Padesát polibků státního úředníka

Mládí má spoustu divokých nápadů. Přesto některé historie prověřila a proto se už staletí opakují. I na místech, kde se dá čekat otravná nuda.

Debaty ohledně posunutí věku do důchodu se týkají i kancelářských myší. Pořád se mluví o tom, jaký nesmysl je pozdní odchod do penze pro zedníka, řidiče autobusu nebo obsluhu výrobní linky. Ale co my? Pevné sloupy státní administrativy? Zkuste sedět bez hnutí a civět do monitoru osm, deset a někdy dvanáct hodin denně. Víte, co tenhle životní styl provádí se zády, krevním oběhem, břišními orgány, plícemi a mozkem? Na státní správu každý nadává, ale nikdo na ni nemyslí.

Přestože je smutné, že moje osobní důchodová meta je kdesi v nedohlednu, má naštěstí mládí jiné možnosti, jak svůj krevní oběh rozproudit.

Jednoho dne jsem vyrazil z kanceláře směrem k multifunkční kopírce  s tiskárnou. Cesta přes celé podlaží mi nevadila. Alespoň jsem měl důvod se projít a protáhnout si kostru zničenou dlouhým sezením.

Stroj někdo původně umístil na chodbu v našem patře, ale tam její hluk rušil zaměstnance. Po stížnostech ji jakýsi ředitel kdo ví čeho nechal odsunout do zasedací místnosti. V té se odehrávaly porady a také různá setkávání.

V našem úřadu se kuchyňka nachází hned vedle kanceláře vedoucího odboru. Pokud si v ní zaměstnanci chtějí povídat, musí šuškat. Nechtějí, aby je šéf zaslechl, zvlášť, když ho kritizují, že jim v novém roce nepřidal. Po přesunu kopírky s tiskárnou teď mají všichni důvod chodit do zasedačky a řešit své stížnosti nebo drby v ní.

Otevřel jsem dveře místnosti. Nad přístrojem se právě skláněla nová asistentka vedoucího odboru, která nastoupila těsně po vysoké škole. Na prostředí státní správy se oblékala dost nevhodně. Měla na sobě červenou sukni, končící kdesi v polovině stehen a bílou halenku s krátkým rukávem, která se nadouvala objemnými ňadry. Pozorný klient úřadu by si bezpochyby povšimnul, že tato mladá dáma zapomíná nosit podprsenku. Ze zaměstnanců úřadu žádné skandální odhalení nehrozilo, protože všichni nosí brýle s těmi nejtlustšími skly, které vypadají jako popelníky.

Mladá kolegyně stála bosá u kopírky a snažila se dohlédnout až dozadu za ni. Pravděpodobně hledala nějaké tlačítko, které neexistuje. Její postoj měl za následek vyhrnutí krátké sukně tak vysoko, že hrozil záblesk kalhotkami nebo tangy a oslepnutí jediného zaměstnance úřadu, který brýle nenosí. Totiž mně.

"Dobrý den," pozdravil jsem.

Kolegyně se lekla. Obula si lodičky a otočila se. Hned mě ohromila krásnýma doširoka otevřenýma očima a sympatickým výrazem. V kulatějším obličeji měla jemné rysy a hladkou pleť. Dlouhé černé vlasy jí splývaly na ramena a mírně rozšiřovaly její malinko baculatější postavu.

"Dobrý den," řekla a oskenovala mě pohledem. "Můžete mi, prosím, pomoci?"

"Zkusím to. Co s ní je?" zeptal jsem se.

Bezelstně se usmála. "Nefunguje."

Úsměv jsem opětoval a přidal kousavou poznámku: "Děkuji za podrobnou specifikaci problému."

Ťukl jsem na displej umístěném na kraji kopírky. Pod tlačítkem "Porucha" se skrývalo video s animací potíží. Zásek papíru v zásobníku.

Dřepl jsem si, otevřel šuplík se zarovnaným balíkem papíru a shora vytáhl pomačkaný papír. Potom jsem zásuvku zaklapl. Stroj zavrčel a znova naskočil. Něco mě napadlo.

"Ještě jeden krok a půjde to," sdělil jsem jí.

"Perfektní. Co zbývá?" Znova se usmála.

"Něco za opravu chci."

Zarazila se. "Ano? Co?"

"Pusu," vypálil jsem na ni.

Zčervenala a sklopila oči. Přistoupila, stoupla si na špičky a dala mi jemný polibek na tvář. Dál se pokračovalo beze slov.

