Nevěříme politikům, uctíváme stát

S nevyslovením důvěry vládě Jiřího Rusnoka nabrala Česká republika směr k předčasným volbám a čeští voliči tak znovu stojí před rozhodnutím jak naložit se svým základním demokratickým právem.

Většina z nich znechuceně porovnává nesčetné kauzy na obou stranách a rozhoduje se mezi volbou menšího zla, volbou nevýznamné strany bez reálné šance na prosazení svých priorit a neúčastí. Nejvyhledávanější vlastností u politiků se stala důvěryhodnost, programové priority hrají až druhotnou roli a politické strany jsou si toho dobře vědomy. Rozjíždí se tak hledání další panů a paní Čistých a jejich jména se umísťují na čelní místa kandidátek.

Zdá se totiž, že přes všechny zkušenosti z posledních 25 let, jsou Češi stále pevně přesvědčeni, že problém politiky je v lidech. Věříme, že kdyby se podařilo zvolit ty správné, schopné, inteligentní a čestné lidi, život v zemi by se, jako mávnutím kouzelného proutku, obrátil k lepšímu. Přes naši obecnou averzi k politikům máme stále bezmeznou důvěru ve stát a jeho schopnost udělat naše životy bohatšími a lepšími – jen pokud by byl ten stát správně řízen. Nic však nemůže být více vzdáleno pravdě.

Předně je třeba si uvědomit, že stát není nic jiného než společenství deseti milionů jednotlivců a jejich blahobyt, respektive jejich spotřeba, je limitována tím co si vlastními prostředky vyrobí, popřípadě tím za co dokážou své výrobky s okolím vyměnit. Tento fundamentální fakt tvoří základ veškeré ekonomiky a žádné složitosti a zapeklitosti moderního globalizovaného finančního světa jej nemohou změnit. Dokážou však tuto základní skutečnost velice dobře skrýt a občan tak snadno může podlehnout dojmu, že pro stát neplatí stejná pravidla, jako pro malou domácnost.

Jediné co stát může dělat je bohatství, vytvořené jeho občany, přerozdělovat od jedněch k druhým. To se může dít přímo a viditelně, například pomocí zdanění majetnějších a poskytování sociálních dávek chudším, ale také poměrně skrytě, například vybudováním silnice u Břeclavy za peníze daňových poplatníků z celé republiky. Nejproblémovější druh přerozdělování je korupce, kdy se bohatství přesouvá k těm, kteří si prostě dokážou vytvořit ty správné konexe.

Ať už je ale toto přerozdělování viditelné, skryté nebo dokonce přímo zločinné, dochází při něm k obrovským ztrátám a neefektivnostem. Děje se tak i v případech, kdy jsou politici schopní, odpovědní a mají jen ty nejlepší úmysly. Politik v Praze totiž skutečně nemůže umět rozhodnout, zda je vhodnější postavit park v Kladně či opravit most v Jeseníku. Nedokáže to posoudit nikdo, protože to nelze objektivně rozhodnout bez důkladné analýzy přání a potřeb desítek tisíc lidí. To by však bylo nákladnější než oba projekty dohromady a proto politik rozhodne na základě jiných, zástupných kritérií. V reálném světě, kde existuje neomezené množství možností, je jisté, že se nerozhodne pro tu společensky nejoptimálnější variantu.

Naopak jednotlivý občan, rozhodující o svých vlastních penězích ví naprosto přesně, jaké jsou jeho preference a utrácí je za to, co nejvíce chce a potřebuje. Efektivita celého systému je tak maximální možná. Ekonomové se stovky let přou o to, zda existují výjimky, kde je existence státu žádoucí pro zvýšení efektivity, avšak skutečně jde jen o některé speciální druhy zboží a služeb.

V současné době však stát přerozděluje téměř polovinu veškeré produkce, které je vytvořena. To znamená, že polovina produkce je vystavena těmto ztrátám a neefektivnostem, které jsou zakořeněné ve státním hospodaření,  a nikdo je zatím nedokázal odstranit.

Naším prvořadým zájmem by proto mělo být vrátit co možná největší část těchto prostředků zpět do rukou občanů a ne se slepě upínat k dalším volbám a doufat, že tentokrát to snad již konečně vyjde a bude zvolen někdo, kdo se o nás bude dobře starat. Nevyjde. Nepřijde.