Pražské jaro

Radek si uvědomoval, že přichází čas, kdy bude muset svůj život ukončit. Jeho máma mu kdysi říkala, že nikdy nemyslí na zadní kolečka a byla to pravda. Neměl úspory, neměl nárok na důchod a neměl ani práci, kromě příležitostných výdělků, které sotva stačily na to, aby neumřel hlady, ale i těch ubývalo. Ostatně, i kdyby nějaké zaměstnání měl, všechno, co by vydělal, by mu sebrali exekutoři. 

Před pěti lety, když přišel o práci jako OSVČ, si totiž nějaké peníze půjčil v naivní víře, že je vrátí, až se situace zlepší. Nárok na podporu neměl, protože daně ani pojištění neplatil. Byl prostě lajdák. I to mu máma vyčítala. Nebyl to začátek konce, ale ke konci spějící konec. Jeho byt, to byl otlučený a odřený nábytek s potrhaným čalouněním, lednice, sporák a myčka, které už jen z posledních sil, roztřeseně a s podivnými zvuky pracovali a zašlá koupelna. Okenními rámy profukoval vítr, několik tabulek bylo rozbitých, z ohmataných dveří oprýskával lak a parkety měly černé fleky. Už víc jak rok neplatil nájem a na poště ležela žaloba na vyklizení bytu.  Vše dosluhovalo a postupně ho opouštělo stejně jako přátelé nebo starý Golf, který už další technickou jistě neprojde. Jeho hmotný svět se začal rozpadat dřív než on sám. I když tak docela pravda to nebyla.  Zuby mu začaly ubývat dokonce dříve než vlasy a ozývaly se i zažívací potíže, bolesti kloubů a vysoký tlak. Oba jeho rodiče umřeli na rakovinu. Nemohl si v tomto směru dělat velké naděje.

Počítal, že mu zbývají tak dva měsíce, než bude muset byt opustit. Nedovedl si představit, že by žil jako bezdomovec. Tak jako stovky miliony lidí na této planetě se mohl jen uchýlit k iluzi šťastné náhody. Díky svému vzdornému a kritickému individualismu byl vyřízený. Jeho povznesenost nad shánčlivou malostí se ukázala velmi nepraktická. Mohl z toho všeho vinit rodiče, ale ti ho jen v dobré víře vychovávali pro lepší časy, které nepřišly, takže se stal zbytečný. Asi jako sportovec, kterému po létech důkladného tréninku zruší disciplínu.

O dvě patra níž bydlela řidička tramvaje. Bydlela tam, už když se tam před dvaceti pěti lety nastěhovali. Dnes byli oba posledními nájemníky v neopravených bytech s regulovaným nájmem v krásném secesním domě v Chopinově ulici s výhledem do Riegerových sadů. Všude kolem žili mladí Američané, Italové a rodiny nových Rusů. Z Vinohrad se stala luxusní čtvrť jako před válkou. Oni dva už tam neměli co pohledávat. Tramvajačka měla někdy noční nebo odpolední, takže k ní dopoledne zašel na kafe. Nic víc. Žádná krasavice to nebyla. Vypadala jako většina ženských v jejím věku, kdy se obě pohlaví začínají sobě podobat. Manžel jí umřel před deseti roky. Měli psa, vlčáka, ten chcípl pár let na to a její tři dcery se postupně vdaly a odstěhovaly do zahraničí.

Lžička zvonivě narážela do stěn velkého porcelánového hrnku s červenými srdíčky, ve kterém si míchal rozpustnou kávu s mlékem. Seděli u kuchyňského stolu s umělohmotným ubrusem, vedle starodávné krémové kredence, která zase přicházela do módy a hleděli skrz háčkovanou záclonu, přes dvůr prozářený dubnovým sluncem, do oken protějšího činžáku. Nad nimi se vznášel oblak dýmu, protože tramvajačka hodně kouřila.

„Začínám myslet na sebevraždu,“ přiznal se jí s povzdechem.

Zkoumavě se na něj podívala, ale nic neřekla, jen vyfoukla kouř stranou.

„Nechtěl bych, aby to bolelo. Nejlepší by asi byla nějaká droga. Nejspíš morfium…“

Čekala, co ještě řekne. Byla malá, kostnatá, měla úzký, bledý obličej, do kterého probdělé noci v řidičské kóji pražských T 3 vyhloubily dvě hluboké vrásky kolem úst a spoustu malých kolem velkých, zarudlých, hnědých očí. Šedé vlasy měla zastřižené hodně na krátko. Dělala nervózní, rychlé pohyby jako svišť.

