Občas musíte lékaři ukázat něco, co zrovna ukazovat nechcete. Ale nejdříve musíte sedět v čekárně, kde se setkávají lidé bez ohledu na věk či chorobu. A když tam potkáte seniorky Milušku a Toničku, máte o zážitek postaráno.
O čekárně na zubní pohotovosti či na ortopedii jsem již pár blogů napsal. Bohužel přibývají léta, proto se poslední dobou poflakuji po lékařských ordinacích častěji, než tomu bývalo dříve. Ordinace urologie nepatří k nejoblíbenějším kratochvílím, které muži vyhledávají, ale pokud není zbytí, je třeba odhodit stud, sebevědomí a uvědomit si, že váš lékař těch pinďourů vidí za jeden ordinační den tolik, že ten váš se v tom počtu prostě ztratí.
Ráno jsem si řekl, že když člověka něco opravdu bolí, tak i obavy musí stranou. Ledviny se prostě zanedbávat nesmí.
Poblíž nemocnice jsem zkoušel zaparkovat u blízkého supermarketu. Vzhledem k tomu, že byl akční čtvrtek, byla místa beznadějně obsazena…, tedy až na jedno. Než jsem stočil kola, objela mě jedna statečná žena ve starém třídveřovém Renaultu a mistrně se vetřela na parkovací místo. Nezbylo než pomalu dokola kroužit jako racek za lodí a vyčkávat.
Když jsem umístil svého Tucíka, jak familiárně označuji mé auto, na nové parkovací místo, cítil jsem se jako po dobytí Bastily. To pravé drama na mě teprve čekalo.
Vyšel jsem v nemocnici do druhého patra a dostal se do urologické čekárny. Ač objednán, bylo přede mnou už osm lidí.
„Tak to bude dlouhé,“ prolétlo mi hlavou, vysvlékl si bundu a posadil se na židli.
Během dvou minut se rozrazily dveře a do čekárny vešly dvě seniorky. Jedna o francouzských holích, krátké a prošedivělé vlasy, kabelka se sponou, ruce plné zlatých prstenů. Druhá byla vzhledově mladší, blond a první seniorku podpírala.
„Pojď,“ řekla ta s holemi hodně hlasitě, „…posadíme se tady, hned vedle dveří do ordinace. Já mám ten zettépé průkaz, takže mám nárok, aby mě ošetřili dříve, víš? Pomůžeš mi z kabátu?“
Jsem stará škola. Vyskočil jsem a nabídl se, že jí rád pomohu.
„Co chcete?“ vyděsila se, křečovitě sevřela kabelku k hrudníku a v očích měla výraz týraného domácího mazlíčka.
„Já vám chtěl pomoci z kabátu,“ řekl jsem hlasitě a očima jezdil po ostatních čekajících, kteří se potutelně usmívali a zakrývali si dlaněmi obličeje.
„Omlouvám se,“ řekla seniorka, „… víte, člověk nikdy neví, na koho natrefí. Jste hodný, neobtěžujte se, tady Tonička mi pomůže, viď?“
„Samozřejmě, Miluško,“ odvětila ta druhá. Vrátil jsem se zpět na místo a cítil, jak mi rudne obličej.
Seniorky se usadily a svým hlasitým projevem bavily všechny okolo.
„Toničko, co budeš dělat o víkendu? Já jsem tak ráda, že jsem tě tu potkala. Já jsem s těma nohama úplně k ničemu. To je doba, co jsme se neviděly, že? Co ten tvůj? Je ještě naživu?“
„Ano, ale je hluchý jako poleno,“ řekla seniorka Tonička, „…já budu asi brzo taky, protože on si pořád pouští ty svoje klavírní koncerty na deskách tak hlasitě, že sousedi pořád klepou zespodu do podlahy, protože je to ruší!“
„Co mu sluší?“ vykřikla hlasitě Miluška, dala ruku do tvaru trychtýře k uchu a dodala: „…jemu to slušelo vždycky…, už zamlada byl ten tvůj Karel štramák!“
„Nemyslím, že sluší, Miluško,“ opravila ji hlasitým křikem Tonička, „…že ta jeho hudba ruší!“
„A koho ruší?“
„Sousedy,“ řekla druhá seniorka, „…to ale není důležité! Jak tvoje zdraví? S čím tam jdeš, Miluško?“
„Kam?“
„No do té ordinace!“
„Já ti nevím, Tonka,“ křičela Miluška s berlemi, „…já mám dole nějaký zánět…, svědí to! Ale nevím, kde jsem to chytla. Můj Pepa je už půl roku na pravdě Boží! A milence v tomto věku! Cha, to už si nedovedu představit!“
„To jsem nevěděla, že Pepa už není,“ křičela hlasitě Tonka, „…jak zemřel?“
„Ve spánku,“ řekla výjimečně tiše Miluška, „…ráno jsem ho šla probudit, my spali kvůli chrápání odděleně. Budím ho…, a už byl na druhém břehu, jak říká náš farář. Měl hezkou smrt. Ale pak začalo tahání o majetek. Tak si představ, že moje vlastní děti, malý Pepa a starší Vendula…, člověk je přebaloval, dal jim vzdělání…, ještě teď se mi z toho chce brečet. Oni mě chtějí šoupnout do domova důchodců…, vlastní mámu. A kde prý je ten obraz, co jsme měli v obýváku? A dodnes nemám po Pepíkovi vyřešenou pozůstalost, protože se hádají o poslední lžičku. Já Pepovi říkala, že je to třeba vyřešit dříve, že tu závěť napíšeme ještě v době, kdy byl naživu…, ale on pořád, že příští měsíc, že jsem zlá, že je čas, že bych ho nejraději už viděla v rakvi…, a najednou tu není! A já ho měla tak ráda! A on mi odejde…, a ani se nerozloučil! Darebák! A já ho milovala, i když mi tím klavírem lezl tak na nervy!“
„Paní Bezděková,“ ozvalo se z ordinace.
„Miluško,“ rýpla do ní ramenem Tonka, „…volají tě!“
„Kam?“
„Do ordinace!“
„Koho?“
„Tebe!“
„Aha…, tak já jdu! Počkej tu na mě!“ řekla seniorka Miluška, zapřela se do francouzských holí a vešla dovnitř. A já si uvědomil, že jsem byl rád, že tam s námi byla. Nejen proto, že mi zpříjemnila tu dlouhou dobu v čekárně před tím nejodpornějším vyšetřením, které může chlap absolvovat, ale byla také jasným a názorným příkladem toho, že nejdůležitější věc na světě je láska. A jsem přesvědčený o tom, že ten její Pepa to věděl taky.
Váš Honza
