Jak bychom měli nahlížet na září 1938 a srpen 1968 v perspektivě současného konfliktu na Ukrajině a jaké jsou v současnosti možnosti obrany naší země.
Ukrajina se na konci února letošního roku stala obětí ruského útoku. I když je ukrajinská armáda podstatně slabší než ta ruská, klade protivníkovi silný odpor. Není úplně jasné, co si Rusové mysleli, když útok na Ukrajinu plánovali. Zřejmě si ale představovali, že jim Ukrajinci vyjdou vstříc s květinami v rukou. To se však nestalo. Místo toho se ukrajinský národ rozhodl svou zemi bránit. Odhodlal se tedy k něčemu, co v kontextu českých dějin 20. století není vůbec nic samozřejmého. A právě v tomto smyslu může nekompromisní ukrajinský boj sehrát pozitivní roli v posílení motivace české společnosti k obraně vlastního státu.
Na možnosti naší obrany v letech 1938 a 1968 jsou a budou různé názory. Je nicméně velmi pravděpodobné, že v obou případech by bylo Československo poraženo, přičemž boje by si nepochybně vyžádaly tisíce mrtvých, zničená města a ztrátu ohromného kulturního dědictví. Zároveň by se ale obrana pozitivně projevila na morálním profilu českého národa, který v sobě břímě obou událostí stále nese a stále se s nimi ještě definitivně nevyrovnal.
Ani září 1938, ani srpen 1968 nicméně nelze se současným válečným konfliktem na Ukrajině zcela legitimně srovnávat. Československo bylo po Mnichovu v izolované pozici. Nebyla jej ochotna podpořit ani Francie, ani Velká Británie, sousední země (s výjimkou Rumunska) se vůči Československu chovaly nepřátelsky a na jeho území se nacházely velké národnostní menšiny, které se (mírně řečeno) příliš s Československem neidentifikovaly. Kromě toho jsme se příliš spoléhali na opevnění, které ale v roce 1938 ještě nebylo dokončené. To jsou pro obranu jakékoliv země velmi nepříznivé podmínky.
Obdobná situace nastala v srpnu 1968, kdy bylo Československo napadeno rovnou pěti členy Varšavské smlouvy (samozřejmě pod vedením Sovětského Svazu). Západ z pochopitelných důvodů nebyl ochoten se angažovat, a tak se Československo opět ocitlo ve zcela izolované pozici bez šance na úspěšnou obranu. Nehledě na to, že se ČSLA v 60. letech připravovala na různé scénáře, zcela určitě se ale nepřipravovala na napadení vlastními spojenci.
V současnosti je Česká republika na rozdíl od minulosti kryta zdánlivě dokonalým ochranným štítem NATO. Neměli bychom ale podléhat iluzím, že je naše bezpečnost tímto zajištěna navždy. Dějiny neskončily rokem 1989, svět je nebezpečným místem a hrozba může v budoucnu přijít ze zcela nečekaného směru. Je tedy nutné budovat diverzifikovaný systém obrany. Tj. stavět na našem členství v NATO, vytvářet bezpečnostní struktury EU (např. s ohledem na skutečnost, že členem NATO není Rakousko) a intenzivně spolupracovat v bezpečnostních otázkách se sousedními zeměmi. Je třeba dále posilovat Armádu České republiky, Aktivní zálohy v jejím rámci a také český zbrojní průmysl. Především je ale nutné připravit české obyvatelstvo na to, že svobodu a suverenitu je potřeba bránit a to v případě potřeby i se zbraní v ruce. A také na skutečnost, že obrana není jen úkolem pro armádu, nýbrž pro celou zemi.
Vhodným prostředkem může být zavedení branného výcviku do škol, např. pobyt v přírodě, poskytování první pomoci, obsluha ručních palných zbraní, případně i obnovení základní vojenské služby (samozřejmě v podobě, která by odpovídala podmínkám 21. století). Velice dobré zkušenosti má v tomto ohledu Izrael, Švýcarsko, Švédsko, Norsko ale i další země, kterými bychom se mohli inspirovat. Pokud bude mít Česká republika zajištěný rozptýlený teritoriální systém obrany založený na široké podpoře obyvatel a vycvičené zálohy lze předpokládat, že bude schopna potenciálního protivníka odrazit nebo dokonce od případného útoku zcela odradit.
Historii již nezměníme, na budoucnost se ale můžeme (alespoň částečně) připravit.
