Politika příštích let: baviči nebo uspávači hadů? "Zemani" nebo "Sobotkové"?

Poslední léta se česká, evropská i globální politika nachází ve fázi zajímavého střetu mezi baviči a uspávači hadů. Kdo však zvítězí?

V době první republiky to měli voliči jednoduché. Podívali se na název strany a bylo jim vše jasno. Z názvu strany bylo možné odvodit její ideologické směřování, z kterého vycházel program a konkrétní politické kroky. Jako příklad uveďme sociální demokraty (tehdy se jmenovali ČSDSD – Československá sociálně demokratická strana dělnická), národní socialisty (od roku 1926 se jmenovali ČSNS – Československá strana národně socialistická), agrárníky (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu), fašisty (Národní obec fašistická) a komunisty (KSČ - Komunistická strana Československa).

Výše uvedený postup bylo možné využívat i v období po roce 1989. Tradiční strany (lidovce, sociální demokraty, národní socialisty a komunisty) sice doplnily strany nové, avšak i ty dbaly na vypovídající název. To můžeme vztáhnout na ODS, ODA, KDS nebo na Stranu zelených. Dnes je však vše jinak. Tradiční názvy se přežily a voliče se dnes snaží lovit Akce nespokojených občanů ANO 2011, Piráti, Starostové a nezávislí, v nedávné minulosti Věci veřejné a nejnověji Přísaha a Lidé PRO. Z takových názvů se toho ovšem mnoho vyčíst nedá. Vezmeme-li v úvahu, že programy stran jsou dnes v mnoha ohledech dosti podobné (všechny dnes např. bojují proti korupci) a že je stejně mnoho lidí nečte, zůstává nám v rukávu poslední trumf – osobnost lídra jako garanta důvěryhodnosti dané strany či hnutí.

Jistě, důležité je také, jaké konkrétní kroky strana provádí, když se dostane k moci. To ovšem může být ošidné, protože strany – i když jsou u moci – mohou ovlivňovat jen relativně malou část toho, co se v dané zemi (kraji, obci) odehrává. Nemluvě už o tom, že jsou často nuceny sestavovat koalice, které jim neumožní konat to, co by samy chtěly, místo toho musí respektovat názory a zájmy ostatních koaličních partnerů. V případě stran, které ještě nedostaly možnost podílet se na moci, lze hodnotit pouze jejich činnost v opozici, a ta nemusí být dostatečně vypovídající (a to se ani nezmiňujeme o stranách, které za sebou nemají ani tu opoziční činnost).

Osobnost lídra je tedy pro moderní politiku klíčová. A právě zde dochází v posledních letech k zajímavé polarizaci a střetu mezi baviči a suchary. V krystalické podobě bylo možné tento střet sledovat v případě prezidentských voleb (i když tedy tito kandidáti nebyli lídry stran). Loni na podzim porazil v prezidentském klání „suchar“ Biden „baviče“ Trumpa, v ČR naopak v roce 2018 „bavič“ Zeman porazil „suchara“ Drahoše. Mezi klidné, seriózní až strohé typy lídrů patří nepochybně předseda ODS Petr Fiala a bývalí předsedové ČSSD Bohuslav Sobotka a Vladimír Špidla. Historicky lze do této kategorie zcela nepochybně zařadit prezidenta Edvarda Beneše, jehož suché a monotónní projevy bez emocí by už dnes asi nikdo neposlouchal. Co se evropské politiky týče, patřili mezi až příliš seriózní lídry např. John Major nebo Herman Van Rompuy.

Daleko více se nám toho ale urodilo v posledních letech mezi baviči a showmany. Schopností autenticky oslovovat voliče (a občany) disponují nejen již zmínění Donald Trump a Miloš Zeman, ale také současný premiér Andrej Babiš, ex-premiér Mirek Topolánek a ex-předseda strany TOP 09 Miroslav Kalousek. Z ostatních evropských zemí ještě můžeme rozhodně zmínit britského premiéra Borise Johnsona, lídra PiS Jaroslawa Kaczyńského a slovenského ex-premiéra Roberta Fica.  

Uznávám nicméně, že rozdělit výše uvedené politiky jen do dvou skupin je značně zjednodušující a může být dokonce až zavádějící. Lze mezi nimi nají i zásadní rozdíly. Skutečností ale zůstává, že všeho moc škodí. Politik by tedy nepochybně měl mít schopnost oslovit voliče a zaujmout je svými slovy, zároveň by ale neměl z politiky dělat kabaret. To je ale v dnešní době mimořádně složitý úkol. Něco takového dokázaly osobnosti s mimořádným charismatem, jakými byli např. Winston Churchill nebo Ronald Reagan. Nevím, zda se podobné osobnosti opět v evropské nebo dokonce české politice objeví. Třeba se dočkáme. Zatím spíše vítězí "baviči", avšak je klidně možné, že "suchaři" brzy vrátí úder. Osobnost lídra je dnes v každém případě vzhledem k zakamuflovaným názvům stran, obecným programům a podmínkám reálné politiky velmi důležitá, a proto by si každý volič měl důkladně nastudovat, co a jak jeho oblíbený politický předák říká a co jako osoba činí, aby náhodou tomuto svému favoritu nesedl na lep.