekl bys, že vypadá jako babička z pohádky…, i přes přechod bys jí pomohl přejít. Ale jakmile zavřela dveře bytu, projevila se v ní neléčená psychotická porucha. Sotva jsem se prošla z obýváku do kuchyně, klepala příborákem o trubky topení s výkřiky, že zase ta kráva dupe. Když jsem si večer čistila zuby, ječela na mě přes stupačky, že už chce spát a já ji ruším. Nejhorší byly ty její seniorské kamarádky. Seděla s nimi v kuchyni, kde jim s radostí v hlase sdělovala, že jsem děvka, která střídá v bytě chlapy den co den. Údajně mám čtyři děti, které jsou závislé na hašiši. Tři pacholky mi už prý nechala odebrat, protože si na mě stěžovala na výboru. Podotýkám, že dítě mám jen jedno…, podívej, to je malý Patrik, je mu půl roku!“ Rozněžnila se a ukázala mi fotografii svého malého syna v mobilu.

„No, ten se mi narodil až v domě, který jsme si před dvěma lety pořídili,“ pokračovala, „protože dál jsme v tom bytě žít nemohli. Dělám pořád v tom romském komunitním centru…, víš, kde? No tam, co jsme chodili ve škole na praxi. Kolega Roman, co má na starosti terén, od nás byt koupil!“

„A o té Marešové jsi mu řekla?“ zeptal jsem se se zájmem.

„To víš, že ano,“ zasmála se hlasitě, „ale on je Roman docela jiného ražení. Vzal si tam na jedno odpoledne Fera. Slušný a pracovitý týpek, romský koordinátor, se kterým dělají společně Fifejdy a Mariánky. Sedli na balkon, zapálili si cigarety a hlasitě romsky diskutovali. Marešová v natáčkách vystrčila hlavu z okna a zvědavě koukala nahoru. Fero se na ni usmál a řekl, že ji zdraví jakožto nový soused. Dodal, že koncem měsíce se do bytu stěhuje i se svými šesti dětmi, babičkou a strejdou. Podotýkám, že Fero nemá děti, žije sám na malé ubytovně v Porubě, kde dokonce správcuje. Marešová na něj nejprve čuměla jako hřebík z prkna, zalezla dovnitř…, a víš co? Do čtrnácti dnů se odstěhovala!“

„Pěkně,“ pousmál jsem se, „ale teď máš na domě klid, ne? Kde to vlastně bydlíte?“

„Na okraji Ostravy, je to nový dům. Chlap, co nám to prodal, zapřel, že soused, se kterým sdílí zahradu, je taky pěkný magor. Hele, zvykla jsem si na kohouty, psi mi nevadí, rachot sekaček a řetězových pil či cirkulárek do tohoto prostředí patří, ale aby mi někdo házel přes plot na trávník uřezané nohy králíků? Tak to už je moc. Smrad makrel z grilu, který má tři metry od společného plotu, se linul každý volný víkend do mého obýváku. Zkoušela jsem se s ním domluvit, ale on na to, že jsem náplava…, a ty on vedle sebe nechce. A tak jsem na jednu sobotu pozvala Romana a Fera. Soused šmíroval ve slaměném zahradnickém klobouku kolem plotu. Fero na něj zamával a dodal, že on taky zbožňuje makrely. Od té doby máme s králičími tlapkami pokoj. A když Fero s Romanem dorazí, grilujeme se sousedem společně!“

Rád jsem ji viděl. Katka mě znovu utvrdila v tom, že je úplně jedno, jestli jste černí nebo žlutí…, jestli pocházíte z Vietnamu, Ukrajiny, Španělska nebo z Ruska. Důležitější je, že by spolu měli lidi vycházet, být k sobě slušní a brát to jako společenský standard. Dnes se bohužel nosí, že se mají v současném světě nejlépe „drsná hovada“, která „mají koule“, ostré lokty a hubu plnou práv. A asi je to pravda. Ale Al Capone jednou řekl: „…nepleťte si moji slušnost se slabostí. Ke všem jsem slušný, ale když někdo není slušný ke mně, „slabost" není to slovo, které si o mně budete pamatovat!" 

Váš Honza