10 nejkrásnějších aut, která motorizovala Evropu (seriál „10 nejkrásnějších“, díl III.)

V jednoduchosti je krása aneb méně je někdy více. Jak vypadalo 10 nejkrásnějších aut, která motorizovala Evropu  

Na autech lze obdivovat mnoho věcí. Může to být počet válců, přeplňování turbem nebo kompresorem, pohon všech kol, dvouspojkový automat, nízkoprofilové pneumatiky nebo hybridní technologie. Pro některé motoristy pak můžou být zásadní fialky, chrochták, hlíny, šíbr a sesle vepř.

Přesuňme se však do období po 2. světové válce, kdy si o podobné výbavě mohli řidiči tak maximálně nechat zdát. Evropa se snažila co nejrychleji obnovit ekonomiku a bylo potřeba ji motorizovat levnými, jednoduchými a spolehlivými (nebo spíše snadno opravitelnými) auty. Doba si proto žádala technická řešení, která se už asi nikdy nevrátí – motory umístěné vzadu a pohon zadních kol, chlazení vzduchem nebo dvoutakty. Na druhé straně se však tehdy běžně využívaly i maloobjemové tříválce, které dnes díky přísným emisním normám zažily své znovuzrození.  

10 lidových vozítek, která motorizovala Evropu, asi ani v době svého vzniku nikoho neoslovovala výkonem, zrychlením, maximální rychlostí nebo komfortem, přesto se tato auta stala legendami. Každé z nich je krásné a svébytné, z každého z nich vyzařuje  charisma. Určitě není na škodu připomenout si, jak konstrukce těchto vozů vypadala. Při pohledu na ně si totiž uvědomíme, že méně je někdy více.

Citroën 2 CV

Začněme francouzským představitelem vozů, které motorizovaly poválečnou Evropu. Prototypy 2CV byly zkoušeny již před druhou světovou válkou, výroba probíhala v letech 1948-1990. Tedy celých 42 let! Celkově bylo vyrobeno 5 114 925 kusů (základní typ 2CV, jeho užitkové verze Fourgonette/Truckette/Van a unikátní terénní dvoumotorová varianta Sahara).

Konstrukce této legendy byla co nejjednodušší, přední kola jsou poháněna čtyřdobým vzduchem chlazeným maloobjemovým (375 – 597 cm3) dvouválcovým boxerem. Výhody této koncepce jsou jasně vidět v posledním pokračování populární série komedií o četnících ze Saint Tropez, ve kterém řádová sestra sedící za volantem své „kachny“ postupně přichází o různé díly karoserie a nakonec dokonce i zadní část vozu s nápravou, a přesto bezpečně přijíždí do cíle.

Zkratka CV je odvozena od spojení „deux chevaux“, název tedy lze přeložit jako dvě koňské síly, což ale nevyjadřuje skutečný výkon, který byl vyšší (9 -28 k), nýbrž daňovou třídu, do které vůz spadal. Přímého nástupce se „kachna“ nedočkala, Citroën se však na 2 CV ve svých modelech několikrát odkazoval, nejvýrazněji tak tomu bylo zřejmě v případě typu C3 Pluriel.

Renault 4 CV

I Renault již v době druhé světové války myslel na to, co se bude dít po ní. Již krátce po jejím skončení proto mohl francouzské veřejnosti představit svůj typ 4 CV, který se brzy stal prodejním hitem. Tento automobil zvaný též „želva“ se vyráběl od roku 1946 až do roku 1961 v celkovém počtu 1 105 543 kusů. Na rozdíl od citroënu se vyznačoval koncepcí vše vzadu, konkrétně zajišťoval pohon zadních kol kapalinou chlazený řadový čtyřválec o objemu 747, popř. 760 cm3. Název tohoto renaultu opět vyjadřoval zařazení do daňové třídy, nikoliv výkonu motoru, který byl samozřejmě vyšší (17-26 koní).

