Kdo jsou oběti zla?

Prosincová střelba na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze měla jeden efekt. Vytvořila atmosféru, v které se jisté osoby odhalují v plné nahotě.

Čtrnáct mrtvých a dvacet pět zraněných. To je výsledek řádění vraha v předvánočním čase na fakultě pražské Univerzity Karlovy. Všichni jsou obětmi.

Naše legislativa specifikuje, že obětí se také rozumí fyzická osoba, které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, etc... Mrtví a zranění, těm všem ublíženo bylo. Avšak nejenom jim, protože za újmu na zdraví lze bezpochyby považovat i osobní traumata ostatních členů naší společnosti.

Hned po přímo postižených jsou to studenti, učitelé a personál fakulty. Příbuzní, zejména matky, otcové a sourozenci. Přátelé, kamarádi, známí, kolegové. Příslušníci policie, záchranné služby, hasiči, zdravotníci v nemocnicích a další, kteří se přímo či nepřímo podíleli na záchraně zraněných nebo pečovali o těla zavražděných. 

Je tu ještě někdo. Duševně nemocní, kteří mají nalomenou psychiku i bez děsivých událostí, senioři a osamělí. Těžce nemocní upoutaní na lůžko, kteří sledovali televizi, poslouchali rádio nebo četli zprávy na Internetu. I za normální situace mívají pocity bezmoci, v ten zamračený a temný den se jim muselo zdát, že svět okolo nich se zbláznil. 

Dokonce žrouty, kteří se na zlu přiživují a snaží se z něj ukousnout co největší díl, lze považovat za oběti. Střelcův čin je jím sympatický. Spekulují o něm na sociálních sítích, obdivují ho a vyhrožují svému okolí. Několik stovek jich policie kvůli tomu vyšetřuje. Psychika žroutů musela být narušena už dříve a střelba jejich úchylky prohloubila.

Ostatních se událost také dotkla. Více těch, kteří jsou empatičtí, přemýšlivější, zádumčivější, ale ani další ušetřeni nebyli, i když si sami myslí opak.

Všichni utrpěli a dodnes zažívají svá vnitřní traumata. Někteří v noci nespí nebo mají špatné sny. Jiní se cpou sedativy. Další občas vybuchnou bez příčiny. Také se najdou tací, kteří mají z ničeho nic strach vstupovat do prostor velkých budov nebo se přestali ze dne na den dívat na filmy s jakýmkoliv násilným obsahem.

Je tady ještě jedna skupina.

Objevuje se v mediálním prostoru pod články nebo diskutuje na sociálních sítích v tomto tónu:

"Ti mladí vůbec nezažili, co znamená skutečné duševní utrpení."

"Přál bych jim válku, to by teprve viděli!"

"Studenti jsou rozmazlení rodiči i dobou, nemusí chodit na vojnu a potom se zhroutí z každé pitomosti."

"Není divu, že jsou z toho špatní, když studují směr, který jim bude v životě nanic."

"No, jo, mamánci potřebují utřít slzičky psychiatrem."

"Kdyby zažili koncentrák, určitě by si nestěžovali!"

Převážná část autorů komentářů se rozhodla vytvářet jakýsi žebříček, která událost je horší. Na první místo dávají válku, na druhé fyzické utrpení, na třetí vážnou dopravní nehodu, a tak dále. Zajímavé je, že čin šíleného střelce je kdesi vzadu na posledních místech.

Co je v moderní společnosti nové, oproti dobám minulým, je určitě větší psychologická pomoc. Lidé, kteří se vrátili z válek nebo koncentračních táborů, se svým blízkým nesvěřovali a lékařskou péči, odpovídající době, měli minimální. Své problémy řešili alkoholem, opuštěním rodiny a občas sebevraždami. 

Ale jinak...

Není rozdíl v šoku z vojáka rozstříleného ve válce, vězně týraného esesákem, zdevastovaného těla motorkáře při dopravní nehodě nebo zabitého studenta ve škole. Sebelepší psycholog nemá kouzelnou hůlku, kterou mávne a vyléčí zraněnou duši. Navíc mladý člověk je křehčí nádobou v každé době. Pamětníci z koncentračních táborů vyprávěli, že starší vězeň měl šance na přežití větší.

Je chybou, že zpráv o přeživších studentech je poskrovnu. Měli bychom vědět, jak se s tou hrůzou vyrovnávají. Bohužel je zastiňují neustálé rozbory práce policejních složek. Hlavně, že máme jasno v tom, z jaké vzdálenosti měl pochůzkář dobře mířenou ranou pistolí zastřelit vraha, ale jak se do obyčejného života vrací studenti, co si sebou ponesou dál a zda náhodou nepotřebují pomoc, to nevíme.

Degradovat mladé lidi z Filosofické fakulty tím, že jejich osobní prožitek zla budeme srovnávat v jakémsi pofidérním žebříčku s prožitky zla z válek u předchozích generací, je přinejmenším sprosté. Autoři podobných výroků jsou směšní, protože je samotné žádná podobná událost nepotkala, válku nezažili a koncentrační tábor zahlédli v lepším případě v televizním dokumentu. Tato skupina našich spoluobčanů patří rovněž mezi oběti, jenže úplně něčeho jiného než je tomu u ostatních.

Jsou to oběti vlastní hlouposti.

Psáno pro iDNES.cz v únoru 2024

Náhledový obrázek: Pixabay.com