Vietnamských obchodníků je jako hub po dešti. Provozují obchody, kde najdete téměř vše. Tito prodejci jsou synonymem pracantů, ale také hromosvodem pro všechny, které trápí jejich zpackaný život. Tílko, pivo, vlastenectví.
Při cestě domů z pracovní schůzky mi volala žena, že mám skočit do obchodu pro pár věcí. U supermarketu se mi kvůli tomu nechtělo zastavovat. Parkoviště bylo stejně plné. Možná to byl signál, že bída už není, nebo také znamení, že je den proslulých slevových akcí. Rozhodl jsem se, že se zastavím v prodejně, kterou má pod svou kontrolou místní vietnamský obchodník, říkejme mu Dong. Malý človíček, dvě malá černá očka a dvě řady bílých zubů. Muž, který je v prodejně vlastně pořád, zaměstnává svou ženu, platí daně a jeho dvě děti chodí řádně do školy.
Zboží, které nabízí, je dražší…, to je pravda. Taková z nouze ctnost. Zastavit se pouze občas a pro pár kousků. Je tam čisto, uklizeno a máte jistotu, že hned u dveří se na vás kření majitel, který řádně pozdraví a lámanou češtinou popřeje dobrý den.
Vzal jsem do ruky košík (ano, jsem na to z dob socialismu prostě zvyklý), naskládal do něj vše potřebné a vydal se k pokladně.
Do prodejny mezitím vrávoravým krokem vešel asi dvoumetrový chlap v bílém tílku a černé baseballové čepici. Na nohou bagančata jako od Bachmutu, modré montérkové kalhoty zašpiněné bílou barvou. V rukou táhl basu prázdných pivních lahví, kterou položil na pult.
„Tady to máš, Ťongu,“ řekl hlasitě, „...jo a naval plnou. A dělej!“
Byl o dvě hlavy vyšší než já. Ruce podobné lžícím od bagru, nepříjemně čpící odér, třídenní strniště, sebevědomí manažera nadnárodní korporace.
„Jak si přejete,“ řekl pokorně prodavač, vzal pivní přepravku, kterou položil za sebe a kýžený sortiment zpět na pult.
„To je hulvát,“ otočila se na mě starší paní stojící v řadě přede mnou.
„Kdo je u vás hulvát, carevno?“ okřikl ji tílkař, „...a on se tu může roztahovat? Se podívejte, co mu venku stojí za auto? Na to já nikdy nevydělám, a to maluju stěny od rána do večera.“
Nadechl jsem se, že se paní a prodavače zastanu, ovšem ona postarší dáma klamala svým vzezřením. Položila plátěnou tašku na podlahu, upravila si účes jako před módní přehlídkou, dala ruce v bok a jemně dupla pravou nohou o zem.
„Tak podívejte se,“ začala, „...nikdo vás nenutí nakupovat tady u pána. Tlačil vás tu někdo násilím? A nic vás neopravňuje po prodavači zvyšovat hlas, případně mu tykat! To dělá jenom hulvát..., a za tím označením si teda stojím! Ve slušné společnosti se cizím lidem vyká! Takže jestli nemáte nic dalšího, zaplaťte ta svá piva a mějte se k odchodu. Zdržujete ostatní zákazníky..., ehm..., nejste vy náhodou Kučera?“
Mávnutím kouzelného proutku se z hromotluka stal malý chlapec. Prohlédl si ženu od hlavy k patě, polkl a tiše řekl: „...jo..., Pepa Kučera!“
„Já si to myslela,“ řekla autoritativně, „...Kučera, třetí lavice u okna! Víte, kdo jsem já?“
„Ne, nevím,“ koktal Kučera.
„Jsem Váchová,“ dodala žena, „...jsem vaše třídní učitelka. Už tenkrát jste byl pěkný rošťák! Asi jsem na vás byla moc hodná. A že si nebudete pamatovat moje hodiny občanské výchovy, kde jsem do vás tloukla význam slušného chování, to mě docela mrzí. Takže zaplaťte ta piva, běžte domů a na půdě oprašte svoje zápisky ze základní školy! Děláte svým chováním ostudu nejen sobě, ale i mně, jakožto vaší třídní učitelce! Co koukáte? Fofrem!“
Kučera tiše zaplatil a během několika vteřin byl pryč.
„Teda,“ vylétlo ze mě, „...vy jste třída!“
Dáma se na mě otočila, usmála se a dodala: „...bývala jsem, synku!“
Prodavač celou scénku s pobavením sledoval a když paní učitelka zaplatila svůj nákup, dal jí do košíku čokoládu. Proč? Prostě jen tak. A to na tom bylo to hezké!
Váš Honza