Zmáčkl jsem "Start" na displeji a z boku stroje vyjely dvě kopie. Popadla je, utekla pryč a já zůstal v zasedačce sám. Aniž bych si vzal, pro co jsem přišel, odešel jsem s rtěnkou na obličeji.

Druhý den jsem potřeboval zase něco vytisknout. Následovaly klik myší na ikonu "Tisk dokumentu" a další dlouhá cesta směrem k multifunkčnímu stroji v zasedačce.

Byla zase tam. Tentokrát se nad kopírkou nenakláněla , ale stála vedle ní se zdviženou ruku. Přišlo mi, že do stroje buší shora pěstí, protože ji měla sevřenou.

"Copak, zase nejde?" zeptal jsem se.

"Dobrýýýý. Zase problém. Ta mrcha hlásí poruchu."

Přistoupil jsem k displeji a podíval se na animaci. Oznámila zaseknutý papír, tentokrát v podavači.

"To nic, opravím," sdělil jsem jí. "Ale za odstranění závady budu zase něco chtít."

Usmála se. "Pusu?"

"Ne, ne. To by vás přišlo moc levně, teď je problém větší. Chci jich deset." Zčervenala.

Pusy padaly, opět jemně, jedna za druhou střídavě na levou či pravou polovinu tváře, zatímco já je nahlas počítal. Tu poslední mi dala mlaskavou na rty. Naše oči se potkaly. V těch jejích jsem uviděl hloubku, jakou má Grand Canyon v americké Arizoně. Začal jsem se propadat do propasti, níž, níž a ještě níž...

Třetí den jsem bral opět za kliku zasedačky, když v tom se zevnitř ozvala rána. Za dveřmi jsem našel asistentku, která právě multinefunkční přístroj nakopla z boku lodičkou.

"To vám daňoví poplatníci pěkně poděkují," konstatoval jsem od dveří.

Další závada se už potřetí týkala zaseknutého papíru, tentokrát někde uprostřed přístroje. Musel jsem ho podle návodu otevřít.

"Teď bude oprava mimořádně složitá," zavrčel jsem, vytáhl zdevastovaný papír a přístroj zaklapl.

"To bude chtít velkou odměnu, že?" zeptala se a doširoka se jí otevřely oči.

Odvětil jsem: "Velká být nemusí. Stačí padesát malých odměn".

Položila mi ruce na ramena a sázela pusy jednu za druhou zleva i zprava. Nestačil jsem je ani počítat, jen jsem si pomyslel, že nyní bude potřeba na rtěnku hodně vody a mýdla.

Nevím, jestli poctivě počítala, ale najednou to bylo jedno. Při posledním polibku jsem mezi rty ucítil špičku jejího jazyka, která vnikala dovnitř, jako had do jeskyňky. Pustil jsem jí dál a naše jazyky se protnuly. Ani jeden z nás už nepočítal. Přitiskla se těsně ke mě.

"Co to, toto...," zaskřehotal někdo za našimi zády. U dveří stál vedoucí odboru. Vlasy měl rozježené jako Einstein, ne snad od toho, že by byl geniální, ale pravděpodobně si vjel rukama do vlasů, když nás uviděl. Vedoucí patřil k letitým zaměstnancům a tak vášnivé líbání ve svém úřadu patrně nikdy neviděl.

Rád bych teď napsal, že druhý den jsem se s dívkou líbal u oltáře a potom zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Jenže pan vedoucí okamžitě zasáhl a asistentku ještě téhož dne odpoledne přeložil na jiný úřad, který sídlil v budově na opačné straně města.

Ale je nová a skvělá doba. Lepší než kdysi v pohádkách nebo v mládí pravěkých kancelářských myší. Měl jsem teď totiž novou přítelkyni na Facebooku s chytrým mobilem. Díky této vymoženosti jsme se za půl roku sešli na městském úřadu před svědky a vzali se. Stačil k tomu jenom jeden polibek.

Teprve potom zazvonil zvonec a pohádky byl konec. A nechtějte, prosím, nikdo a už nikdy vědět, jak to bylo dál.

Třeba byste byli zklamaní.

Inspirováno pohádkou Pasáček vepřů od Hanse Christiana Andersena

Psáno pro Blogosféru

Píseň Chci tě líbat zpívá Václav Neckář. YouTube.cz

 Náhledový obrázek: https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/