Jak jsem chtěl udělat dobrý skutek aneb Zatracenej šmejd!

Čas od času vydám nějakou knížku. A taky ji mnohdy na přání podepíšu. Před nedávnem mi domů přišel dopis s žádostí o věnování na čumkarty. Srdce zaplesalo, i kytičku jsem přimaloval. Netušil jsem ovšem, co může následovat.

Píšu pro radost. Živit se tím nedá, ono to chce velkou a dobře mířenou dávku štěstí. Ovšem sem tam se naskytnou situace, které člověku udělají radost a jemně zabrnkají na strunu ješitnosti. Když vás kupříkladu pozná zdravotní sestra v nemocnici, prodavačka v obchodě či úředník, po němž potřebujete razítko a podpis na důležitém dokumentu.

Když vykoukla v roce 2019 na svět má třetí knížka, přišel mi domů dopis. Adresa na obálce napsaná plnícím perem.

Z dopisu vypadly mé dvě fotografie vytištěné na křídovém papíru. Prosbě o podpis přidávala vážnost zpáteční ofrankovaná obálka. Dle sklonu a stylu písma šlo o člověka dříve narozeného.

Důchodce František z Dubiny mě žádal o autogramy s dovětkem, že sbírá podpisy českých autorů. No řeknu vám, létal jsem pýchou až u stropu obývacího pokoje. Konečně si mě aspoň někdo všiml. Hodiny před monitorem přinesly své ovoce.

„Mámo,“ pronesl jsem, „udělej teplou večeři! Otevřu šampaňské, co nám zbylo po silvestru!“

Poté jsem vzal tenký fix a senioru Františkovi, který v dopise popsal svůj těžký životní osud nebohého skladníka, jsem podepsal přiložené fotografie…, i kytičku jsem k podpisům přimaloval. František zároveň sděloval, že po smrti jeho milované ženy Zdeničky zůstal v malém bytě na sídlišti úplně sám. Jeho jedinou radostí jsou knihy, za které vynakládá nemalé zbytky svého důchodu. A protože vláda zdražuje vše, i jeho milované lokální pivo, obává se, že s jeho knižní zálibou bude brzy konec.

Ten příběh mě dojal natolik, že jsem k odpovědi přiložil i stokorunu, abych seniorovi kompenzoval náklady za korespondenci, protože už ani ta pošta neví, co by za své služby chtěla. Skladníka na penzi, který si jistě chce přečíst Vergilia v originále, musím podpořit v jeho zálibě. Po zbytek večera jsem se tetelil štěstím, že jsem vykonal dobrý skutek. Zároveň jsem snil, že snad konečně nastane ta chvíle, kdy se objevím v učebnicích, přinejmenším v novele Ottova naučného slovníku pod heslem „šlechetnost“.

Sebemrskačsky přiznávám, že jsem několik dní poté na sběratele podpisů zapomněl. Zahalily mě problémy všedních dnů. Pár měsíců poté mi volal nakladatel ohledně reedice mé druhé knížky. Snad tak trochu ze zvědavosti jsem zabrouzdal na bazarové servery, abych zjistil cenu prvního vydání, která si stále drží pěknou výši. A co čert nechtěl, tam jsem skladníka Františka našel znovu. Obě mnou podepsané fotografie dražil na aukčním serveru. Barevná fotka se šplhala na hodně velkou částku.

„Zatracenej šmejd,“ procedil jsem u monitoru vzteky, „já ti dám, vydělávat na mém jménu!“

Napsal jsem na aukční server tak ostrý dopis, že František do osmačtyřiceti hodin přišel o svůj profil.

Jedno poučení to pro mě ale mělo. Až budu příště podepisovat některou svou další knížku, pokusím se o krasopsaní až písmomalířství. On člověk totiž nikdy neví, jestli nečitelností podpisu nepřipraví budoucího dražitele o zisk. To by mi bylo líto. Jeden zpackaný skladnický vedlejšák opravdu stačí.

Váš Honza