„Proč by ses trestal? A ještě takovým trestem? Nejvyšším. Ne? Tak se tomu říká. Ne? Za co by ses popravoval? Co si provedl tak hroznýho, aby ses musel popravit?“ Mluvila překotně a podrážděně. Už několikrát se jí chtěl zeptat, jestli nemá něco se štítnou žlázou.

Chvíli na ni zaraženě koukal a přemýšlel o tom, co řekla. „Nechci se trestat,“ řekl nakonec. „Prostě můj čas vypršel. Život mě dostihl a zakousl. No…“

Znechuceně se ušklíbla. „Zakousl, jo. Vždy takhle to chtějí.“

„Co? Kdo?“ Nechápal.

„Politici. Ne? Miliardáři. Ne? Ty, jak se říká, co tahají za nitky. Ne?  Významně se odmlčela, loupla po něm očima a opřela se do židle. Pod obnošeným, vlněným, šedým svetrem jí vystoupilo břicho a malá, povislá ňadra.

„Kdo nemá prachy, ať chcípne. Nebo ještě lepší, ať se zabije sám. Ne? Jako, že ti to samotnýmu došlo, že jsi k ničemu. Že jsi pro ostudu. Že jsi budižkničemu. Ne? Příživník, jak říkali komouši. Sebekriticky to uznáš a skočíš z mostu,“ vychrlila na něj téměř zlostně.

„No jo,“ přitakal zaražený prudkostí v jejím hlase, „ a není to tak?“

Znechuceně se na něj podívala a potáhla z cigarety. „Lezeš jako osel do chomoutu. Jenže…, tohle…to… hledala slova, „do chomoutu smrti.“

„A co teda?“

„Ty za to nemůžeš, „ prohlásila kategoricky.

„A kdo teda?“

Narovnala se a opřela se lokty o stůl, aby k němu byla blíž a mohla mu zblízka pohlédnout do očí. „No přece ty, co tahaj za nitky. Ne?“ Zavrtěla hlavou nad jeho nechápavostí. „Kdo tě asi připravil o práci? Kdo na tebe nastražil, jak se tomu říká…?“ Tápala v paměti, a aby to zakryla, napila se kávy.

Trpělivě čekal.

„Uvěrový pasti,“ dopověděla. „Kdo na tebe poslal exekutory, aby tě o všechno obrali?“

„Miliardáři?“ odpověděl pochybovačně s lehkým úsměškem.

Vrhla na něj znechucený pohled.

„Tak asi podle tebe ty, co tahaj za nitky, jo?“ zabručel smířlivěji.

„Jo.“

„Ale ne,“ mávl malomyslně rukou, „kašlal jsem na to. Daně, pojistný, splátky. Na všechno…“

„Dyť vo to jde.“ Skoro se na něj zlobila pro jeho nechápavost. „Aby ses sám hlídal. Abys byl řádnej vobčan, kterej se kontroluje sám. Ale když ne, tak dostaneš za uši. Ne? Aby sis to uvědomil. Ne? A ty, abys to nějak napravil, skočíš z mostu. Ne? Co taky? Už bys je stál jenom prachy. Ne?“

Skepticky si jí změřil. „Mluvíš jako nějakej bolševickej agitátor,“ vyčetl jí mírně.

„Jo?“ Viděl, že jí to naštvalo. „Jsi snad vážně nemocnej nebo blbej? Jsi zdravej a dokonce vzdělanej. Ne? Přijde to normální, abys mluvil o sebevraždě?“

Překvapeně a skoro nevěřícně si jí prohlížel. Přemýšlel, kde se to v ní vzalo. Nikdy ho nenapadlo, že o takových věcech uvažuje. A nejvíc ho vyvádělo z míry, že si nebyl jist, jestli nemá pravdu.

Vyslal k ní bezradný pohled. „Co mám teda podle tebe dělat?“

„Netrestej se,“ nařídila mu, „to je vážně na hlavu. A nic si nevyčítej. Ne? Nedělej ze sebe nějakýho toho… jako …. votroka, co se sám mlátí.“

Něco nesrozumitelně zavrčel. Tenhle rozhovor ho vyváděl z míry.

