Jak jsem byl na odběrech aneb Já vás znám

Ta bestie, která nebolí, ale spolehlivě ničí, si nevybírá. Proto musím jednou až dvakrát ročně navštívit svého superprimáře, který vždy s dobrou hudbou v pozadí kontroluje mé výsledky. Předchází tomu odběry. A to byl zase zážitek.

„Proč zrovna já?“ řekl jsem si před rokem a půl, když jsem ležel na pokoji nemocnice a chystal se na to, až mou štítnou žlázu, kolem které bylo deset tajtrlíků, hodí do kbelíku a pošlou na histologii. 

Na pravidelné návštěvy ordinace jsem si zvykl. Nejen proto, že primář je úžasný hudební znalec stejného vkusu, ale také proto, že ze sebe vyzařuje neskutečnou energii. Po roce a půl mi konečně sedly prášky. Plačícímu hysterikovi, který se dříve rozbrečel i nad stagnujícím hospodářským růstem, se povedlo vyladit hladinu hormonů tak, že nad sebou občas i kroutím hlavou. 

U mé lékařky jsem tentokrát nestihl odběry, proto jsem musel na jiné specializované oddělení. Nechal jsem auto před nemocnicí a přistoupil k parkovacímu automatu, na jehož displeji blikal nápis: ERROR. Ač jsem promačkával všechna tlačítka, nápis nezmizel. Ale musel jsem zmizet já, protože čas odběru se neúprosně blížil. Prošel jsem dlouhou chodbou a posadil se do čekárny. Na obrazovce svítilo číslo 89 a já měl 91. Oddechl jsem si, že to nebude nadlouho. Dvě postarší dámy sedící opodál si mě změřily tak rychle, že jsem si najednou připadal jako u krejčího. 

„Já si dnes vzala krabičku,“ klepla si po kabelce jedna z nich.

„Krabičku? A na co? Miluško, co zase blbneš?“ špitla potutelně její spolusedící.

„Na ty zákusky, Jarčo, co mají venku v tom obchodě na parkovišti. Kupuji je docela často, mají je fakt dobré. Chodím na ně dvakrát v týdnu.“

„Miluško,“ řekla druhá dáma, „…a nemyslíš si, že bys měla sladké omezovat? To já si nemohu dovolit. Já mám malý důchod, …ty bereš ještě vdovský, ale co já? Teď ty léky, co musím platit! A neriskuj s tím sladkým. To já, když to přeženu, nemůžu i tři dny na velkou. Pak musím pít tu zaječickou a bolí mě žlučník. Ty s tím tvým diabetem? Dávej na to pozor!“

„Jarčo,“ urazila se Miluška, „…ty mi to snad závidíš!“

„Závidím?“ vyprskla druhá dáma, „…to bych záviděla té pravé! A co bych ti jako měla závidět?“

Odsedly si od sebe. Netušil jsem dosud, že takový věneček se šlehačkou může být důvod, proč se lidé mezi sebou mohou přestat bavit. Politika, milostný vztah…, ale zákusky?

Ticho, které nastalo v čekárně, přerušili dva policisté vedoucí velkého hromotluka s tetováním, které měl doslova po celém těle. Tomu chlapovi stříkal adrenalin doslova z uší. Vztekal se tak hlasitě, že i Jarča s Miluškou zapomněly na zákuskovou nenávist. Sedly si znovu vedle sebe a začaly si tiše špitat.  

„Na žádné odběry mě nedostanete,“ křičel potetovaný, „…jsem vám říkal, že jsem nic neudělal? Jste debilové, nebo si na ně jenom hrajete?“

„Pane Čonko, předpisy jsou předpisy!“

„More, já vám na předpisy z vysoka…,“ nedořekl Čonka, protože ze dveří odběrové místnosti vyšla vysoká zdravotní sestra a zvolala: „…devadesát jedna? Jak budu dlouho čekat?“

„To…,“ vstal jsem rychle ze židle, „…to jsem já, omlouvám se!“

„No, dobrá,“ otočila se sestra, vešla do dveří jako první a ukázala na hnědé koženkové křeslo, „…posaďte se tam a dejte mi žádanku a kartičku pojišťovny!“

Když zadala moje jméno do počítače, přistoupila ke mně, zaškrtila mou ruku stahovací gumou, usmála se a řekla: „…jste to vy? Ten spisovatel?“

„To není to pravé označení,“ řekl jsem pokorně, „…tak občas si něco napíšu pro radost. Víte, živit se tím nedá!“ Cítil jsem, že mám v obličeji stejnou barvu, jako je krev ve zkumavce, kterou mezitím odebrala z mé ruky.

„Ale neříkejte,“ usmála se krásně a naprosto čistě, „…já mám ty vaše knížky a povídky ráda! Píšete teď něco?“

Povídali jsme si pár minut. Poté jsme se rozloučili a já jí poděkoval za to, že mi udělala pěkný den. Vyšel jsem zpět do čekárny, kde jsem zjistil, že policisté i starý Čonka jsou fuč.

„Kde jsou?“  nenapadlo mě nic moudřejšího vypustit z pusy. Podíval jsem se na obě zákuskové dámy.

„To vám byla legrace, viď Jarčo?“ smála se na celou čekárnu Miluška.

„No, to jo!“ odvětila její kamarádka, „…on ten tetovaný, že prý chce na záchod. A pak se rozběhl chodbou pryč! Kdyby těm policajtům nevjel zřízenec s lůžkem do cesty, tak by ho možná chňapli! My snad půjdeme potom spolu na zákusek, že Miluško?!“

Vyšel jsem z nemocnice směrem k parkovišti s jasným přesvědčením, že si snad koupím pořádný větrník. A kdybych nemusel řešit pokutu, kterou jsem dostal za parkování, možná bych si koupil i dva.

Váš Honza