Popis pěti zbraní, které díky své univerzálnosti ovlivnily dějiny druhé světové války a staly se legendami.
Druhou světovou válku lze chápat jako jakési obrovské teritoriální nadechnutí mocností Osy (v období 1939-1942), po kterém ovšem následoval výdech a totální porážka (1943-1945). Svého vrcholu dosáhly mocnosti Osy někdy v létě 1942. V červnu 1942 padnul Tobruk, na východní frontě postoupili Němci až na Kavkaz. Japonci sice v červnu 1942 prohráli bitvu u Midway, avšak pokračovali v útočných operacích na Šalamounových ostrovech a Nové Guinei.
Rozhodující obrat se odehrál v krátkém období mezi lety 1942 a 1943. Ještě na podzim 1942 vypadala pro mocnosti Osy situace relativně optimisticky, pak se ale během několika málo měsíců vše změnilo. V Africe přišla v listopadu 1942 porážka v bitvě u El Alameinu, na východní frontě v únoru 1943 skončila bitva u Stalingradu drtivým sovětským vítězstvím a v témže měsíci zvítězili Američané nad Japonci v bitvě o Guadalcanal.
V létě 1943 byli Němci poraženi Rudou armádou v bitvě u Kurska, Američané a Britové se vylodili na Sicílii a v Pacifiku byla zahájena operace Cartwheel, kterou Američané převzali v tomto prostoru strategickou iniciativu. Porážka mocností Osy byla nejpozději od léta 1943 již naprosto nevyhnutelná.
Jednou ze zásadních příčin spojeneckých úspěchů v období 1942-1943 byla transformace průmyslu na válečnou výrobu v USA, stabilizace zbrojní výroby v SSSR a navýšení dodávek v rámci Lend-Lease. Počet vyrobených zbraní se sice dařilo zvyšovat i v Německu a (méně výrazně) v Japonsku, kvantitativně však tyto země Spojencům naprosto nemohly konkurovat. Spojenecká zbrojní výroba několikanásobně převýšila zbrojní výrobu mocností Osy.
Efektivitu válečné výroby si lze popsat na příkladu pěti univerzálních zbraní, které bylo možné vyrábět v obrovských počtech a které se v rukou zkušených vojáků staly nebezpečnými protivníky při plnění mnoha různorodých úkolů.
Velkorážný kulomet M2 Browning
Američané se sice v době druhé světové války nemohli pochlubit tak progresivními pěchotními zbraněmi jako Němci (FG 42, MG 42, StG 44), nicméně i oni disponovali řadou spolehlivých a účinných konstrukcí, např. pistolí M1911 Browning, samonabíjecí puškou M1 Garand a také velkorážným kulometem M2. Vývoj velkorážného kulometu zahájil John Browning již na konci první světové války, avšak své hvězdné epochy se tato zbraň nepochybně dočkala v období 1941-1945. Díky své spolehlivosti, robustnosti a účinnosti byl M2 využíván americkými pozemními jednotkami, letectvem, námořnictvem i námořní pěchotou a byl v době války vyroben v ohromném množství (celková výroba od roku 1921 až do současnosti činí cca 3 miliony kusů).
Americké ozbrojené síly by proto v době druhé světové války byly bez kulometu M2 ozbrojenými silami zcela jiného typu. Tuto univerzální a efektivní zbraň, kterou bylo možné použít proti letadlům, proti lehce pancéřovaným a nepancéřovaným pozemním cílům i proti pěchotě, bychom našli prakticky všude. Kulomety M2 byly instalovány ve stíhacích letounech, jejich hlavněmi se ježily bombardéry, ve verzi s trojnožkou sloužily americké pěchotě a nacházely se i ve výzbroji tanků, obrněných vozidel, lodí a člunů. Ve výzbroji americké a také mnoha dalších armád (včetně AČR) se nachází dodnes.
Protiletadlový kanon Bofors L/60 ráže 40 mm
Protiletadlových kanonů bylo v průběhu druhé světové války nasazeno obrovské množství. Zřejmě nejznámějším z nich je německý Flak ráže 88 mm (Flak 18/36/37). Komu ale náleží druhé místo? To si bezpochyby zaslouží švédský Bofors L/60 ráže 40 mm – všudypřítomná, efektivní, spolehlivá a univerzální zbraň střední výkonnosti, kterou přejalo do své výzbroje mnoho armád, ať už bojovaly na straně Spojenců nebo mocností Osy.