Eliáš se probudil už asi před čtvrt hodinou, ale oči měl pořád zavřené. Nechtěl nic vidět. Bolela ho hlava a bylo mu mírně špatně od žaludku. Víčka mu rudě prosvěcovalo slunce a cítil teplé paprsky na tváři. Nedovedl se ubránit tomu, aby si s uspokojením nepředstavil svou luxusní mansardu prozářenou skrz střešní okna slunečním jasem. Strohý nábytek, bílý lak, šedá kůže a chrom a doplňky přísně respektující křivky bílé kaly. Byl na tu garsonku v centru Prahy náležitě pyšný. Veřejně ji přiznával účel kanceláře s dobrou polohou, o proti oficiálnímu sídlu firmy na Zličíně. Neveřejně mu sloužila jako místo, kam se mohl uchýlit, když se mu nechtělo za rodinou do rozlehlého domu v Černošcích. Pokusil se, představit si dívku, která tiše dýchala na široké posteli vedle něj, zachumlaná v ústřicových pokrývkách. Nejasně si ji dokázal vybavit v přítmí klubu na barové židli. Její dlouhé, hezké nohy, pevná prsa, napínající tmavou, krajkovou látku a středně dlouhé, světlé vlasy. Víc si nepamatoval nebo spíš, na víc se nikdy nebyl schopen tak docela soustředit. Netušil ani, jak se vlastně jmenuje. Za to v něm pevně vězelo zklamání a rozladění z dívčiných hlasitých projevů rozkoše při milování, které spolehlivě rozpoznal jako naivně, a proto i neomaleně předstírané.

Ležel na zádech a pokoušel se nějak zvládnout mírnou nauzeu a nepříjemný šum krve v uších. A najednou, jako dotěrná melodie nebo neodbytné slovo, které se vtírají do vědomí, ho znovu přepadla ta otázka: Kdo jsem já?

Úspěšný muž středního věku, mohl si odpovědět. Milionář.  Pokud se něco neočekávaného nestane, a to připouštěl, že se může stát, ale nevěřil, že se to stane, nemusel se obávat stáří ani nemoci. Tedy, pokud ta nemoc nebude fatální, a to byl přesvědčen, že nebude. Věřil ve svou šťastnou hvězdu a v sebe, ve svojí píli, houževnatost a vůli uskutečnit všechny své touhy a přání. Neochvějně šel za svou šťastnou hvězdou, a občas, když se mu něco postavilo do cesty, a nebyl čas ani prostor to obejít, nechával za sebou trosky.

Měl hezkou manželku, možná trochu neurastenickou, ne docela společensky vnímavou a s ženskostí skoro karikovanou, ale vzhledem mu ostudu rozhodně nedělala. Měl rád své dvě krásné děti, chlapce a holičku, které splňovaly všechny obecně známá kritéria šťastných potomků a z něho dělala úspěšného a hrdého otce. Snad jen byly trochu víc rozmazlené, a ne tak úplně si s nimi věděl rady.

Tvrdě na sobě pracoval už na vysoké škole. Získal stipendium a odjel do spojených států. Studia dokončil na prestižním Massachusettském technologickém institutu. V Americe zůstal a nastoupil do centrály  McDonald´s  v Oak Brook ve státě Illinois a po třech letech se vrátil do Prahy, nejdříve jako asistent generálního ředitele české pobočky a potom jako jeho náměstek. Firma mu víceméně zaplatila dům i s pozemkem, za všechny členy jeho rodiny hradila skvělé zdravotní i sociální pojištění, plat měl na české poměry vynikající, k tomu královské odměny a spoustu dalších výhod. Služební limuzína i k soukromému užívání byla jen jedna z nich. Mohl si dovolit ty nejlepší značky i omezené série. Přitom se stále cítil se v kondici. Pravidelně chodil do posilovny a dvakrát týdně na box. Už deset let kromě běžného nachlazení nebyl nemocný. Měl slušně vypracovanou postavu. Když někam vstoupil a byla tam žena, všimla si ho. A přece se mu v poslední době opakovaně vtírala ta hloupá otázka: Kdo jsem já?

Dívka vedle něj se zavrtěla, vzdychla a potom slabě zakašlala. Rozladěně, se zavřenýma očima, čekal, jestli se probudí, ale spala dál.

Na Massachusettském technologickém institutu získal titul magistra v oboru ekonomie a na Vysoké škole ekonomické v Praze si uděl doktorát. V koutku duše ale věděl, že žádné vzdělání nemá, jen odbornost. Mohl si myslet, že dělá důležitou práci, ale byla ta práce opravdu tak důležitá, kromě toho, že šlo o to, jak přímět lidi, aby si oblíbili něco, co nepotřebují? Dělal to dobře, ale to pořád nedávalo odpověď na tu pitomou otázku.

Dívka zakašlala tentokrát silněji a pak cítil, že se hýbe. Otevřel oči a její zašpičatělá ňadra mu vyčněla nad obličejem.

