Moderní doba nám umožňuje dopřát si naprosto bezbřehé množství zážitků. Lyžujeme v Aspenu, létáme do Patagonie, krmíme lvy v Serengeti, zdoláváme Mount Everest, opalujeme se na Copacabaně, Waikiki, Palm i Napalm Beach.
Covid nám sice přistřihnul křídla, je ale velmi pravděpodobné, že až nad virem slavně zvítězíme, honba za zážitky opět vypukne naplno. Otázkou samozřejmě zůstává, kdy (a zda vůbec) bude onoho vítězství dosaženo. V každém případě, než se tak stane, máme alespoň možnost zamyslet se nad tím, není-li naše touha po neustále nových zážitcích poněkud samoúčelná. Jistě, upadnout do rutiny každodenního shonu není vůbec složité, nelze se proto divit tomu, že si v sobě nosíme hlubokou potřebu prožít alespoň občas něco jedinečného, něco, co nás vytrhne z rytmu pravidelnosti. To je zcela přirozené a není na tom nutné nic měnit. Důležité je si ale uvědomit, že něčím jedinečným a neobyčejným nemusí být jen zápas Slavia – Barcelona, nýbrž se jím může stát i něco zdánlivě obvyklé a obyčejné.
Do této kategorie lze dle mého názoru s naprostou jistotou zařadit vše, co souvisí s hašením žízně. Bez vody (a samozřejmě dalších nápojů) bychom nemohli existovat, bez vody bychom jako lidstvo nikdy ani nevznikli. Voda je základem našeho života, bez ní bychom nevydrželi ani několik málo dnů. Přesto však do sebe každodenně „lejeme“ několik litrů vody, aniž bychom si vždy dostatečně uvědomovali o jak vzácnou a drahocennou tekutinu jde, aniž bychom si vždy uvědomovali, že i my sami jsme z velké části „jen“ vodou.
Rozhodně netvrdím, že bychom si od této chvíle měli vrýt do paměti každý doušek vody, který vypijeme. To určitě ne. Pokud si ale sami pro sebe vytvoříme několik vlastních rituálů hašení žízně, velice brzy nám to umožní čas od času jednoduše vystoupit ze stereotypu všedního života a plně se oddat autentickému bytí, po kterém tolik toužíme a které v každodenní realitě postrádáme. Sám za sebe mohu uvést následující tři:
Mým prvním rituálním hašení žízně je pití vody z horských potoků a lesních studánek. Jen těžko může být něco více osvěžujícího. Důležité v tomto případě ale je, abychom vodu nabrali do dlaní, popř. do oblíbeného hrnečku. PET lahev určitě není to pravé ořechové. Příroda se nám otevírá, napájí nás, a tak bychom k tomu měli odpovídajícím způsobem přistupovat. Dále je také vhodné, abychom se na daném místě pokud možno nacházeli sami, neboť voda z horského potoka nebo lesní studánky nás spojuje s přírodou a společnost dalších lidí by nás jen rušila. Naopak je velmi příhodné, když se při tomto rituálu můžeme zaposlouchat do uklidňujícího šumění tekoucí vody a když nám příroda kromě vody poskytne ze svých zásob také borůvky, maliny nebo nějaké jiné lesní plody.
Zatímco rituál pití vody z horských potoků a lesních studánek by se měl odehrávat o samotě, druhý rituál zvaný „dvojboj“ by se naopak měl uskutečnit v pospolitosti přátel. Jeho podstatou je společná oslava dobytí vrcholu hory (např. v Beskydech, Jeseníkách nebo na Šumavě) prostřednictvím točeného (jazykoví puristé by řekli „čepovaného“) piva a kofoly. Někomu by se možná tato kombinace mohla zdát divná, avšak pivo svlaží vyprahlé hrdlo a velmi efektivně uhasí žízeň, kofola dodá tělu potřebné cukry. Je to postup ověřený mnoha výstupy. Dvojboj jsem si dopřál opravdu nejednou, nikdy mě ale nepřestalo bavit sledovat, s jakou bleskovou rychlostí oba nápoje do některých mých přátel „zahučely“.
Poslední rituál hašení žízně se nazývá „běžcův sen“ a je vyvrcholením tzv. „triády“. Triáda spočívá ve vytrvalostním běhu (zpravidla 5, výjimečně až 10 km), sprše a následném čajovém dýchánku s ostatními běžci. Základem dýchánku je nezávazné klábosení a především popíjení rooibosu. Tento čaj se nám pro daný účel osvědčil nejvíce. Fascinující je, že i když jsme ho popíjeli již mnohokrát, nikdy nám nechutnal úplně stejně. Laborovat lze s teplotou vody, délkou vyluhování, množstvím cukru (či jeho absencí) a přidáním citronu či limetky.
Všechny tři – v zásadě velmi jednoduché – rituály už několik let využívám a všechny tři mě spolehlivě vytrhnou z každodenního shonu a uvrhnou do režimu autentického bytí. Proto je mohu jen doporučit. Někdo by snad mohl namítnout, že to nejsou žádné rituály hašení žízně, ale úplně normální procházka lesem, turistika a běh, ve kterých hrají „drinky“ jen podružnou úlohu. Ano, takto by to také bylo možné chápat a výše popsané okamžiky autentického bytí nepochybně nejsou založeny jen a pouze na vodě. Ta však hraje podstatnou a nezastupitelnou roli. Neboť voda je obyčejná jen zdánlivě a my jsme v posledku jen to, co pijeme.
