Leningrad: Rutina

Co vlastně lidé v době blokády svého města dělali? Nepočítáme-li práci pro armádu, továrny nebo ve službách. Jak ve zbývajícím čase hladoví přežívali? Kdo si myslí, že bezvládně a bezcílně polehávali, ten se plete.

   Wehrmacht v prosinci 1941 na východní frontě, včetně leningradského prostoru, uvázl na místě. STAVKA byla přesvědčena, že rozhodnými protiútoky Němce porazí. Sovětské síly však měly málo prostředků a dobře vycvičené německé jednotky se ukázaly stále jako bojeschopné a odolné. Někteří němečtí generálové později své nezdary omlouvali počasím. Jistě, počasí patřilo ke spoustě dalších faktorů, které výsledek války ovlivnily, ale rozhodně nebylo tím hlavním. Je ovšem potřeba říci, že i na ruské standardy byla zima na přelomu let 1941-1942 mučivá a dopadla hlavně na skupinu armád Sever.

"Náhlý pokles teploty je nepředvídatelnou katastrofou, která paralyzovala všechno. Na leningradské frontě, s teplotami minus 42 stupňů, na naší straně nefunguje ani jedna puška, kulomet či polní dělo". Pronesl Adolf Hitler na večeři ve Vlčím doupěti dne 12. ledna 1942. Citace z knihy Leningrad Tragédie obleženého města 1941-1944, autor Anna Reidová

   Nejen to. Letadla a tanky nemohly nastartovat, koňům sahal sníh po břicho, takže i jim musela armáda prohazovat cestu lopatami. Němečtí vojáci se oblékali do jakýchkoliv šatů, které kradli rolníkům na vesnicích. Dokonce ženských, z čehož si karikaturami utahoval sovětský tisk. Cyklistická jednotka poručíka Fritze Hockenjose musela být přecvičena na lyžařské družstvo. Dostalo za úkol zmrzlým ruským mrtvolám svlékat boty.

"Jejich plstěné boty jim musíme bohužel odřezávat od nohou a pak je musíme znova sešívat dohromady. Ale nejsme na tom tak špatně jako 2. prapor, který usekává mrtvým Rusům nohy a pak je rozmrazuje na kamnech v bunkru." Zapsal si velitel Radfahrzug (Cyklistická průzkumná jednotka) poručík Friz Hockenjos. Citace z knihy Leningrad Tragédie obleženého města 1941-1944, autor Anna Reidová

   Vojáci Rudé armády na tom byli z celkového pohledu hůře. I na ně dopadla mimořádně krutá zima. Hladověli stejně jako civilisté. Přestože měli o něco lepší denní příděly než obyvatelé Leningradu, 500 gramů chleba a 125 gramů masa pro vojáka v první linii znamenalo zoufale málo kalorií. Není divu, že se množili dezertéři, sebepoškozování nebo sebevraždy. Objevil se rovněž tábor kanibalů, kde jeden četař přistihl doktora, který odkrajoval maso z amputovaných končetin a potají si ho strkal do kapsy. Vyšetřováním se zjistilo, že nemocní a zranění v nemocnici pojídali lidské maso, včetně dvaceti lékařů a zdravotních sester. Na základě zvláštního rozkazu STAVKY byli zastřeleni.

   "Pokračující nepřátelské útoky, ale nic ve velkém rozsahu." Z deníku náčelníka generálního štábu pozemního vojska (OKH) generálplukovníka Franze Haldera. Citace z knihy Leningrad Tragédie obleženého města 1941-1944, autor Anna Reidová 

   Stalin trval na tom, aby v prvním lednovém týdnu byla zahájena ofenzíva. Sovětská strana měla v té době již převahu v živé síle, letectvu i tancích. Nestačilo to. Pořád málo zkušené velení své vojáky hnalo pod tlakem do často beznadějných útoků. Například při útoku přes led řeky Volchov u Kiriši, položily životy tři tisícovky vojáků během prvních třiceti minut kulometné palby dobře zakopané německé jednotky. Pevně hájená linie německých vojsk se sice začala otřásat, ale tuhá zima vytvářela strašlivé bojové podmínky oběma stranám. Volchovský front, Leningradský front a Severozápadní front zahájily začátkem ledna protiofenzívu. Neúspěšně.