Zívla a usmála se na něj. „Dobré ráno,“ pozdravila obřadně.

S překvapením zjistil, že vypadá docela příjemně. Nebyla to žádná ta obvyklá plastová kráska. Jedno oko měla spíš do žluta a druhé do víc do hněda a nos jí narost docela pořádný. Jenže jemu bylo mizerně. Přesto se usmál, jak nejlíp dovedl. Nechtěl být nezdvořilý a hlavně rád dělal dobrý dojem.

Zvážněla a upřeně se na něj podívala. „Je ti blbě?“ zeptala se starostlivě.

„Ne, ne. Není. Proč?“ Rychle vstal, skoro vyskočil, aby dal najevo, že mu nic neschází, a také z rozpaků, jestli té náně už náhodou nepřipadá starý. Došel si do koupelny pro koupací plášť a vrátil se, aniž by přesně věděl, co má v úmyslu.

Dívka stále seděla v posteli. Přisedl si k ní a ona si nenápadně povytáhla přikrývku přes prsa.

Podíval se jí upřeně do očí a zjevně jí tím zmátl. Uhnula pohledem a nejistě sevřela cíp ústřicového povlaku. „Myslíš,“ řekl pomalu s pečlivou výslovností, „že víš, kdo jsi?“ Dívčin zmatek se ještě zvětšil. Neklidně zatěkala pohledem po místnosti, jako vyplašené zvířátko. „Jasně, že vím. Nebo,“ nervózně zaváhala,“ jak to myslíš?“

Vstal, popošel k velké šikmé okenní tabuli a zahleděl se na rudohnědou střechu protějšího domu, ze které vyrůstaly velké šedé hranaté komíny jako náhrobní kameny. Fuj, to mám ale náladu, pomyslel si.

„Představ si, že si jako Eva v Ráji. Nahá a nic. Nic nemáš. Prostě nic“. Otočil se a letmo na ni pohlédl. „Ty máš hezkou postavu, ale tu nebudeš mít věčně. Co teda pak jsi? Co je to, co tě dělá nezaměnitelnou s nikým jiným?“ Zeptal se tak dychtivě, až se bál, že jí polekal.

„Duše?“ navrhla neochotně, zjevně rozladěná s takových otázek.

Neovládl se a odsekl: „Duše. Co je duše?“

„Hele,“ oslovila ho chladně. „Chtěla bych se osprchovat a pak někam na snídani. Jestli můžu navrhnout, tak na Zvonařku“.

„Jasně,“ široce se usmál, “promiň, běž do koupelny a já zatím udělám kafe.“

Radek zazvonil. Odklopila se velká špehýrka a pak zarachotil v oplechovaných, krémových dveřích klíč a potom ještě cvakly západky dvou bezpečnostních zámků, než se objevila sestra. Lhostejně ho pozdravila a zavedla k jídelním stolům, které byly oddělené nízkou zástěnou od šestnácti nemocničních lůžek, na kterých ležely, seděly nebo něco mezitím pacientky uzavřeného oddělení psychiatrické kliniky. Ze symbolicky vyznačeného prostoru ke stravování a pro návštěvy viděl do kuchyňky a do sprch na druhém konci velkého sálu. Neexistovalo tu žádné soukromí, každé místo muselo být pod kontrolou. Kdyby chtěl, mohl hned zjistit, kde Julie je a co dělá, ale bylo mu to hloupé. Raději hleděl do země, dokud neucítil na rameni její dotek.

„Nic nechci“, řekla místo pozdravu.

Podíval se na papírový pytlík, který svíral v prstech. „Je to jenom ovoce,“ zabručel.

Posadili se na tvrdé dřevěné židle.

„Jak je?“ zeptal se opatrně.

Výsměšně na něj pohlédla. „Co myslíš?“

Nebyla nalíčená, její pleť měla skoro modrošedý odstín, zhubla a její tváře byly propadlé, svoje pořád ještě krásné kaštanové vlasy si asi už pár dní nekartáčovala. Velké černé oči jí těkaly z místa na místo a ruce se jí t třásly. Zabalená v temně modrém koupacím plášti mu připadala jako prchavý odraz měsíce na zčeřené hladině.

Netroufal si pokračovat v rozhovoru. Ani jí nebylo do řeči. Prohlížela si své prsty v páskových sandálech bez podpatku a zkoušela s nimi postupně hýbat.

Odkašlal si. „Nemám ti přinést nějakou knížku?“ zeptal opatrně.