Renault 4

Na 4 CV navázala další legenda, a sice Renault 4. I on se – stejně jako Citroën 2 CV – vyráběl celá desetiletí: od roku 1961 až do roku 1992 (ve Slovinsku dokonce až do roku 1994). Celkově dosáhla výroba přes 8 milionů kusů. Čtyřdobý řadový čtyřválec je stejný jako v typu 4 CV,  na rozdíl od něj se však zde přesunulo vše dopředu, tj. motor umístěný vpředu pohání přední kola. Kromě „čtyřky“ existoval také ještě velmi podobný Renault 3, jenže ten byl natolik spartánský, že o něj nebyl zájem a vyráběl se jen v období 1961-1962.      

Mini

To, co pro zemi Galského kohouta představuje „čtyřka“ a „kačena“, tím je pro hrdý Albion „Mini“. Vyráběl se v mnoha provedeních (např. sportovní Cooper, kombi Clubman nebo pickup) pod mnoha různými značkami (Austin, Morris, Leyland, Rover, Innocenti). Podobně jako Renault 4 se Mini vyznačuje moderní koncepcí s motorem vpředu a pohonem předních kol. Objemy čtyřválců Mini se pohybovaly v rozmezí 0,8-1,3 l. V období 1959-2000 se vyrobilo 5 387 862 kusů Mini a na jejich výrobu plynule v roce 2001 navázala další generace, která již byla zkonstruována pod taktovkou BMW.   

Také Mini se v průběhu času proměnilo v kultovní vozítko, které se velmi často stávalo hrdinou různých filmů. Za všechny zmiňme citronově zelené Mini Mr. Beana, který dokázal svého miláčka ovládat i ze střechy a který s jeho pomocí vybojoval proti odvěkému nepříteli – tříkolkám Reliant – nejedno vítězství.    

Fiat 500

Bylo by divné, kdyby zde svého zástupce neměli Italové, kteří jsou ve výrobě malých aut uznávanými mistry. O motorizaci Apeninského poloostrova se pokoušel už Benito Mussolini, úspěchu se mu však podařilo dosáhnout jen částečně. Fiat 500 již byl trefou do černého. V letech 1957-1975 vychrlily továrny Fiatu a dalších výrobců 3 893 294 kusů tohoto mrňouse. Kromě základního typu uspěly také např. sportovní varianta Abarth nebo kombi Giardiniera.

Konstrukce je opět velmi jednoduchá, pohon zadních kol zajišťuje vzadu umístěný vzduchem chlazený řadový dvouválec. Podobnou karoserií jako pětistovka se mohl pochlubit i sovětský lidový automobil Záporožec ZAZ-965. Na původní pětistovku v roce 2007 úspěšně navázal retro-model Fiat 500. 

Volkswagen Brouk

O motorizaci své země usiloval i kolega Benita Mussoliniho – Adolf Hitler. Ani jemu se však dílo zcela nezdařilo. Jím vyvoleného vozu Volkswagen Typ 1 (nebo také KdF-Wagen) se před válkou vyrobilo jen několik set kusů. Výroba pokračovala v době druhé světové války, kdy se jednalo především o vojenské varianty, včetně verze s pohonem všech kol. Zásadního rozmachu výroby se však Brouk (německy Käfer, anglicky Beetle) dočkal po druhé světové válce. Celkem se do roku 2003 vyrobilo neuvěřitelných 21 529 464 kusů brouků.    

Konstrukce Brouku je nezaměnitelná. Plochý čtyřválec (boxer) je umístěn vzadu a pohání zadní kola. Zcela charakteristická je také zaoblená karoserie a bublání vzduchem chlazeného motoru. V nabídce bylo několik variant s objemy od 1.1 až po 1.6 l. Vzhledem ke svému úspěchu nebylo divu, že Volkswagen přistoupil v roce 1997 k výrobě nového typu New Beetle, který se ve své 1. generaci vyráběl až do roku 2011, v 2. generaci pak do roku 2019.

