Žijeme ve strašné době a nedá se v ní vydržet. Naštěstí existují hrdinové, kteří nás ze všeho vytáhnou. Nastal čas ohlédnout se zpátky.
Nedávno jsem potkal známého. Každý z nás si poklepával ukazováčkem na roušku. Napadlo mě, jestli je vidět, že se usmívám, protože já v jeho očích žádný úsměv neviděl. Bez pozdravu řekl: "Je to strašné, fakt strašné, v jak strašné době žijeme!" Vždycky, když něco takového uslyším, ohlížím se za sebe. Dívám se do minulosti na historické události. Ne na politická rozhodnutí a ideologie. Ve své podstatě mě nezajímají, protože miluji lidské příběhy z každé doby.
Večer jsem si pustil díl z vynikající série veřejnoprávní televize z období heydrichiády, ve kterém se odehrávalo lidských osudů několik. V čem je současná doba vlastně tak strašná? Názor známého a některých lidí v okolí, záplava článků na blogu a diskuzních příspěvků neobjasňují proč. Jen to je od mnohých hlasitě slyšet. Netuším, kde berou takovou sílu neustále spekulovat a přehazovat vidlemi přívaly negativních informací, které vedou k takovým závěrům.
Když u nás někdo vážně onemocní, zavolá si sanitku a odvezou ho do nemocnice během pár desítek minut. Tam se mu dostane zadarmo špičkové péče, solidní stravy a uspokojivého prostředí. Ve strašné době by se lékař dostavil po několika hodinách či dnech. Jestli vůbec.
Někteří tráví nečekaně spoustu času s dětmi. Jsou rodiče, kteří si to nemohou vynachválit, jiní jsou nespokojeni. Další si přejí aby konečně začala škola a oni si mohli odpočinout. Jako otec naprosto chápu jak náročné je mít děti a vychovávat je. Přesto, ve strašné době se dělo, že děti nasedly pod dozorem ozbrojenců do vlaku a rodiče je už nikdy neviděli.
Mnozí úpí v karanténě nebo v rouškách a připadají si jako ve vězení, obklopeni televizí, Internetem, počítači, knihami a rodinou. Utíkají ven a zoufale hledají okénka, kde si mohou koupit alkohol, vyhřívat se na sluníčku se stovkou dalších nebo ujet, uběhnout či ujít někam daleko. Přes zákazy či doporučení prakticky bez sankcí. Ve strašné době každý, kdo opustil svůj dům po určité hodině, mohl být zastřelen.
Další se hroutí, protože nemohou cestovat do zahraničí. Ve strašné době by mohli vyrazit maximálně na chatu či chalupu nebo přejet republiku od Aše po Čiernu pri čope, protože kdyby překročili státní hranici a byli chyceni, strávili by několik let ve vězení.
Je úžasné, kolik se objevilo solidarity a ochoty nezištně pomáhat druhým. Ve strašné době by tomu tak rozhodně nebylo. Ve skutečně šílených časech každá lidská bytost zoufale a sobecky bojuje o své přežití. Za každou cenu. Proto se bývalí vězni koncentračních táborů po návratu domů nechtěli svěřovat svým příbuzným o svých zážitcích. Jeden z nich řekl, že na koncentráku bylo nejhorší, že spaloval všechny dobré lidské vlastnosti.
Dnešní doba má své hrdiny. Lékaře, zdravotní sestry, hasiče, policisty, vojáky. Jenže oni jsou hrdiny už dávno, nejen teď. Své životy v první linii nasazují v běžných dobách den za dnem. Jen se o nich nemluví nebo se na ně zapomíná. Při problémech vždycky natahujeme ruku a snažíme se chytit tu jejich. Oni nám ji pokaždé podají a jsou připraveni nás zachránit. Říkají: "To je přece naše práce!" Mají pravdu! Jenže je to práce výjimečná, ba z podstaty věci hrdinská. Buďme na ně právem hrdí a nejenom dnes. V každé době, dobré i zlé. Protože ty skvělé časy bývají skvělé hlavně kvůli jim a jejich každodenní práci a obětování.
Hrdinové ve strašné době byli úplně obyčejní lidé, kteří žili průměrný a možná ustrašený život. Neměli žádnou výjimečnou práci. Potom se stala nějaká událost, která je katapultovala, nakopla nebo je dovedla k tomu udělat velkou věc. Na ně jsme hrdí být přestali, protože si je nepamatujeme nebo natolik přibarvili patosem, že se nám po čase zprotivili. Přitom byli skvělí a úžasní! Stálo by za to opěvovat denně jejich činy na sociálních sítích.
Tyto hrdiny bych si chtěl připomenout několika dalšími články při příležitosti 75. výročí konce druhé světové války.
Ne. My nežijeme ve strašné době. Žijeme v době, která je horší, než byla nedávno jiná a zažíváme spoustu drobných i větších nepohodlí. Nemáme důvody k negativismu, protože každý den se objevují paprsky naděje, že bude líp. Jenom je potřeba se pořádně dívat, přestat fňukat a nadávat na druhé a nečekat s nataženýma rukama, kdo všechno nám pomůže. Nepomůže. Spolehnout se na sebe a pomoci si nakonec stejně musí každý člověk sám. Když se spolehne na jiné, potom budou jiní cloumat jeho osudem.
Nezbývá nic jiného než přemýšlet, žít a pracovat jinak, než doposud. Protože skvělé časy, které máme právě za sebou se nikdy nevrátí. Ale před námi jsou nové a lepší. Jen pro ně musíme něco udělat.
Píseň neznámého vojína zpívá Karel Kryl. Zdroj: YouTube.cz:
Úvodní fotografie, web Pixabay.com, odkaz:
https://pixabay.com/cs/photos/ruce-ostnat%C3%BD-dr%C3%A1t-chytil-v%C3%A1lky-3460021/
