Leningrad: Kanibalismus

Požírání jedinců vlastního druhu. V živočišné říši se objevuje u určitých dravých druhů, které jedí své zraněné. Za leningradské blokády někteří lidští jedinci zabíjeli a jedli druhé. Dohnal je k tomu krutý hlad.

   Ještě před uzavřením většiny přístupových cest v říjnu a listopadu 1941 se leningradským zbrojním závodům podařilo významně posílit svými dodávkami jednotky na moskevském úseku fronty. Za největšího hladomoru chybělo v práci asi padesát procent dělníků. Přesto leningradské závody dokázaly jednotky Rudé armády bránící město zásobovat dostatečně zbraněmi a střelivem. Německá blokáda pro obyvatele znamenala peklo hladu, nemocí a každodenního boje o přežití. Naštěstí pro město ne všechny spojovací trasy na východ od Ladožského jezera se podařilo nepříteli uzavřít. Fakticky fungovaly pouze dvě. Jednu tvořily neohrabané a pomalé lodě, které se plavily 24 hodin denně v bouřlivém počasí a za německých náletů přes Ladožské jezero. Ta druhá byla riskantní cesta vzduchem letecky. Jenže dodávky zdaleka neodpovídaly potřebám města. 

   Od začátku války se Rusům dařilo vytvářet partyzánské jednotky. Nejprve živelně a později organizovaně. V září 1941 již bylo na Leningradském frontu zřízeno 227 partyzánských oddílů nebo menších diverzních skupin. V říjnu už měly propracovanou strukturu a postupně se zlepšovalo jejich logistické vybavení. Řídily je oblastní a okresní výbory strany nebo komsomolu. Nejvýznamnější se stala druhá partyzánská brigáda v čele s N.G. Vasiljevem. Kontrolovala území o rozloze 120 km na 90 km na místech Balebelkovského, Aševského a Dědovičského okresu. Podařilo se jí tu vytvořit tzv. "partyzánský kraj", na kterém zprovoznila školy, kolchozy a zdravotnická střediska. Armádní skupina Sever proti ní poslala několik trestních výprav, ale použití jednotek SS partyzánskou aktivitu jen podnítilo. Německé síly nedokázaly tuto oblast nikdy účinně kontrolovat. 

   Mezitím v lednu 1942 nařídilo vedení Leningradu kopání masových hrobů, protože pohřební služba města nestíhala plnit nároky, které na ni byly kladeny. Zmrzlá zemina musela být narušena výbušninami, protože bagry si s ní neuměly poradit. Všechny cihlářské pece se přebudovávaly na krematoria, ale fungovat začaly až v březnu. Podle hlášení pohřební služby bylo ve městě vykopáno 662 masových hrobů. Ten největší vznikl na Piskarevském hřbitově. Pět metrů hluboký, šest široký a sto osmdesát metrů dlouhý. Bylo do něj údajně uloženo 20 000 těl. V této nezvykle tvrdé zimě lidé hladověli a umírali. Přesto nevypukla anarchie. Městem se i tak valila vlna zločinnosti, zejména krádeže a přestupky. Nejčastějším se stalo rychlé přepadení. Někdo třeba stál několik hodin ve frontě na kousek chleba a při cestě domů ho někdo zastavil a pečivo si vzal. Jak to bývá, okrádali se ti nejslabší. Ohromující úmrtnost ve výši 95 procent byla zjištěna na internátech odborných škol tzv. remeslennyje učilišča (řemeslná učiliště), kde se na dělníky měli vyučit synové rolníků. Nebyli zahrnuti do evakuace a sotva přežívali na kolejích, kde je krutě a systematicky okrádal kuchyňský personál, jejich vedoucí nebo ředitelé škol. Když to zjistil rozzuřený Ždanov, rozhodl, že zástupci žáků budou dohlížet na přidělování potravin a řadu funkcionářů z vedení učilišť a kuchyní postavil okamžitě před soud. 

