Rýmička je zákeřná choroba

Znáte ten vtip. Jaká je mužská smrtelná choroba na sedm písmen. RÝMIČKA. Neexistuje snad nic horšího, vlastně ne, existuje. KAŠLÍČEK.

   Přichází to nečekaně v zimním období. Jednou ráno vstanu a po rychlé sprše se nasnídám. Pohladím děti, políbím manželku a vyrazím do práce. Po odchodu z domu zjišťuji, že pokud mrzne, bylo by záhodno si obléci spodky, čepici, šálu a rukavice. Klepu se zimou celou cestu až na zastávku. Přivítá mě kýchající řidič vymrzlého autobusu. Vidím, jak z jeho velkého červeného nosu vylétají kapičky něčeho, co nechci ani vědět co je. V autobuse je sbírka chrchlajících a soplících tuberáků. Vydržím nedýchat 12 km, zakrývám si všechny otvory na těle, ústa, nos, dokonce i uši a pro jistotu stáhnu i pr..., však víte, co myslím.

   Z nádraží se doklopýtám do práce. Jsem teprve na chodbě, ale za dveřmi kanceláře slyším podivné zvuky. Zní to jako střelba z raketometu Kaťuša před Berlínem. Otevřu dveře a vidím moji kolegyni rudou v obličeji a kašlající na všechny strany. Určitě má zánět průdušek nebo plic. Kancelář musí být plná baktérií a bacilů. Tuším, že se přeměnila v nebezpečnou zónu, kde nebude snadné přežít. Odpověď na můj dotaz: "Kde jsou všichni ?" to jen potvrzuje. Ostatní kolegové již byli nakaženi a odešli domů nebo k lékaři. Pod záminkou jednání s klientem mimo budovu, zbaběle prchám pryč a nechávám za sebou zamořený prostor.

   Po cestě domů zjišťuji, že je pozdě. V krku mě začíná slabě škrábat a třesu se zimou a obavami. Stavím se v lékárně a vybavuji se léky a nezbytnými pomůckami, vše se mi skoro nevejde do igelitky. Roušku na obličej si nasazuji okamžitě, ale tuším, že jsem už byl infikován. Sklíčeně nasedám do autobusu a jedu k teple a bezpečí domácího krbu. Po příjezdu k domu zazvoním, otevře mě manželka a hned vyděšeně dveře přibouchne. Myslí si, že jde o přepadení. Po krátkém vysvětlení pokývne hlavou a zvedne oči v sloup: "Ach jo, už je to tady zase.." Oblečený padám psychicky vyčerpaný do lůžka a okamžitě usínám.  

   Doma už můj stav znají, proto chodí všichni po špičkách. Přesto mě probouzí zvuk rychlovarné konvice, manželka připravuje bylinkový čaj. Rychle, kde je teploměr. Teplota 37,5 °C, to je po zaokrouhlení 38 °C, což se blíží skoro 40 °C !!! Cítím, že mě všechno bolí. Hlava, ruce, nohy, záda, břicho. Co to jen ksakru může být ? To není obyčejné nachlazení. Usedám k počítači a vrhnu se do pátrání na internetu. Ebola to snad nebude, že by horečka dengue ? Ale co ty další příznaky ? Bolesti v podbřišku, napětí na prsou, únava, špatná nálada, přecitlivělost, proboha to snad ne...příznaky těhotenství !!!

   Návštěva doktora je nezbytností. Po vstupu do čekárny zjišťuji, že se ocitám ve středověku, kdy zavírali malomocné do kolonií, aby byli odděleni od zdravé části populace. Všichni mají pochmurný výraz v obličeji, který hned přebírám. Po dvou vyčerpávajících hodinách čekání, kdy přemýšlím o opuštění tohoto slzavého údolí, mě sestra volá do ordinace. "Čaj, med, citron, spánek" konstatuje lékařka. "To jsou nové choroby ?", leknu se. "Ne, to Vám stačí na vyléčení, žádné prášky nejsou potřeba, je to obyčejné nachlazení". "A neschopenka ?", táži se. "Je pátek, o víkendu to vyležíte a v pondělí budete jako rybička".

   A je to. Jak řekl doktor, první den pracovního týdne jdu do práce. Zjišťuji, že kašlající kolegyně leží v nemocnici se zápalem plic. Ono obojí má svoje. Zbytečná panika nad obyčejným nastuzením vyvolává nezdravý stres, nejen u nemocného, ale i u jeho okolí. A na druhé straně tu jsou lidi, kteří chodí do zaměstnání, místo aby zůstali den či dva doma a dali se do pořádku. Roznáší bacily mezi ostatní rychleji než svoje pracovní výsledky a později jsou stejně nemocní, jenže to už jde o týden či dva. Pro některé z nás může být den volna problém, ale někdy spíše dáme přednost penězům před zdravím. Je to naše volba.