   V obléhaném Leningradu mezitím vrcholily strázně jeho obyvatel. Lidé umírali převážně hladem. Pohřební služba již nestačila mrtvé sama pohřbívat ani do hromadných hrobů. Přeživším pomáhala jejich vůle přežít a také některé věci či aktivity. Například Svjazy. Podobný systém, který známe i z naší historie z doby socialismu. Toto slovo znamená jakousi kombinaci známostí, dobrých styků, protekce a úplatků. Státní organizace se obcházely, protože nemohly poskytnout to, co lidé potřebovali nejvíc. Třeba brambory, boty, chleba. Rodina a síť přátel a známostí pomáhaly přežít. Kdo neměl Svjazy potácel se na tenké hranici mezi životem a smrtí nejvíc. 

"Dneska mě navštívil můj přítel Pjotr Jevgeněvič. Přinesl mi hrstku ovesných vloček a tři šproty. Dále čtyři sušené houby a čtyři zmrzlé brambory, které jsem neviděla od podzimu. To je neocenitelné bohatství. Od minulého týdne jíme jen sušené mořské řasy...Oslava!" Z deníku Anny Ostroumovové-Lebeďěvové, vdovy po akademikovi z Chemického výzkumného institutu. Citace z knihy Leningrad Tragédie obleženého města 1941-1944, autor Anna Reidová

    Řada obyvatel se neformálně scházela. V některých továrnách se nepracovalo, část lidí do nich docházela jen proto, aby si mohli popovídat, povečeřet skromné zásoby nebo vypít čaj. Scházeli se spisovatelé, skladatelé, umělci. Konaly se dokonce bohoslužby, i když neveřejné a vedení je dočasně tolerovalo. Velkým pomocníkem byl rozhlas. Nesloužil jen propagandě. Recitovaly se v něm verše, předávaly se osobní vzkazy, četly dopisy z fronty. Vysílal se v něm populární Táborák, magazín pro děti, který pokračoval dlouho po skončení války. Spousta Leningraďanů četla. Dumasovy Tři mušketýry, Twainova Prince a Chuďase, Setonovi Dva divochy, Verneův Tajuplný ostrov a další klasická díla. 

"Mýt si vlasy, holit se, uklízet pokoj, prostírat stůl k "jídlu", čistit si zuby dřevěným uhlím, nejíst kočky, nevylizovat talíře, nenechat přetékat hrnec s fekáliemi a nevylévat jej oknem. Jakmile si někdo přestal umývat krk a uši, nepobyl dlouho na světě." Z deníku jednoho neznámeho blokadnika. Citace z knihy Leningrad Tragédie obleženého města 1941-1944, autor Anna Reidová

Další řada Leningraďanů si psala deníky. O všem možném. Co ten den prožili. Vzpomínali na minulost, rodinu, přátele, jídlo. Taky psali o svých snech. Jejich deníky jsou dodnes zdrojem neocenitelných informací. Obyčejná rutina se stala nesmírně důležitou pro přežití, stejně jako jakákoliv práce. Kdo pracoval nebo vyvíjel nějakou fyzicky přiměřenou aktivitu, jeho šance na přežití rapidně vzrostla. Takovou aktivitou mohlo být naučit se něco nazpaměť. Třeba básně nebo pohádky. Mimo denní rutiny existovala další nepsaná pravidla. Pohybovat se pomalu. Nemluvit o jídle. Řada pamětníků tu dobu později charakterizovala čtyřmi slovy cholod, golod, snarjady, požary, tedy zima, hlad, granáty, požáry. Namáhavá rutina, která stála blokadniky neuvěřitelné fyzické a psychické vypětí. Kdo ji však prováděl, tomu neocenitelně pomohla. Co všechno a s jakou vůlí dokáže člověk dělat všechno pro to, aby žil.

Příště: Leningrad: Sedmá symfonie

Zdroje:

Kniha LENINGRAD, Tragédie obleženého města 1941-1944, autorka Anna Reidová,

Kniha Obležení Leningradu 1941-44, 900 dnů hrůzy, autor David Glantz

Wikipedie.cz, Obležení Leningradu", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Oble%C5%BEen%C3%AD_Leningradu

Wikipedie.cz, "Petrohrad", odkaz:https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrohrad

Wikipedie.cz, "Ladožské jezero", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lado%C5%BEsk%C3%A9_jezero

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu", odkaz:

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Sovětská bouře, odkaz:

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Velká vlastenecká válka, odkaz: