Jak se žije a cestuje se zlomeninou aneb radost až na kost

Jako dítě školou povinné jsem všem spolužákům, kteří si něco zlomili, tajně záviděl. Měli ve škole různé úlevy, díky obrněným údům rozdávali nejtvrdší rány, a ještě ke všemu měli sádru pokreslenou různými vzkazy a obrázky. 

Není tedy divu, že zlomeniny byly hvězdami třídy a předmětem všeobecného obdivu nás neprivilegovaných. V mém případě však zlomenina stále nepřicházela a nepřicházela. Postupně jsem absolvoval školu základní, střední i vysokou, v tomto ohledu se ale stále nic nedělo. Až jsem se začínal obávat toho, že se fraktuře zcela vyhnu. Naštěstí ovšem i dnes platí, že vše má svůj čas a trpělivost růže přináší. A tak jsem se i já své zlomeniny nakonec dočkal.

K úhoně jsem přišel při tradičním dubnovém zrychleném přesunu z Ledové hory. Zpočátku vypadalo vše jako obvykle. Všechny úseky jsem jako vždy předtím zvládal levou zadní. Střelhbitě jsem přeskákal Jehlový hřeben, prosmýknul jsem se Vlčí soutěskou, jako blesk jsem se prohnal Lesem dlouhých stínů. Pak ale přišlo Údolí velkých bobrů. A tam jsem uklouznul na nově postavené bobří hrázi a padl ksichtem rovnou na tvář. Po pádu jsem v místě, kde se nachází klíční kost, rychle zaznamenal procesy, se kterými jsem doposud ještě neměl tu čest se seznámit.

Na úrazové ambulanci jsem samozřejmě tajně doufal, že je kost opravdu zlomená, ne naštípnutá nebo snad pouze naražená. Pln optimismu a radostného očekávání jsem pohlédl s panem doktorem na rentgenový snímek. A naštěstí jsme rychle zjistili, že léta nejistoty a zmaru jsou u konce. Bylo to tam! Osud vyslyšel má nejtajnější přání a já se dočkal. Byl jsem pochopitelně nadšen, protože se konečně budu moci zařadit mezi zlomeniny. Jedinou vadou na kráse celé události bylo to, že místo vysněného gypsu mi byly přiděleny jakési popruhy. To mi však radost ani za mák nezkazilo, protože jsem dobře věděl, že člověk nemůže být příliš náročný a chtít vše. To by taky nemusel dostat nic.

A jak tedy vypadá život zlomeniny? Život se zlomenou klíční kostí přináší mnohé radosti. Zmíním čtyři hlavní. První radostí je v každém případě „bolest“. Trvale přítomná je jemná – až bych snad řekl něžná – bolest. Ta je sama o sobě velmi příjemná, není však jediná. Při dostatečně intenzivních pohybech postižené končetiny se dostaví nádherné přívaly bodavé bolesti, které permanentní bolest krásně doplňují a vytvářejí společně harmonický celek, tzv. symfonii bolesti.

Druhou radostí je nepochybně „možnost pozorování zázraku života“. Kdy jindy totiž máme možnost takříkajíc žít vlastní tělo a sledovat jeho úžasnou stavební a regenerační činnost. Kusy klíční kosti se totiž od sebe různě vzdalují, narážejí do sebe, třou se jako úhoři, těší se z nabyté svobody. Ale tělo není včerejší, umí udržet disciplínu a jako by se nechumelilo, nechá kost zase srůst. Prostě radost až na kost. Radostí třetí nemůže být nic jiného než „jednoruký život“. Umět žít se dvěma rukama, to zvládne každý trouba. Poradit si jenom s jednou hnátou, to už tak jednoduché není. 

Ze všech radostí je však nejdůležitější „cestování“. Ortéza (neboli ony „popruhy“) totiž navozuje pocit, že má člověk na zádech batoh. A ten batoh má na sobě v podstatě pořád. Možnosti cestování jsou tudíž obrovské. V zásadě jsou možné dvě varianty. První variantou je tzv. „horská turistika prostřednictvím rozšířené reality“. V případě této varianty si pustíme na toaletě ventilátor, který nám imituje vítr, a v koupelně sprchu, jejíž zurčení je nám schopno nahradit studánku, horskou bystřinu nebo dokonce vodopád. Pak už nám jen stačí pohybovat se volně po příbytku. Pokud je příbytek dostatečně členitý a máme-li v něm dost nábytku, pak je dojem z rozšířené reality dokonalý.

Druhou variantou je tzv. „horská turistika prostřednictvím virtuální reality“. Využijeme-li tuto variantu, pak zcela postačí usednout na nějakou vhodnou sesli nebo ulehnout na sofa či otoman. Ortéza pracuje, a tak jakmile zaujmeme vhodnou polohu, naší mysl začínají zaplavovat vzpomínky na všechny ty Tatry, Matry a Fatry (na Nanga Parbatu jsem bohužel zatím ještě nebyl). Kromě hor a velehor se však tímto způsobem můžeme dostat i do míst, která se sice za hory považovat nedají, kam jsme však přesto vyrazili jako správní backpackeři s ruksakem. Vzhledem k tomu považuji tuto variantu rozhodně za lepší.

Tolik tedy za mě k životu a cestování se zlomenou klíční kostí. Závěrem bych rád zdůraznil, že ke zlomenině nijak nenavádím. Ono zlomit si lze ledacos – nohu, srdce, vaz nebo také nad námi může někdo zlomit hůl. K tomu nemůžu nic říct. Pokud ale jde o klíční kost, mohu laskavého čtenáře ujistit, že až se fraktura dostaví, nemá se čeho bát. Ba dokonce právě naopak – má se nač těšit.