Hlavními uživateli ale byly Velká Británie a USA, přičemž obě země tento kanon v masovém měřítku i vyráběly. Velká Británie (spolu s Austrálií a Kanadou) jich vyrobila celkem více než 19 000 kusů (jen v roce 1942 to bylo 5 025 v Británii a 1311 kusů v Kanadě – do září 1939 jich přitom bylo v Británii vyrobeno jen 233), v případě USA počet vyrobených kusů dokonce dosáhnul 60 000. K celkové produkci lze navíc připočíst i 20 000 kusů sovětského protiletadlového kanonu vz. 39 ráže 37 mm (61-K), který z Boforsu vycházel. Našli bychom tudíž jen nemnoho pilotů Osy, kteří neměli tu čest se s kanonem Bofors L/60 blíže seznámit.
Boforsy byly nasazeny na všech frontách druhé světové války, na moři, i na souši, na různých stacionárních, tažených i samohybných platformách. Jejich využití bylo velmi široké – rychlost střelby jim zajišťovala velkou efektivitu při zajišťování úkolů protivzdušné obrany nebo také palebné podpory pozemních jednotek, ráže 40 mm (a vhodná munice) jim umožňovala být účinnou zbraní i při útocích na lehce obrněné cíle. Mezi specializované úkoly Boforsu L/60 patřila např. střelba náboji se stopovkou, která postupujícím britským jednotkám v severní Africe označovala průchody přes minová pole nebo v pozdějším období ukazovala směr postupu při nočních operacích. Úspěšné byly i v boji s letounovými střelami V1 (Fieseler Fi 103). Stejně jako kulomety M2 byly i kanony Bofors L/60 využívány mnoho desítek let po skončení druhé světové války.
Obrněný transportér Sd.Kfz. 251
Polopásový Sd.Kfz. 251 je i dnes symbolem bleskové války, Wehrmachtu a mechanizované pěchoty (v německé terminologii „Panzergrenadiere“). Hakly jsou k vidění v mnoha dobových filmových týdenících i válečných filmech, věc je ale ve skutečnosti trochu složitější. Sd.Kfz. 251 sice byl k dispozici již na začátku druhé světové války, rozhodně se však tehdy nejednalo o dostatečný počet kusů. V pozdějším období války se jejich výroba podstatně zvýšila, i tak však byla německá pěchota ve své většině odkázaná na železnici, nákladní automobily, jízdní kola a samozřejmě pěší přesun.
Produkce Sd.Kfz. 251 byla zahájena v roce 1939, tehdy se ovšem jednalo pouze o 232 vozidel. O moc lepší nebyla situace ani v letech 1940, 1941 a 1942, kdy se německá mechanizovaná pěchota dočkala 337, 424 a 1200 haklů. Teprve v roce 1943 výroba stoupla na 4 258 kusů, což bylo ještě překonáno v roce 1944, kdy německé továrny dokázaly vychrlit 7 785 vozidel. I s 1 016 kusy z roku 1945 činila celková výroba 15 252 vozů, přičemž na poslední tři roky války (1943, 1944 a 1945) připadá 13 059, tj. 85 % celkového počtu!
Z výše uvedených čísel lze vyvodit nejen vzrůstající efektivitu německého válečného průmyslu, ale také význam, který německé velení přikládalo tomuto mimořádně univerzálnímu vozidlu. Hakl dokázal svým osádkám poskytnout ochranu před palbou ručních zbraní a střepinami, nabízel větší průchodnost terénem než nákladní automobily, a kromě své základní funkce obrněného transportéru navíc plnil desítky dalších rolí ve specializovaných modifikacích. I přes prudké navýšení výroby na konci války zůstaly ale požadavky německé armády nenaplněny – pro srovnání lze uvést, že celková produkce amerického halftracku M3 (včetně všech odvozených variant) činila cca 53 000 kusů.
Pěchotní tak Valentine
V případě tanků se ani desítky let po konci druhé světové války nic zásadního nemění. Největší zájem vyvolávají německé typy, po nich následují sovětské a americké konstrukce. Teprve s velkým odstupem po německých, sovětských a amerických tancích se nalézají ty britské. A jako by toho bylo málo, tak pokud jde o počátek války téměř veškerou slávu mezi britskými tanky na sebe strhává Matilda II a pokud jde o její konec tak Cromwell.
