Měl jsem teď blogový detox. Postihl mě tradiční rýmový moribundus rovnající se stádiu klinické smrti. Proto jsem potřeboval pauzu od lidí a psaní. Že kritický výraz mé tváře přiláká domů myš, to jsem fakt nepředpokládal.
„Běž se psem,“ řekla mi manželka, když jsem funěl úzkostí ze smrti v domácím křesle. Nos jsem měl červený jako prdel orangutana, pod sebou nespočet posmrkaných kapesníků, slzy v očích a funerální design v obličeji.
„Nemohu,“ zakašlal jsem, sáhl si na předloktí a kontroloval srdeční tep, „ty nevidíš…, hepčí…, jak je to se mnou špatné?“
„Nezačínej zase s teoriemi o mužské rýmě,“ obořila se má drahá polovička, „podívej se na to nebohé zvíře. Čumí z okna jako kuna z kurníku!“
Boxer je plemeno, z jehož obličeje dokážete snad předpovídat i počasí. Nedbaje rad jiných zkušených mužů, kteří přežili tuto nemoc snad jen pod dohledem lékařského primariátu, jsem vzal svého Alfréda na louku. Ten venku nasadil rychlost raketoplánu a běhal, jako kdyby mu koudel pod ocasem zapálili.
Je pravda, že moje paní je úžasný psí cvičitel, který jej naučil naprosto všem povelům. Má totiž kromě domácnosti, zaměstnání, šití, starosti o dceru, chystání svačin, vysávání a úklidu, vaření obědů a večeří, praní, žehlení, zahradničení, slepic, převlékání postelí či vytírání podlah dostatek času ještě k trénování natolik potrhlého plemene, jakým boxer bezpochyby je. Je to určitě také tím, že moje žena nemá moje starosti o světovou bezpečnostní politiku či ekonomickou krizi. Proto jsem díky jejímu výcviku našeho pošuka přivolal zpět na první dobrou a vydal se zpět k domovu. Nemohl jsem přece dopustit, aby se díky smrtelné rýmové chorobě svět připravil o tak fenomenálního buditele.
„Podívej se na to!“ zakřičela na mě natolik hlasitě, že se i náš mohutný německý boxer roztřásl jako kabelková čivava. Manželka držela v ruce rozkousanou plastovou lahev od pití, kterou vytáhla zpoza kuchyňské linky.
„Kdo to udělal? Náš Alfréd?“ nenapadlo mě nic lepšího.
„Myš! Já v kuchyni s myší nebudu!“ otřepala se. S vidinou, že nadobro opustí tyto prostory a já se tak budu muset spolehnout na vlastní kuchařské umění, kteréžto se zužuje na polévku z pytlíku, se ve mně probudil pravěký instinkt lovce. Vešel jsem do špajzu, vytáhl tři pastičky a ujal se přípravy těchto smrtících nástrojů.
„Táto, dávej pozor! Ať tě to nepráskne do prstů!“ varovala mě, protože po téměř dvaceti letech manželství ví, jak jsem na tom s šikovností.
„Neradit! Vím, co dělám!“ odsekl jsem vztekle. Naštěstí jsem rychle uskočil, protože mě jedna z pastiček málem ucvakla ukazovák pravé ruky. Musel jsem prohnout plošku, na kterou se dává návnada, protože byla uvolněná jako nálada na vysokoškolských kolejích po pěti půllitrech.
„Tatínku, co to děláš?“ ozvalo se za mými zády. Sedmiletá dcerka tiše pozorovala mé počínání a při vysvětlení, že chystám návnady do myších pastí, se na mě obořila, že jsem necita, protože chci zabít Elišku.
„Ale to není myška Eliška z té pohádky,“ hájil jsem se, „to je obyčejná venkovská myš, která se prohlodala do naší kuchyně. Eliška je jen v pohádce!“
No, nevím. Děti to prostě chápou jinak.
Nastražil jsem pastičky na krizová místa a tiše vyčkával v obýváku při ztlumeném zvuku televize, zdali se ozve kýžené cvaknutí. Do hodiny pastička zaklapla.
„Tak na to já nemám nervy,“ řekla znechuceně manželka při pískotu malé šedé oběti. Když neustával, projevila se další zajímavá vlastnost mé ženy, kterou je bezmezné milování živých němých tváří. Ona se totiž i zákeřnou vosu snaží s největší mírou něžnosti vylákat ven z domu jen proto, aby nemusela přejít k vražednému počínání. Já takového bzučivce beze slov a krvelačně likviduji čímkoliv, co mi zrovna přijde pod ruku.
„Tatínek zabil Elišku?“ ozvalo se z dětského pokoje, „vytáhni ven tu nebohou myšičku!“
Neúprosná přesilovka.
„Vytáhni ji ven i s pastí na zahradu a pusť ji,“ prosila žena, protože v tu chvíli u ní vytryskly na povrch ekologické a humanitární sklony. Jediné štěstí, že není členka Evropského parlamentu, protože už by dala na stůl nový zákon o zákazu klasických pastí na myši.
Přiklekl jsem pod kuchyňskou linku a zjistil, že myška to má za sebou. Dcerka mezitím v pokojíčku nachystala obrázek na myší hrobeček.
Od té doby máme s hlodavci v domě pokoj. A já se přesvědčil, že ty moje holky jsou prostě fajn, protože mají rády zvířata. Kdo má rád zvířata, má rád lidi…a vlastně i mě. Mít rád lidi je v dnešní divné době důležité, nemyslíte?
Váš Honza