„Nemůžu číst,“ odpověděla, aniž by vzhlédla. „Nemůžu se na nic soustředit“.

„To je mi líto,“ řekl téměř mechanicky.

„Hm,“ najednou zvedla hlavu a zahleděla se mu zkoumavě do očí. „Rozvedeš se mnou?“  Znělo to málem dychtivě.

„Ne, vyhrkl poplašeně, „samozřejmě, že ne.“

Vrátila se beze slova ke svým prstům a on usilovně přemýšlel, čím by jí zaujal.

„Přemýšlel jsem, víš…“ začal rozpačitě. Nepatrně přikývla, jako že ho poslouchá.

„Přemýšlel jsem,“ pokračoval odhodlaněji, „že mi nezbylo nic, než já sám. Nemám prachy… nic, jenom sám sebe.“

„No jo,“ vzhlédla a ušklíbla se, „to jsme na tom stejně.“

„No právě,“ přitakal živě,“ jsi osobnost a máš vzdělání…“

Zkusila zahýbat malíčkem. “Koho to zajímá,“ zamumlala nezřetelně. „Nebo, „ zvedla hlavu,“ abych nebyla nezdvořilá.  Nápodobně. Ty si básník, takže bychom možná byly dvě spanilé a úctyhodné duše v Ráji, ale tady a teď jsme na hovno.“

„Já tě nám rád právě proto, že i jenom v tom starým…,“ rychle se opravil,“ starším těle, a bez ničeho víc, jsi to ty. Okouzlující a nenapodobitelný člověk.“

Mlčky na něj hleděla a oči se jí začaly plnit slzami, potom ale pohodila hlavou, jako pes nebo kůň, když se chce zbavit něčeho nepříjemného.

„Nesnaž se mě dojmout,“ procedila skoro nepřátelsky, „a…,“ ztlumila hlas, přines mi něco k pití.“

„Přeskočilo ti!“ zašeptal podrážděně. „Vždyť vám všechno prohlížej!“

„Nejlepší bude pomelo, oči jí najednou zasvítily, „v lékárně koupíš stříkačky a jehly. Vodka asi stačí. Šikovně sundáš síťku, napícháš to tam, pak to zabalíš do fólie, aby to nesmrdělo a zase to dáš do tý síťky zpátky.“

„To by tě zabilo!“ zasyčel.

„Kéž by…“ vzdychla se zlověstnou beznadějí

Vzpomněl si, co říkala tramvajačka. „Proč by ses trestala za to, za co ti způsobili jiní?“

Nechápavě se na něj podívala,“ jak to myslíš?“

„Není přece normální, aby se takový člověk jako ty ocitl v blázinci.  V každý ujetý době končej nepřizpůsobivý jedinci na psychiatrii…“

Znenadání ho pěvně objala a přitiskla k sobě, „mám tě moc ráda,“ zašeptala mu do ucha, a když její objetí opětoval, připomněla mu tichounce to pomelo.

Sestra, která průběh jeho návštěvy bedlivě sledovala, mu za to, že dosáhl u Julie nějakého citového projevu, věnovala, když ho pouštěla na svobodu, krátký blahosklonný úsměv. Připadal by si jako zrádce, kdyby Julii to pomelo nepřinesl.

Cestou na dvůr po ošlapaných kamenných schodech někdy z 18. století, kdy tenhle blázinec postavili, přemýšlel o tom, co o sobě Julii řekl. Že nemá nic, než sám sebe.

Věděl, že o tomhle nedokáže uvažovat nezaujatě. Nicméně, skutečnost byla taková, že deset let byl kritikou i jeho nakladatelem považovaný za slušného básníka. Verše sice už skoro nikdo nečte, ale úřady a někteří zazobanci přesto pár autorů podporují. Pokud vůbec vědí proč, tak prý kvůli národní identitě. Patřil k těm vyvoleným. Jenže přišel den, kdy už měl bratrstva, která si mezi sebou rozděluje veřejné peníze, plné zuby. Dal to najevo a byl z kola venku. Ještě chvíli pracoval v kulturní rubrice jednoho deníku a učil externě na univerzitě, ale i o tyhle zaměstnání postupně přišel. Jo, kdo chce s vlky žiti, musí s nimi vytí, poučila ho kdysi jeho máma. Byl snad méně tou interpretačně složitou osobnosti pevných zásad, s vědomostním přesahem do řady oborů, jak o něm napsali v jednom literárním časopise? Spíš naopak. Ovšem dnes si za takovou osobnost nemohl nic koupit.

