Tak se nám objevil další hit – nákupy v Polsku. Odolával jsem dlouho, ale nakonec jsem se rozhodl, že to zkusíme. Máme to za rohem. Není to však jen o cenách, ale také o obrazu české povahy.
Ceny rostou do nebe nejen u benzínových stanic, ale také v českých supermarketech. Nákupy ve slevových akcích, tedy cesta „po žluté“, se dají mnohdy přirovnat k bojovce ze skautského tábora. Sehnat Ramu pod padesát je na úrovni výhry v Matesu, mléko je dražší než pivo. Jedna nákupní taška stojí více, než stál před rokem plný nákupní vozík. Lidé na sociálních sítích přesně vědí, kdo za to může. Přesně vědí, za koho by se to nestalo.
„Proč nenakupuješ v Polsku?“ zeptal se mě překvapeně kolega v práci, „však tam máš poloviční ceny…, a to maso, člověče! A benál o deset levnější! A necejtíš se tam jako nějaká socka!“
Inu naložil jsem rodinu do auta, zkontroloval na mobilu česko-polský překladač a hasičák v kufru. Máme to dobrých pětadvacet kilometrů, takže řízky jsme tentokrát do auta nebrali. Na parkovišti před polským Lidlem byl problém zaparkovat. Napasovali jsme se mezi dvě české škodovky.
„Kam lezete?“ obořil se na mě česky mluvící chlápek, když jsem se vydal pro nákupní vozík, „to nevidíte, že jsem tady byl první?“ Stál opodál u kuřáckého odpadkového koše a vesele pokuřoval. Když jsem se ozval, že nemohu vědět o jeho touze po vozíku, odvětil, že nevěděl, že jsem našinec. Vzal jsem vozík a vjeli jsme dovnitř.
U regálu s máslem proběhla doslova mezinárodní bitka. Během několika vteřin byla všechna másla v tahu.
„To nemůžou doplňovat průběžně, sakra?“ rozčilovala se dáma s přetékajícím nákupním vozíkem, „mohou být rádi, že jim tady necháme naše prachy! Tak pohnete se už?“ Vrhla se se svým stokilovým tělem k mladé prodavačce, která pokorně kývala a odešla směrem do skladu pro další balení másla.
„Aleno,“ ozval se z druhé strany obchodu její muž, „tady mají to maso. Pojď sem…, ale rychle, než to vykoupí ostatní!“ Deset vakuovaných balení krkovice přistálo v jejich vozíku hned vedle čtyř kartonů mléka.
Opodál ležela prázdná paleta od cukru. „Aleno, oni nemají cukr. Já potřebuji deset balení pro včely. Za ty prachy to u nás nekoupím! Slečno,“ křičel po další prodavačce, „kde je cukr? Já jedu s manželkou čtyřicet kilometrů a vy nemáte cukr? To nemyslíte vážně? Kde je cukr?“
„Nie mamy cukru!“ hájila se prodavačka nesměle, protože obličej zákazníka hrál všemi barvami.
„Do prdele s vámi!“ syčel ten člověk, „tak si tady utřete alespoň tu špinavou podlahu, to by se u nás nestalo!“
„Paskudni Czesi,“ procedila tiše mezi zuby prodavačka a zmizela mezi regály. V tu chvíli jsem se styděl, že mluvím česky.
„Co si o sobě myslí?“ točil se bezradně muž kolem své osy, „tak vidělas to, Aleno? Oni se u nás můžou chovat jako hovada, že? A tady jim vadí, že jsem se zeptal! Na co si hrají? Jídlo mají za pár korun a hned si myslí, že jsou něco víc!“
Ceny jsou šílené. Ale v supermarketech u nás i v Polsku lze vidět, že se zatím nemáme tak zle. Do deštníku proti drahotě vládnoucí koalici přes díry prší. Politici musí začít zejména u sebe. Teprve potom to obyčejní lidé možná pochopí.
Váš Honza
