Cesta do hlubin země

Den se za dnem sype a já zas mám namířeno dolů k Andělu, už dávno to není Moskevská, už dávno se tu nemontují tramvaje.

Jen kus zdi a zbytek kolejí připomíná zašlou slávu jména Ringhoffer

a nezapijem to, Filipe, nezapijem v bufetu Na Knížecí. A není to veselý,

 i když přilehlými ulicemi stále vane svěží dech Staropramenu.

A tak sestupuji do paláce podzemní příšery, nedbám

na varování černých hadů. S hukotem se ke mně řítí

jeskynní drak, už ovládla mne vichřice, kterou rozpoutal.    

Strašlivý netvor otevírá svých dvacet chřtánů, kterými své oběti

pohlcuje a zároveň vyvrhuje.

V útrobách hlubinného monstra tvorové lidští  

málo se starají o to, v jak kritické situaci se nacházejí. Nenuceně hledí

do displejů svých mobilů, tabletů a dalších hračiček, pokud tedy

zrovna nekonzumují (…) z deníků Blesk a Aha. Nikdo si nechce

připustit, co ho čeká, a jen na mě je, abych pročítal poesii pro cestující.