Vyšel na dvůr do prudkého slunečního světla a svěžího jarního vzduchu, a když se bezděky zhluboka nadýchl, při pomyšlení na Julií, se ho zmocnila směs bezmocného vzteku, soucitu i smutku. Minul kotelnu s vysokým komínem a parkovištěm sanitek, prošel temný širokým projezdem a ocitl se v ulici Ke Karlovu, kde se kolem parkoviště urologické kliniky už jasně zelenalo pár stromů. Nejde o to, kdo já skutečně jsem, pomyslel si, když mžoural do slunce na bledé střechy Vinohradský činžáků, které se zvedaly nahoru za Sokolskou ulicí, ale co můžu ukázat, že mám. Čím se můžu pochlubit,…melancholicky si povzdechl.

Kartářka vyndala obřadně své velké karty ze zásuvky barokního stolu a podala je Eliášovi, aby je zamíchal. Učinil tak s respektem k jejím zvláštním schopnostem, vidět lidem do duše a do budoucnosti. Přestože to byla úplně obyčejná, stará ženská, zmocňovala se ho jistá míra pokory, kterou pociťoval snad jen před lidmi, kteří byli úspěšnější než on. Potlačovaným vzrušením a nejasnou obavou někde hluboko v duši ji zamíchaný balíček karet vrátil.

Pět z nich kartářka jakýmsi magickým pohybem z vrchu sejmula a položila je mezi ně na stůl rubem nahoru. Potom vzhlédla a zapíchla do Eliáše svůj pohled. Měl pocit, že mu vidí až do žaludku a pocítil rozpaky, jakoby před ní stál nahý. Připadal si asi stejně bezbranný, jak když ho v šesti letech matka přistihla, jak ji bere z peněženky desetikorunu.

„Vy máte problém,“ oznámila mu poté tónem, který ho neměl nechat na pochybách, že ten problém nejen vidí, ale zná už i všechny podrobnosti.

Eliáš cítil, že se začíná potit a nervózně se prohrábl vlasy. „No, to mám,“ připustil sklesle.

„Otočte libovolnou karu,“ nařídila mu přísně. Eliáš na chvíli zaváhal a pak si vybral druhou zleva a otočil jí. Objevil se obrázek, na kterém, jak Eliášovi připadalo, nějaká ženská krmila nebo škrtila medvěda.

Kartářka poklepala na kartu rudě namalovaným nehtem a znovu do něj zapíchla svůj pronikavý pohled. „Problém je ve vás,“ prohlásila jednoznačně.

Nic neřekl, ale tím, jak se celý jakoby nachýlil nad stůl, jí dal zapravdu.

Dostal pokyn, aby otočil další kartu. Byl na ní nějaký biskup či co, s berlou a snad přísahal. Kartářka přikývla, jakoby to čekala. „Vy to musíte vyřešit,“ oznámila mu autoritativně.

Na třetí kartě Eliáš rozpoznal kolo. „Váš život se změní,“ vysvětlila mu kartářka. Následovala figura, která visela na stromě za nohu. Zdálo se, že jí to zarazilo. Zatvářila trochu jinak než předtím a mlčela.

„Co je?“ zeptal se jí nejistě.

Odpoutala pohled od karty, zvedla hlavu a dlouze mu pohlédla do očí. Eliáš měl znovu nepříjemný pocit, že mu čte myšlenky.

„Vy chcete zahodit všechno, co máte,“ řekla mu skoro vyčítavě.

„Já?“ Vyhrkl Eliáš, „to určitě ne,“ dodal s přesvědčením.

„Kladete si otázku, jestli má váš život smysl,“ opravila se kartářka.

„To asi ano,“ připustil nejistě Eliáš.

Přikývla a požádala ho, aby otočil poslední kartu.

Bylo to smrt. To Eliáš poznal na první pohled. Postava s kosou. Sekáč. Vylekaně hleděl na kartářku.

K jeho překvapení se na něj povzbudivě usmála, „přijdete na to, že smysl má,“ ujistila ho.

„Ale,“ namítl zaraženě,“já jsem myslel, že mi to řeknete, proč…,“ nedopověděl.

Zatvářila se zase přísně a vybídla ho, aby si vytáhl další tři karty. A tak se postupně dověděl, že je úspěšný manažer, kterého v budoucnu čeká další povýšení, což byla pravda, protože se s ním téměř jistě ve firmě počítalo jako s budoucím generálním ředitelem. To věděl. Že má spokojené manželství, což byl také fakt, pokud od něj nečekal něco jiného, než fungující domácnost a péči o děti. A to nečekal. Že je a bude zdravý, ale má si dát pozor na rychlou jízdu autem a tak podobně. Samé víceméně uklidňující předpovědi. Ovšem jeho neuspokojily.

