Vždycky jsem obdivoval vojáky pro jejich statečnost. Proč to říkám? Ne proto, že bych byl statečný, to určitě ne. Zmiňuji to proto, že při nákupu v supermarketu dne 23. 12. 2020 jsem si připadal jako hrdinný legionář.
Dnešní doba je divná. Vlastně celý rok je tak nějak divný. Díky té bestii, která byla vypuštěna kdovíodkud, je celá společnost od března v dimenzích, kterým vlastně ani nechci rozumět, snad je nechci ani pochopit. Negativní zprávy v médiích probouzí u lidí pudy, které by jindy zůstaly jen v jejich představách, někde hluboko v podvědomí.
„Chybí nám salátové brambory,“ řekla mi moje žena den před Štědrým dnem, „včera jsem je nekoupila, prostě už nebyly. Táto, musíš pro ně! A mléko, vejce…, pečivo!“
Když viděla mé zoufalství, raději mi napsala seznam. Žijeme spolu již patnáct let, proto již dobře ví, že ve vypjatých situacích zmatkuji.
Orosil jsem se na zádech. To se mi ostatně stává vždy, když mě někdo postaví před nesplnitelný úkol.
„Musím?“ odvětil jsem zcela tiše, aby to vypadalo, že tam vlastně vůbec nejsem.
Žena přikývla. V tu chvíli jsem pochopil, že pokud se k úkolu nepostavím čelem, zkrachují na mé zbabělosti letošní vánoční svátky mé rodiny.
No, nebudu riskovat s hadrovou rouškou. Nasadil jsem rovnou čínský respirátor, který smrděl jako ty jejich nudle. Já se při průchodu chodbou viděl v zrcadle, načež jsem se okamžitě překřtil na „kačení ksicht“. V tu chvíli jsem byl rád, že zrovna není období honu, jistě bych jich pár venku i schytal.
Rozloučil jsem se s rodinou stejně, jako se loučí pilot RAF se zbytkem své základny před odletem. Vyrazil jsem vstříc dobrodružství. Ani ve snu mě nenapadlo, co bude následovat.
Při příjezdu na parkoviště před supermarket jsem nabyl dojmu, že konec světa je tady. Hledal jsem místo k zaparkování, ovšem rozbít na místě atom by bylo asi snazší. Nechal jsem auto v centru města a k supermarketu došel pěšky.
Překvapila mě fronta před obchodem. Jako malý si pamatuji frontu na banány, ale fronta na košíky? Budiž. Stoupl jsem si hrdě do ní. Plačící dítě za mými zády ve mně probudilo dokonalou předvánoční atmosféru. Naštěstí se fronta dala do pohybu a já mohl brzy vejít do supermarketu. Vozík s připevněným číslem ve mně vzbuzoval dojem, že jsem snad účastníkem nějakého dostihového závodu. Uvnitř obchodu to vypadalo jako v mraveništi. Regály nebyly díky velkému počtu lidí vidět, pro pytlíky brambor jsem musel jít po paměti. Naštěstí poslední dva čekaly na dně přepravky.
Seniorka, která tam stála za zcela stejným účelem, procedila mezi zuby slova o chamtivosti a zkaženosti dnešní mladé generace. No přiznám se, že přirovnání k mladé generaci mne potěšilo, proto jsem v domnění, že udělám té starší dámě radost, jeden pytlík brambor ženě nabídl. V tu chvíli to vypadalo, jako kdyby do ní vlezlo tisíc čertů: „já to od vás nechci, co kdybyste byl nakažený? Já se teď toho dotknu a co potom? Pan premiér říkal, že máme být opatrní!“
Na to se nedalo nic říct. Kdyby mi toto někdo řekl před rokem, asi bych mu nevěřil, nebo bych jej prohlásil za duševně chorého.
Vytáhl jsem z kapsy nákupní seznam a když jsem na něm viděl vejce, roztřásl jsem se po celém těle. U regálu, kde se obvykle prodávala vejce, byl houf divoce vzhlížejících lidí. Při pohledu na ně se mi v mysli vybavily včely létající z květu na květ.
