Jak jsem na kolotočích potkal piráta silnic aneb Jak to jezdíš, debile?

Pokud máte v dnešní době malé dítě, dáte mi jistě za pravdu, že finance nebývají zrovna tím, co u rodiče zůstává. A když do města přijedou po roce kolotoče? To mizí nejen peníze, ale také rodičovské iluze.

„Tati,“ začala šibalsky dcera na parkovišti před supermarketem ve chvíli, kdy se k našim uším linula prosba Michala Davida, že pár přátel stačí mít. Velká reprobedna u řetízkového kolotoče dávala chytlavými socialistickými hity jasně najevo, že rok se s rokem sešel a obávaný drtič rodičovských rozpočtů je opět zde.

„Tatínku,“ podívala se na mě těma velkýma očima, „…půjdeme na kolotoče? Já jsem byla hodná!“

„Mařenko,“ snažil jsem se výchovně působit, „…to jsou vyhozené penízky!“

„Ale děti ze školky určitě půjdou a já ne!“ dala uraženě ruce v bok, „…já pak budu jediná, kdo nebyl!“

Už ví, jak na mě…, zná mě. Těmto validním argumentům se odolat nedalo. Nemůžu přece způsobit, aby byla v kolektivu těch prcků outsider. Uzamkli jsme auto a vydali se vstříc místu, kde právě létala Včelka Mája.

Už při příchodu jsem věděl, že tady ztvrdneme hodně dlouho.

„Tatínku,“ jiskřičky v dětských očích, „…půjdeš se mnou na tu horskou dráhu?“

„Ještě, že mám tu osobní pojistku,“ řekl jsem tiše při pohledu na atrakci, pokřižoval jsem se a vydal se ke skleněné kukani, kde seděl statný prodavač v tílku a vytetovanou lebkou na levé paži.

„Dvakrát?“ ujistil se, „…tak sto čtyřicet kaček!“

„Takový ranec za dvě minuty?“ udivilo mě.

„To je technika, pane,“ pousmál se majitel kolotoče, „…to něco koštuje!“

„Tati,“ styděla se za mě dcerka „…nezdržuj!“

Během chvilky jsme si sedli do sedačky a zapásali se popruhy, které už něco pamatovaly. Jakmile jsme se rozjeli a během první zatáčky se prudce naklonili na pravou stranu, vzpomněl jsem si, co jsem měl ráno k snídani. Když jsme zastavili, moje dcera vykřikla něco o tom, že to bylo bezva a jestli prý pojedeme ještě jednou. Poté se na mě ale podívala a řekla, že vypadám jako Shrek. Údajně ne postavou, ale barvou. Shodli jsme se, že autíčka budou lepším řešením.

S designem vodníka z Rusalky jsem se s dcerkou postavil do fronty u autíček. Tam prodávala žetony ke vstupu obrovská ženská budící dojem statného buldoka. Lebka na paži dávala jasně najevo, že jsme navštívili prosperující rodinný podnik. Vysypal jsem na prkno další dvě stovky, posadili jsme se a autíčka se dala během chvíle do pohybu.

„Uhni, vole!“ ozvalo se za našimi zády před tím, než do našeho zadního nárazníku narazilo jiné autíčko. Otočil jsem se a zjistil, že se jedná o malého chlapce se žlutou čepicí. Možná sedm let. Hrůzostrašný, možná až krvavý výraz ve tváři, křečovitě sevřené ruce na plastovém volantu.

„To je hrozný,“ rozčiloval se chlapeček, „…kdo ti dal řidičák? Jak to jezdíš, debile?“

Dcerka se otočila a zakřičela na malého piráta: „…ty lumpe! Jak to mluvíš na tatínka? Styď se!“

„To je hrozný, co jezdí na těch cestách!“ oponoval jí malý řidič, objel nás a během krátké chvíle drtil další vozidlo v protějším rohu.

Vzpomněl jsem si na sebe, když řídím na cestách svého plechového miláčka. Přiznám se, že i mně někdy peprné slovo uletí. Děti nasávají vše, co od nás slyší. A pokud je to právě výraz, který používáme v rozčílení, tak si jej pamatují velice rády.

Vystoupili jsme ven a já svou dcerku pohladil po vlasech.

„To byl darebák, že?“ podotkla moje holčička a dodala: „…půjdeme domů!“

Pochopil jsem, že je statečná po své mámě a nebojí se. Proto jsem vyklepal poslední drobné z kapsy a koupil jí kyblík cukrové vaty. Zasloužila si ho.

Váš Honza