Mnoho kriminálních činů není zaznamenáno, protože s problémy se potýkala většina oficiálních institucí, tedy i milice a NKVD nebo justiční orgány. Prostí vojáci a policisté, stejně jako všichni ostatní lidé, trpěli nemocemi, hladem a v jejich řadách se objevovala korupce nebo různá kriminalita. A pak přišlo to nejhorší. Kanibalismus. Až do zveřejnění policejních záznamů v roce 2004 se o něm mluvilo neoficiálně a dal se pouze tušit z výpovědí pamětníků, kteří se odpovědím na nepříjemné otázky pochopitelně vyhýbali. Navíc pro většinu lidí šlo o příběhy z druhé ruky a samotnou zkušenost s ním neměli. První zmínka o kanibalismu je v hlášení NKVD ze 13. prosince 1941. Hovoří se v něm o devíti případech. Například matka udusila svoji osmnácti měsíční dceru, aby nakrmila své tři další děti. Nebo kovodělník a jeho syn kladivem utloukli dvě ženy a části jejich těl si schovali do boudy. Jeden instalatér zavraždil svou ženu, aby nakrmil svého syna a sestřenici. Osmnáctiletý mladík rozsekal svou babičku sekerou a uvařil a snědl její játra a plíce. Uklizečka zabila svoji jednoletou dceru a nakrmila jí svoji dvouletou. Zanedbávaní žáci řemeslných učilišť, poté co snědli všechny kočky a psi v okolí, začali jíst svoje spolužáky, kteří umírali na podvýživu. Z kanibalismu jich bylo obviněno jedenáct, velitel města Ždanov před soud postavil i ředitele škol, kterých se to týkalo.

V prosinci bylo obviněno 26 osob, v lednu 356 a v únoru už 612. Do prosince 1942 státní orgány uvěznily celkem 2015 osob podezřelých z kanibalismu. Pak se tento fenomén přestal vyskytovat. V ruštině existuje důležitý rozdíl mezi trupojedstvom (pojídáním mrtvol) a ljudojedstvom (pojídáním lidí, kdy musela být nejprve spáchána vražda za účelem kanibalismu). Mnohem rozšířenějším se stalo trupojedstvo. Organizované skupiny se v tomto směru v podstatě nevyskytovaly. Šlo o případy, které se prováděly v ústraní a v tajnosti. Vyskytovaly se spíše na předměstích než v centru. Těla se hodně kradla z nemocničních márnic,  kde se na krádežích podílel personál. Například jednu dvaceti čtyřletou zdravotní sestru zatkli, když ji kolegové přistihli, jak krade amputované končetiny z operačního sálu. Ženy tvořily 64 procent zatčených. Kanibalismus provozovaly proto, aby nakrmily svoje děti anebo aby se o ně dokázaly postarat. Více než 90 procent z nich bylo negramotných nebo se základním vzděláním a pouhých 15 procent bylo rodilými Leningraďany. Typický kanibal nebyl žádný masový vrah. Jeho profil tvořila poctivá žena v domácnosti z dělnické nebo rolnické třídy, původem z venkova, která se pokoušela získat proteiny, aby zachránila svoji rodinu. 

   Vybraní leningradští lékaři dostali za úkol posoudit, zda se jedná o duševní úchylku. Jejich závěrem sice bylo, že kanibalové jsou duševně zdraví, ale zároveň upozornili, že jde o mentálně zaostalé a společensky nebezpečné osoby. Na tomto základě úřady považovaly trupojedstvo a ljudojedstvo  za kriminální čin a protože v zákoníku se o obojím nehovořilo, obžalovaní se soudili podle paragrafu, který zahrnoval velmi široký termín "banditismus". Přesto soudy trupojedstvo soudily mírněji. Z celkového počtu 1913 osob, kterým kanibalismus prokázaly, jich bylo 586 popraveno a 668 obdrželo tresty v délce trvání odnětí svobody od pěti do deseti let. Co se stalo se zbývajícími 659 osobami není úplně jasné. Možná muže poslaly do trestních jednotek, možná ty nešťastné ženy dostaly později milost. Z dnešního pohledu se nám takové jednání může jevit jako nepřijatelné. Jistě, byla řada těch, kteří kanibalismus odmítli a nepřežili. Tito lidé postavili lidskou důstojnost nebo morálku na první místo a zachovali se správně. Ovšem my se na věc díváme z doby relativního přebytku, ve které plýtváme potravinami a přejídáme se. Možná teď někdo má po čtení tohoto článku přichystanou bohatou večeři, za kterou by průměrný obyvatel Leningradu z té doby nabídl zlatý prsten po babičce. Náš vlastní osobní soud může být rychlý a jednoduchý. Jenže. Víme, jaké by byly naše reakce, kdybychom se museli bezmocně dívat, jak umírá naše vlastní dítě hladem?  

Příště: Leningrad: Cesta života

Zdroje:

Kniha LENINGRAD, Tragédie obleženého města 1941-1944, autorka Anna Reidová,

Kniha Obležení Leningradu 1941-44, 900 dnů hrůzy, autor David Glantz

Wikipedie.cz, Obležení Leningradu", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Oble%C5%BEen%C3%AD_Leningradu

Wikipedie.cz, "Petrohrad", odkaz:https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrohrad

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu", odkaz:

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Sovětská bouře, odkaz:

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Velká vlastenecká válka, odkaz: