Jedním z nejpozoruhodnějších momentů sametové revoluce bylo společné vystoupení Karla Gotta a Karla Kryla.
Byl to jeden z nejzajímavějších okamžiků sametové revoluce. Na balkonu Melantrichu se 4. prosince 1989 objevují dva Karlové – dva velikáni české hudby a společně zpívají československou hymnu. Shromáždění lidé nadšeně skandují, přidávají se ke zpěvu a po skončení hymny propukají v jásot. Národ přilepený na televizních obrazovkách byl tímto symbolickým výstupem unesen – vždyť se setkaly dvě osobnosti se zcela odlišným, ba protikladným životním příběhem. K poselství revoluce se tehdy přihlásil nejen režimem zakazovaný písničkář, ale také tímtéž režimem oslavovaný zpěvák, národní umělec a výkladní skříň čs. populární hudby.
Nevíme samozřejmě přesně, co se jim tehdy na Václaváku honilo hlavou, lze ale s velkou pravděpodobností předpokládat, že oba tehdy podlehli euforii okamžiku, náladě všeobecného bratrství a lásky k bližnímu, i když Karel Kryl se k danému vystoupení později vyjadřoval ne zcela pozitivně. A není ani celkem divu, protože jejich životy byly skutečně zcela mimoběžné, historicky se protnuly jen v tomto dni.
Oba dosáhli ve své umělecké činnosti naprosté profesionality, zásadní rozdíl mezi nimi ale nepochybně spočívá v přístupu k vrchnosti, v ochotě riskovat svou pověst kritikou ostatních soukmenovců (nejen příslušníky vládnoucí vrstvy) a ve schopnosti (respektive neschopnosti) přizpůsobit se daným poměrům.
Kdyby se Karel Gott narodil někde v Británii nebo v USA, jistě by ho čekala kariéra ne nepodobná kariéře Franka Sinatry. Věnoval by se především zpěvu (jak to bylo mezi Sinatrou a mafií pro účely této úvahy pomiňme) a nikdo by po něm nechtěl, aby zaujímal postoje k té či oné události, jak to po něm chtěli komunisté. Byl to prostě člověk, který chtěl hlavně zpívat a bavit lidi, v tomto kontextu je nutné chápat i jeho neslavné vystoupení v Divadle hudby. Zároveň je ale potřeba ocenit jeho podporu Martě Kubišové a také skutečnost, že po roce 1989 neměl nikdy snahu dělat ze sebe zakonspirovaného hrdinu protikomunistického odboje. Po pádu předlistopadového režimu jednoduše pokračoval ve své pěvecké kariéře a dále sbíral úspěchy nejen u nás, ale také v zahraničí, a to především v německy mluvících zemích, kde měl ohromné množství obdivovatelů (obdivovatelek), bez ohledu na to, zda se jednalo o NDR, SRN nebo Rakousko.
Karel Kryl byl úplně opačným případem. Bratříčkem si sice v roce 1969 získal ohromnou popularitu, normalizující se doba mu ale nedovolila zůstat v Československu. Než by musel s režimem přistupovat na jakékoliv kompromisy, raději odešel do (tehdejšího) západního Německa. Tedy tam, kam často zajížděl i Karel Gott, který se ale na rozdíl od Karla Kryla mohl vracet do své vlasti, kdykoliv se mu zachtělo. A kde samozřejmě díky charakteru své tvorby nemohl Karel Kryl mít takový úspěch jako doma (což si ale částečně vynahradil koncerty pro Čechy a Poláky v zahraničí – jeho písně v polštině jsou vynikající). Návrat v roce 1989 byl sice velkolepý, avšak vytrvalá a pro mnohé lidi naprosto nepochopitelná kritika polistopadové „demokratury“ jasně ukázala, že Krylova revolta zdaleka nebyla namířena jen proti komunistům.
Karlu Gottovi zbývalo po památném vystoupení na Václavském náměstí ještě celých 30 let života, Karlu Krylovi dopřál osud už jen necelých pět let. Ani jeden už tu mezi námi není, oba by však pro nás měli být i nadále inspirací. Karel Gott svou mimořádnou profesionalitou a nehranou autentickou zdvořilostí, Karel Kryl svou nesmlouvavostí, idealismem a schopností jít proti proudu, kterou dokázal geniálně propsat do svých písní. Místo v panteonu českého národa si za své dílo zaslouží oba dva.
