Moji čtenáři jsou fajn. Jsou ale také trošku škodolibí. Největší čtenost mají blogy, kde se mi stane nějaká patálie. Dnešní blog je jiný…, asi nebude tak čtený. Ale jsou Vánoce. Proto je třeba napsat také něco, na co zapomínáme.
Možná je to nostalgií. Snad je to tím sněhem všude kolem, který vlastně přikryl všechnu tu šeď a blbou náladu kolem nás. V tomto čase si vždy vzpomenu na lidi, kteří toho pro mě hodně znamenají, stejně tak na ty, kteří nikoho nemají. Dnes to bude o těch druhých.
Společně s dětmi z dětského domova jsme se rozhodli, že začneme navštěvovat seniory v domově, který máme ve městě. Tam se změnilo vedení, které neřeší stupidní pseudoproblémy, ale zajímá se o seniora jakožto člověka, který potřebuje kontakt s okolním světem. Proto je našim návštěvám nakloněno. Ony ty návštěvy vlastně dávají smysl. Děti se setkávají s těmi, kteří mají (ne všichni) podobný osud. Potřebují mnohdy jen tu přítomnost druhého člověka. Ono opravdu stačí jen držet za ruku, jen tak si přisednout a povykládat si. Děti tak slyší nejen životní příběhy seniorů, ale také pochopí, že život nás všech má stejný a jediný spravedlivý konec…, a je jen na nich, jak ten život prožijí.
„My jsme slavili Vánoce doma, každý dostal jeden dárek…, prostý dárek,“ vyprávěla příjemná babička na invalidním vozíku, „…a po zahradě běhali němečtí vojáci!“
Děti se zájmem hltaly stařenčina slova.
„To dnes si nedovede vůbec nikdo představit, jak jsme se báli,“ dodala. Má pravdu. Žijeme v době, kdy si na mnohé věci stěžujeme. Vadí nám ceny v obchodech, vadí nám výše hypoteční sazby, štvou nás politici. Ale po zahradě nám zatím cizí vojáci neběhají. Tak na to nezapomínejme.
Váš Honza
