Platíte svému auťáku zdravotní pojištění?

Možná, že platíte, aniž byste o tom věděli. Nebo brzy budete muset začít platit. Sociální zákony mají totiž při aplikaci na živnostníky některé neočekávané důsledky.

Abych vysvětlil, jak to funguje, musím začít zeširoka, tedy u daní. Logika daní se dá vystihnout pravidlem, že „provoz a reprodukce firmy se nezdaňuje, růst firmy se zdaňuje“.

Když třeba řemeslník nakupuje suroviny, z nichž něco vytváří, pak to, co za ně zaplatí, je „daňově uznatelný náklad“. Jinými slovy, takto vydané peníze se odečtou od zdaňovaných příjmů.

Pokud však stejný řemeslník investuje do růstu, je tomu jinak. Když si chce třeba postavit dílnu, musí ji zaplatit z již zdaněných peněz.

Následně vstupují do hry tzv. „odpisy“. Náklady na investici – třeba na onu dílnu – nelze odečíst od daňového základu hned, lze to však dělat postupně, v případě budovy během 30 nebo 50 let. Je za tím takováto myšlenka: zvětšení podniku sice muselo být zaplaceno ze zdaněných peněz, ale další udržování podniku v tomto zvětšeném stavu, tedy reprodukce, je již náklad odečítaný od základu daně. Když tedy za 50 let bude budova zralá k tomu, aby se strhla a postavila znovu, na tuto akci budou k dispozici nezdaněné peníze postupně nastřádané z odpisů. Podobně – ale v rychlejším rytmu - to funguje třeba pro bagr nebo osobní automobil, který po nějaké době musí být nahrazen novým.

A nyní zpět k sociálním a zdravotnímu pojištění. U živnostníků to funguje tak, že základ pro výpočet pojistného vychází ze stejného výpočtu, jako daňový základ. Čili pojištění se neplatí jen z peněz, které živnostníkovi zbyly na osobní útratu, ale i z peněz, které použil na růst firmy – na novou dílnu, nový bagr.

Odpisy na tomto modelu nic nemění. Až dílna nebo bagr doslouží, pak jejich nahrazení bude již zaplaceno z peněz, které byly od základu pojistného odečteny. Pokud ale jde o „zvětšení firmy“, pak se zdravotní a sociální pojištění z těchto nákladů musí zaplatit.

A to je ten paradox: z peněz na novou dílnu, bagr, automobil se platí zdravotní pojištění. Pokud však automobil „onemocní“, zkuste požádat zdravotní pojišťovnu o zaplacení opravy – neuspějete.

Autoři zákonů o zdravotním a sociálním pojištění i tohle měli na mysli, když stanovili vyměřovací základ pro živnostníky na 30% daňového základu, tedy méně, než u zaměstnanců. Těch 30% byl jakýsi velmi hrubý odhad, zahrnující i jiné důvody. U každého živnostníka je reálná situace jiná – někdo na růst firmy vynaloží více, někdo méně, někdo jednoduše prodělá.

Pozdější vlády došly k závěru, že chybějící peníze v pojištění lze vypumpovat z živnostníků a zvýšily základ pro pojistné na 50%. Nyní některé strany navrhují další zvýšení, nejlépe na 100%.

Na to bych odpověděl takto: Klidně zaplatím 100%, když mi zdravotní pojišťovna bude platit opravy firemního majetku a sociální pojišťovna vyplatí odškodnění za prodělečné investice.