Trabant

Roli „brouka“ sehrál v lidově-demokratickém táboře východoněmecký Trabant. Tento mnohokrát vysmívaný stroj byl v době svého vzniku v polovině 50. let praktickým a účelným vozidlem. Koncepce byla odvozena z předválečných konstrukcí firmy DKW. Dvoudobý vzduchem chlazený dvouválec poháněl přední kola. V období 1958-1991 se vyrobilo 3 096 099 trabantů, ty poslední byly již vybaveny čtyřdobým motorem Volkswagen, který už ovšem nemohl zachránit beznadějnou zastaralost „Trabiho“.

Stylizované S na kapotě Trabantu odkazuje na název výrobce VEB Sachsenring Automobilwerke Zwickau, samotné jméno „Trabant“ (česky souputník, satelit) bylo zvoleno s ohledem na úspěšný let družice Sputnik do vesmíru.   

Syrena

Podobnou konstrukcí jako Trabant je i méně známá polská Syrena, která motorizovala poválečné Polsko. I zde najdeme dvoudobý řadový dvouválec, který pohání přední kola. Chlazení bylo ovšem zpočátku archaické termosifonové, k chlazení s nuceným oběhem se Syrena dopracovala teprve později. Malá část syren byla vybavena tříválci Wartburg. V období 1957-1983 se v Polsku vyrobilo 521 311 kusů. Zatímco v 50. letech byla Syrena pro polskou motorizaci velkým skokem vpřed, již v 60. letech začala rychle zastarávat a oddalování konce výroby bylo dáno především neschopností tehdejší centrálně řízené ekonomiky nabídnout vyšší počty modernějších vozů. 

„Syrena“ byla pojmenována po varšavské mořské panně, symbolické postavě se štítem v levé ruce a mečem v pravé. Hovorově ji však Poláci nazývají „skarpeta“ (ponožka), což zřejmě souvisí s kouřivostí dvoudobého motoru.

Saab 93

Dvoutaktní motorizace probíhala v poválečném období ve velkém měřítku nejen v NDR a v Polsku, ale také ve Švédsku (a samozřejmě v západním Německu). Prvním sériově vyráběným Saabem byl typ 92, po něm následoval typ 93 s nádherně podkovitou maskou. Saab 93 se vyráběl v období 1955-1960, vyrobeno bylo celkem 52 731 kusů. Opět jde o vozy s dvoudobým motorem umístěným vpředu a pohonem předních kol. Saab nicméně spoléhal na tříválce a chlazení kapalinou. Díky zkušenostem s výrobou letadel byla kvalita výroba saabů vysoká a mnoho se jich vyvezlo i do USA.

Dvoudobé vozy vyráběl Saab do roku 1967, pak je zcela nahradil modelem se čtyřdobým vidlicovým čtyřválcem Ford Taunus (změna motoru proběhla u typu Saab 96). Jen o rok dříve ukončil koncern Volkswagen výrobu posledního západoněmeckého dvoutaktu DKW F102 (s výjimkou terénních vozidel Munga, které se pro Bundeswehr vyráběly do roku 1968).         

Aero Minor

Minor je vozem, který se lidovým vozidlem nakonec nestal, i když pro to měl všechny předpoklady. Byl jednoduchý, praktický a spolehlivý. Tu poslední vlastnost důkladně prověřil cestovatel F. A. Elstner, který v roce 1947 projel s minorem severní Afriku, a také další dálkové cesty. Pozoruhodné je také vítězství ve své třídě v závodě Le Mans v roce 1949.

Vozidlo bylo vybaveno dvoutaktním řadovým dvouválcem o objemu 615 cm3. Motor s termosifonovým kapalinovým chlazením byl umístěn vpředu a poháněl přední kola. Výroba probíhala od roku 1946 až do února 1951, kdy byla předčasně ukončena. Důvodem byla orientace československého hospodářství na těžký a zbrojní průmysl. Podobně neslavně dopadla ostatně i Tatra 600 Tatraplán. Vyrobeno bylo proto jen 14 187 minorů a jejich výrobce Letecké závody, n.p. (Walter a Letov) se poté opět vrátil k výrobě leteckých motorů a letadel (MiG-15).