Tajné politické společnosti: Rudé brigády

V období studené války vznikaly tajné krajně levicové společnosti. V jejích řadách stáli mladí muži a mladé ženy, kteří nesouhlasili se způsobem života generace svých rodičů.

   V roce 1970 v Itálii založili tři studenti Renato Curcio, jeho žena Margherita Cagolová a Alberto Francescini organizaci Rudé brigády (Brigate Rosse). Ve stejné době podobné skupiny vznikaly i v dalších zemích Evropy, nejaktivnější určitě byla Frakce rudé armády (Rote-Armee-Fraktion), známá také pod jménem skupina "Baader-Meinhofová", podle jmen svých zakladatelů. Uvádí se, že Rudé brigády byly aktivně podporovány československou Státní bezpečností a Frakce rudé armády východoněmeckou tajnou službou Stasi.

   Obě dvě tyto organizace vyčítaly svým vládám podporu kapitálu, špatný postoj k zaměstnancům a uzavírání kompromisů s extrémní pravicí, zejména s nacismem nebo fašismem. Frakce rudé armády například tvrdila, že zlo dosud nepřestalo kolovat v žilách německého národa. Zajímavé je, že nezávisle obdobný postoj zastávala v Japonsku Japonská rudá armáda. Všechny tyto skupiny nalezly inspiraci v Latinské Americe. Krajně levicové bojůvky v této oblasti posílila revoluce na Kubě, kdy Fidel Castro svrhl režim generála Batisty.  

 Pravidelné armády zde měly početní převahu. Přímý střet s nimi znamenal sebevraždu, jediným východiskem pro vražedné guerilly byl partyzánský způsob boje, kterému předcházel výborný výcvik. Tato strategie za sebou zanechávala řadu mrtvých, třeba Světlá stezka v Peru v letech 1978-1992 zabila téměř 30 000 osob. Pro Brigate Rosse a RAF se tento způsob boje stal vzorem, za cíl měli šíření strachu a vyvolání chaosu. Jejich zakladatelé byli mladí studenti, kteří absolvovali řadu demonstrací, na kterých páchali násilnosti a vyprovokovávali střety s policií. 

   Často proto byli odsuzováni k nepodmíněným trestům do vězení, kde se radikalizovali a získávali zkušenosti. Vedli pak školení a výcvik dalších členů organizace. K metodám patřily vraždy, únosy osob a letadel či dokonce pumové atentáty. Základem jejich úspěchů bylo dokonalé utajení, pečlivé plánování a odhodlání jejich příslušníků. K těm největším podnikům patřil únos a poprava Hannse-Martina Schleyera, šéfa spolkového ústředí německých zaměstnavatelských svazů nebo vražda německého generálního prokurátora Siegfrieda Bubacka, oba činy provedla RAF.

   Nejznámější je akce provedená Brigate Rosse dne 16. 03. 1978 v Itálii. Jejich komando uneslo vysokého italského politika, devět dobře vycvičených mužů nejprve chladnokrevně povraždilo jeho ochranku. Aldo Moro patřil mezi nejdéle sloužící premiéry Itálie, v době spáchání činu předsedal tehdy největší Křesťansko-demokratické straně. Po 55 dnech vězení byl popraven, státní orgány nepřistoupily na podmínky Rudých brigád, v té době je vedl Mario Moretti. K vraždě se později přiznal, dostal doživotní trest, po 15 letech ho podmínečně propustil italský soud.

   Okolnosti Morovi smrti jsou dodnes nejasné, ale otřásly celou Itálii i Evropou, Brigate Rosse si v té době s policí doslova hrálo. Tělo bývalého premiéra nalezla policie 09. 05. 1978 v kufru Renaultu zaparkovaného v centru Říma. Krajně levicové organizace nakonec svých cílů nedosáhly a prohrály. Ve své době byly velmi citlivě vnímány veřejností, kterou dnes stejně děsí islámský terorismus. I ten za sebou zanechává řadu zabitých, často nevinných lidí a používá podobné metody boje rozšířené navíc o sebevražedné atentáty. 

Zdroje:

Kniha "Tajné společnosti", pod autorským vedením Jean-Francois Signiera, v českém jazyce vydána v roce 2007

Wikipedie, otevřená encyklopedie