„Nezklameš,“ řekl jsem si s tak velkým přesvědčením, že jsem si ani neuvědomil, že mluvím hlasitě. Přiřítil jsem se k davu, nad nímž visel nápis 17 Kč za deset vajec. Jeden nakupující vítězoslavně odcházel od regálu s pěti baleními s výrazem, jako kdyby v ten okamžik přebíral Nobelovu cenu. Přistoupil jsem k regálu a strčil ruku mezi dva zákazníky, abych vytáhl alespoň jedno balení. Ruce se mi obalily směsicí žloutků a bílků, protože díky tlačenici plato vajec nemělo šanci přežít. Na vejce jsem raději rezignoval.
Rozhodl jsem se, že zkusím šanci u mléka. Kromě dvou posledních balení plnotučného mléka v půllitrových krabičkách zely palety prázdnotou. Z pohledu manžela, který obstará základní potraviny pro rodinu jsem selhal, pomyslel jsem si.
Kolemjdoucí prodavačka vypadala velmi vyčerpaně. Cítil jsem se trapně, když jsem se jí zeptal, jestli ještě někde mají alespoň jedno balení mléka.
„Mléko? Pane, mléka nejsou. Měli jsme to v akci, důchodci to vykoupili půl hodiny po otevření. Je mi líto.“
Tak jsem se vrátil alespoň pro vejce, protože z povzdálí bylo vidět, že hejno včel již pomalu od prostoru vaječného koutku odlétlo. Zůstalo na mne poslední zoufalé balení, v němž ovšem bylo jen pět vajec a chomáč skořápek. Přísloví o vrabci v hrsti mi ihned přistálo na mysl a dodalo mi odvahu k tomu, abych se pustil do posledního úkolu z nákupního seznamu – pečivo. Křičící dav z místa, kde byly ony známé skleněné rakve s rohlíky, mne přiměl k přesvědčení, že toto musím vidět na vlastní oči.
„Vy jste ale neskutečné hovado,“ křičela po starším muži maminka s dítětem posazeným ve vozíku, „asi proč tady dávají ty kleštičky a všude kolem ty jednorázové pytlíkové rukavice, chlape jeden špatná!“
Starší pán se zimní čepicí a plesnivými vousy, které mu čouhaly zpoza hadrové roušky, držel v jedné ruce rohlík a v druhé igelitový pytlík. „A už jste, madam, někdy zkoušela v těch pitomých rukavicích otevřít igelitový pytlík?“ snažil se hájit.
„Tak k něčemu tady asi jsou, ne? A proč potom berete pečivo rukou? Na co tady mají ty kleště?“ trvala si žena na svém, přičemž malá dívenka v jejím vozíku svou matku hrdě zpoza šály omotané kolem dětského obličeje podporovala: „že, maminko!“
„Věřte, že se snažím nedotýkat se jiného pečiva, beru si vždy jeden rohlík, tahám to ven velmi opatrně!“
„Pak se ten sajrajt nemá šířit,“ pokračovala žena, „když jsou lidi tak nezodpovědní!“
Byla tak hlasitá a přísnost z ní tryskala tak silně, že jsem se v tu chvíli raději přesvědčil, jestli mám „kačení ksicht“ stále nasazený podle předpisů, protože u jednorázových roušek se mi někdy stává, že mi vykoukne nos.
„Víte co?“ nevydržel to muž, „tak si ty rohlíky sežerte sama!“ Pytlík i s pečivem hodil ženě do vozíku, otočil se na podpatku a zmizel v davu. Nějak jsem k rohlíkům v tu chvíli ztratil důvěru, drapnul jsem poslední balený chleba a rychle se snažil dostat do jedné z front u pokladen. Nápisy všude okolo o dodržování dvoumetrových rozestupů jsem přestal brát vážně v okamžiku, kdy vůně kysaného zelí linoucí se z úst i přes zjevně opotřebovanou roušku člověka stojícího za mnou dopadala na můj zátylek.
Když jsem vyjel s vozíkem před supermarket, připadal jsem si jako voják od Stalingradu. Nákup jsem poctivě odnesl přes město do auta, posadil se za volant a děkoval jsem Bohu, že jsem to přežil.
Váš Honza
