Job Interviews Petra Zelenky

Úzus, že za kulturou se jezdí především do hlavního města, je u nás stále všeobecně přijímaný a akceptovaný. 

Přitom lze s plnou zodpovědností prohlásit, že např. taková mimopražská divadla nabízejí kvalitu na minimálně stejné úrovni jako ta v hlavním městě. Návštěvou divadla tedy rozhodně neuděláme chybu, ať už vyrazíme na divadelní představení do Prahy nebo někam do „regionu“.

Epidemie COVID-19 přinesla do našich životů mnoho změn, v případě divadla je tou změnou bezesporu možnost sledování nejrůznějších představení ze záznamu. Taková "třetí" možnost už zde samozřejmě byla i dříve, nebylo ale nutné ji využívat. Nouze nicméně naučila Dalibora housti, a tak je dnes příznivec divadla za tuto možnost povděčen, i když samozřejmě nemůže zajistit ten základní trumf, kterým je přímý kontakt s živým hercem takříkajíc v přímém přenosu.

Tragikomedii Job Interviews jsem si dopřál právě tímto způsobem, tj. ze záznamu a v teple rodinného krbu. Bylo by jistě lepší vidět opus Petra Zelenky přímo v divadle, avšak i tento způsob sledování zajistí snad až překvapivě intenzivní zážitek.

Premiéru měly Job Interviews v Jihočeském divadle 8. května 2014, což je sice již téměř osm let, avšak přesto neztratily nic ze své aktuálnosti. Hlavní protagonistkou příběhu je úspěšná majitelka castingové agentury Věra (výborná Věra Hlaváčková), která při prosazování svých cílů postupuje naprosto bezskrupulózně a doslova kráčí přes mrtvoly. Žádné stromy však nerostou do nebe, a když se ambiciózní plány začnou hroutit a Věře se přestane dařit, její pracně budovaný svět se zhroutí jak domeček z karet. A Věra na vlastní kůži pociťuje medicínu, kterou po léta ordinovala jiným.

Za volbu tématu je nutné Petra Zelenku pochválit. Kult drsného manažera s ostrými lokty, který si se vším poradí, všechny srovná do latě a má telefon na Fialu i Babiše, vládne u nás dodnes. Nakolik věrohodně se podařilo popsat prostředí castingové agentury, nedokáži posoudit, lze ale předpokládat, že Petr Zelenka dané prostředí zná velmi dobře, a proto také postavy působí velmi plasticky a reálně. A je to také potřeba vyzdvihnout, protože česká polistopadová tvorba trpí nadprodukcí z rukávu vytažených figur, které obvykle charakterizuje vysoký počet různých úchylek, neobvyklých zájmů a podivínských rysů.

Důležitým rozměrem hry je povzdech nad jednosměrností současné kulturní komunikace. Zatímco totiž my přijímáme z anglicky mluvícího světa téměř vše (hudbu, filmy, seriály, televizní soutěže), od nás nepřejímá anglicky mluvící svět skoro nic (čest výjimkám). Je to tak samozřejmé, že se už nad tím vůbec nepozastavujeme a je tedy dobře, že na to Petr Zelenka v Job Interviews poukázal.

Silnou stránkou díla je velké množství humoru, který je sice mnohdy velmi černý a cynický, do děje ale skvěle zapadá a hru organicky dotváří. Na ostrovtipu replik Petr Zelenka skutečně zapracoval. Dobrým nápadem jsou rozhodně také dvojrole (dokonce jedna čtyřrole) a přechody mezi jednotlivými scénami, které jsou doprovázeny klasickými hity z 60. let. Co lze naproti tomu hře vytknout je její poněkud neuchopitelný konec a určitá schematičnost některých postav, jakkoliv samotná Věra je vystižena skvěle nejednoznačně a díky své inteligenci, energičnosti a tahu na branku může vlastně být divákovi sympatická.

Otázkou zůstává, jak se vypořádat s lehkým moralizováním, kterého se Petr Zelenka ve hře dopouští (např. v postavě otce Věry). Dnes se něco takového už z principu a priori odmítá, tvůrce díla by prý morální soudy vynášet neměl, to by prý měl nechat na divákovi samotném (pokud už tedy vůbec na někom). Dle mého názoru ovšem mírné moralizování vůbec na škodu není, rozhodně to není něco, za co by měl autor slíznout kritiku.

Na závěr se tedy dá pouze zopakovat to, co již bylo řečeno výše. Hra je stále vysoce aktuální a rozhodně ji lze doporučit ke zhlédnutí. Milovník divadla se rozhodně má nač těšit.