„Ano, ale kdo jsem já?“ Skoro na ni Eliáš vyjel.

„Kdo jste vy?“ zdálo se mu, že teprve teď na něj kartářka pohlédla s opravdovým zájmem.

„Ano, kdo jsem já?“ Opakoval.

Kartářka posbírala karty, srovnala je do balíčku a ten postavila mezi ně. Pak se zády opřela o opěradlo židle a zpříma se na něj podívala. „Trochu sobecký, sebestředný, sentimentální, zbabělý a pokrytecký, někdy okázalý a vychloubačný, malinko omezený, ale když to musí být tak mudrlant. V jistém smyslu vychytralý a bezohledný“. Mile se na něj usmála,“ a někdy zase velkorysý, obětavý, statečný, upřímný, skromný a moudrý.“ Odmlčela se a pak dodala: „Jako každý.“

„Jako každý,“ opakoval po ní Eliáš zklamaně.

„No, ano,“ pokývala hlavou. „Vy jste přece to, co máte. Jmenuje se tak i ten pořad na Primě: Jste to, co jíte. Je to tak. Jste to, co si oblékáte, čím a kam jezdíte, jak bydlíte.“

Upřeně na ní hleděl a nedůvěřivě poslouchal, co říká.

„Znáte to rčení, že šaty dělají člověka, že? Nejen šaty. Všechno. Dům, auto, dovolená…to je styl a ten dělá člověka“.

Chvíli na sebe zírali. Ona sebejistě a se zadostiučiněním, a on rozladěně a usilovně přemýšlející.

„Myslíte tím,“ řekl pomalu, „že bez stylu…?.“

„Jako každý,“ přisvědčila.

Byl to kufřík z imitace krokodýlí kůže. Otcův zamčený kufřík, od kterého neměl klíče, a proto jej po jeho smrti zasunul do škvíry mezi psacím stolem a zdí s myšlenkou, že až bude vhodné chvíle, se zámky si pohraje a podívá se, co je uvnitř. Zůstal tam pět let. Po návštěvě u Julie pocítil takovou osamělost, že šel, vytáhl jej a položil v kuchyni na stůl. Otřel z něj prach a pavučiny a zahleděl se na mosazné zámky ohmatané místy do matova. Potom si přinesl velký šroubovák a vypáčil je. Kromě bezvýznamných věcí, které souvisely s otcovou prací projektanta, se kterou nepřestal, dokud mu v tom jeho nemoc úplně nezabránila, našel zápisník v tvrdých černých deskách. Byl plný jeho vybledlých poznámek, psaných úhledným rukopisem, plnicím perem. Přesunul se s ním k oknu, kde bylo nejvíce světla a zalistoval v něm. Upoutala ho podtržená slova: Vítězí systém schopný evolučního vývoje. Opravuje se sám. Mutace ničí nebo přijme za vlastní a vydává se novým směrem. Zničit jej mohou jen cizorodé agens. Listoval zápisníkem ještě asi hodinu. Našel tam mnoho dalších podobných myšlenek a názorů. Jeho otec nebyl projektant odjakživa. Vystudoval sociologii a politologii a stal se zapáleným komunistou. Postupně ale, tak jako většina jeho vrstevníků z revolučního nadšení vystřízlivěl a pokusil se napravit, co v euforickém poválečném třeštění natropil. Ale bylo pozdě. Přišel srpen 1968 a sovětská okupace. Osud všech čerstvě prozřelých členů strany byl stejný. Vyhazov ze zaměstnání a život ve vnitřní nebo skutečné emigraci. Otec zůstal, a když se za dvacet let východní blok zřítil jako vykotlaný strom, už jenom sledoval s posmutnělým odevzdáním odklízení trosek.

Radek držel v ruce otcův zápisník a zíral z okna, do dvora, sevřeného ze všech stran plochými fasádami činžáků. Rostl tam vysoký akát, který už začínal kvést. Život je samé opakování, pomyslel si. Před dvaceti lety, jako komunální politik, se bral za návrat do Evropy, a teprve dnes přichází na to, pro co tehdy vlastně plédoval. V tu chvíli se cítil opravdu mizerně.

Otec ve svém zápisníku zachytil některé své pocity. Jeden ho zaujal víc, než jiné. Otec si poznamenal, že víra a naděje v lepší svět pro něj byla vášeň, a že život bez vášně je suchopárný, jako dny abstinujícího alkoholika. Takový život je v zásadě horší než očistec, napsal otec.