Ani jeden z těchto tanků však ani zdaleka nebyl vyroben v tak velkém počtu kusů jako pěchotní tank Mk. III Valentine. Ten se dočkal na britské poměry mimořádného počtu 8 275 kusů (6 855 v Británii a 1420 v Kanadě – nejpočetnějších německých tanků Pz.IV bylo pro srovnání vyrobeno 8 553). Na různých frontách sloužil Spojencům od roku 1941 až do konce války, nejdůležitější roli však sehrál na bojištích v Africe v letech 1942-1943 a v řadách Rudé armády. I přes několik modernizací se nikdy nevyznačoval vysokou rychlostí, mimořádně výkonným dělem nebo tak silným pancířem jako jeho předchůdce (Matilda II) či nástupce (Churchill), díky čemuž se mu ani dnes nevěnuje pozornost, kterou by si zasloužil. Jeho silné stránky však byly někde jinde – byla to jeho spolehlivost, malé rozměry, nízká cena, vznětový motor (s výjimkou verze Mk. I) a také univerzálnost.
Ačkoliv byl označován jako pěchotní tank, byl v době nedostatku křižníkových tanků v severní Africe schopen plnit i jejich roli (nejvyšší rychlosti nicméně činila pouze 24 km/h). Na východní frontě pak přišly vhod malé rozměry a nízká hmotnost, které Rudé armádě umožňovaly nahrazovat pěchotními tanky Valentine lehké tanky T-70, které se již v posledních letech války nevyráběly. V řadách sovětských vojsk se tanky Valentine podílely i na osvobozování jižní Moravy.
Univerzálnost tanku Valentine podtrhují i různé speciální varianty, které byly na jeho podvozku postaveny. Mezi nejdůležitější z nich patří (dosti nepovedené) samohybné dělo Bishop a stíhač tanků Archer s výkonným kanonem 17 pdr.
Stíhací letoun Jakovlev Jak-9
Sovětské letectvo (Vojenské vzdušné síly - VVS) nemohlo v době druhé světové války nasadit proudové či raketové stíhací letouny jako Luftwaffe a nedisponovalo ani rozsáhlým strategickým bombardovacím letectvem jako RAF nebo USAAF. I ze sovětského letectva se však na konci války stala mohutná ozbrojená síla, která významným způsobem přispěla k vítězství a která již měla v dostatečných počtech zavedené pokročilé stíhací a bombardovací letouny jako např. La-5FN, La-7, Pe-2FT, Tu-2 nebo P-39Q Airacobra a A-20 Havoc.
Nepostradatelnou součástí výzbroje sovětského letectva tvořil kromě výše uvedených typů také Jakovlev Jak-9. Tento stíhací letoun zasáhnul do bojů na východní frontě poprvé v kritickém období na konci roku 1942. Jeho piloti sice nikdy nedosáhli tolika sestřelů jako piloti lavočkinů nebo airacober (nejúspěšnějším pilotem Jaku-9 byl Aleksandr Koldunov se 46 samostatnými vítězstvími a 1 sdíleným), to však bohatě vyvažovala jeho variabilita a univerzálnost. Není proto divu, že celkem bylo v době druhé světové války vyrobeno 14 579 kusů letadel Jak-9, což z něj činí nejvíce vyráběnou sovětskou válečnou stíhačku.
Pozoruhodná variabilita letounu Jak-9 se projevovala především v posilování výzbroje a ve zvyšování doletu. Zatímco základní stíhací varianty Jak-9 a Jak-9M byly (kromě kulometu UBS ráže 12,7 mm) vyzbrojeny kanonem ŠVAK ráže 20 mm, u verze Jak-9T došlo k posílení výzbroje a výměně kanonu ŠVAK za kanon NS-37 ráže 37 mm. Ultimátní modifikace Jak-9K pak obdržela dokonce ještě silnější kanon NS-45 ráže 45 mm.
Vestavbou dodatečných nádrží pak vznikly varianty Jak-9D a Jak-9DD, jejichž hlavním úkolem byl doprovod bombardovacích letadel. Díky svému doletu mohly Jaky-9 verze DD doprovázet v rámci operace Frantic i americké bombardéry B-17 a B-24 nebo v zájmu podpory Titova partyzánského hnutí působit z italského města Bari. Kromě dálkových a útočných kanonových variant však existoval také průzkumný Jak-9R, stíhací bombardovací Jak-9B, Jak-9U s výkonnějším motorem a další varianty.
