Rychlost zániku Českého rozhlasu

Někdy mohou věci dospět hodně daleko. Například Český rozhlas. Vysílá, aniž by někdo povolaný kriticky zkoumal co. Krátké ale zcela nekompetentní ředitelování televizní hlasatelky Barbory Tachecí vychýlilo před sedmi lety tuto instituci z kodrcavé, nicméně osmdesát tři let vyježděné dráhy. Od té doby to s tímhle rozhlasem jde od desíti k pěti.

Dcera horší matky. Ze zpravodajské stanice České rozhlasu Radiožurnál je dnes ve smyslu Kunderova Žertu idiotsky optimistická stanice. Rádio, které nelítostné kritizuje skvrny na slunci, a všemi svými pochybnými sila podporuje politický i ekonomický status quo.

Obsah vysílání Radiožurnálu je obsahem vysílání obecního rozhlasu v nějaký mimořádný den, kdy se vysílá výjimečně ale pořád. Obec, pro niž se vysílá, tvoří netalentovaní a za to velice nafoukaní zaměstnanci rozhlasu, kteří se za ten obsah poplácávají po ramenou, protože si myslí, že jejich obec je pupek světa.

Po Tachecím vychýlení se i Radiožurnál spolu s matkou vydala na cestu duchovní temnotou. Zatím největší zrychlení na své pouti asi nabrala činem, který by v Guinnessově knize nazvaly rekordem, kdežto kdekoli jinde pitomým nápadem.

Jedná se o reality show 100 statečných. Dva žvanivý slimejšové z Radiožurnálu Lucie Výborná a Jan Pokorný zpovídají v průhledné plastové kukani, na Václavském náměstí, v Praze, 52 hodin, 100 jiných žvanivých slimejšů, jejichž jména i názory  jsou tak nechvalně známé, že nemá smysl něco k tomu dodávat.

Užitečný výsledek je z toho snad pouze ten, že teď už můžeme stanovit dosti přesně rychlost, kterou se Radiožurnál a s ním i jeho matka blíží zániku. Je to 1, 92307 žvástu za hodinu (žv/h).