Jen samé opakování život není, pomyslel si Radek. Zatímco jeho otec měl vždy bohatou a hustou kštici, on začal plešatět už ve čtyřiceti. Zahleděl se do oken ve stěně protějšího domu, nedávno nově nastříkanou bílou barvou. V rovině kuchyně, ve které právě stál, byli naproti kuchyň a obývák bytu, který po celou dobu, co tu s Julií bydleli, obývali matka, otec a dcera. Té bylo asi třináct nebo čtrnáct, když se přistěhovali. Ve dvaceti cvičila každé ráno úplně nahá u otevřeného okna v obýváku. Uběhla sousta let a on šel jednou něco koupit do té lékárny na Vinohradské a lékárnice mu řekla, že ho zná, protože tolik let bydlela naproti. Bylo to poprvé, co jí viděl zblízka. Už se ale v ničem nepodobala té pružné dívce s malými pevnými prsy a plochým břichem. Od doby pro něj protější okna odrážela jen banalitu jeho vlastní existence.

Vrátil se k otcovu zápisníku. Uvažoval, co může znamenat ta zmínka o cizorodých agens. Potom odešel do ložnice a v knihovně si vyhledal nějaké knížky od Chomskyho, chvíli v jedné pomalu listoval, ale brzy toho nechal. Uvědomil si, že politika je druhotná, protože největší problémy má asi na svědomí sama lidská povaha. Ve slovníku stálo, že cizorodé agens se vyskytuje mimo organismus, vně mechanismů, které jej drží pohromadě. Odtamtud proniká dovnitř a živou strukturu rozkládá. Přemýšlel, co na tom mohlo otce fascinovat. Zvažoval, jestli z nějakého úhlu pohledu může být cizorodé agens považováno za dobré. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc se mu svět obracel vzhůru nohama. Pochopil, že by to neměl vzdát, ale naopak přinést důkaz o tom, že je možné vytrhnout se z tohoto světa. Sebevražda je jeho součásti, i když krajní. Může ji brát nanejvýš jako statečnou rezignaci. Podvolení se osudu. Otec chtěl ale nejspíš vyjádřit obdiv tragickému hrdinovi. Podle zdravého rozumu šílenci, který obětuje sebe i druhé, protože věří, že z trosek a popela se zrodí něco lepšího.  Ta víra, je vášeň, která naplňuje jeho život.

Eliáš zaútočil direktem levou na Mílův nos. Byl to velmi rychlý úder, vedený značnou silou. Míla ránu nevykryl docela, a než se stačil zkoncentrovat, inkasoval dvakrát omračující pravý hák a potom zdrcující zvedák levou. To už ale Eliášova rukavice zasáhla v podstatě hroutící se, bezvládné tělo. Přesto ještě následoval další pravý hák, ten už ale Yoani bleskurychle zachytila do lapy a svedla stranou, takže vychýlila Eliáše z rovnováhy a druhou lapou mu dala pořádnou facku.

„Stop! Stop!“ křikla na něj.

Eliáš ustoupil dozadu, svěsil ruce a tvářil se trochu zmateně, jakoby ho někdo náhle probudil z hypnotického spánku.

„Klid! Ustup!“ vyštěkla na něj ještě a obrátila se k Mílovi, který seděl na zemi, a z nosu mu kapala krev.

„Mokra rucnik,“ přikázala mu přes rameno, „rápidamente, idiota! Rychle!“

Eliáš se úslužně rozběhl s ručníkem do šaten, pořádně jej vymáchal ve studené vodě, vyždímal a přiřítil se zpátky do tělocvičny.

Míla už seděl s hlavou zakloněnou u stěny a opíral se zády o Yoanino koleno.  Yoani vytrhla Eliášovi mokrý ručník z ruky a přitiskla ho Mílovi na zátylek. Tápavě našel její snědou ruku a položil na ní otevřenou rukavici, aby si ručník přidržel sám.

Eliáš před nimi stál jako hromádka neštěstí a tvářil se provinile. Yoani po něm zlostně blýskala svým kakaovýma očima. „Co nos? Dobrý?“ zeptal se Eliáš starostlivě.

„Snad jo,“ zahučel Míla se zjevným úsilím situaci odlehčit.

„Dneska konec,“ oznámila jim rozladěně.Yoani. Sundala si lapy, hodila je do velké sportovní tašky, ze které pak vytáhla modrý župan a oblékla si jej.

Mílovi už krev netekla, ale tričko, kalhoty a dokonce i boty měl zakrvácené. Yoani si dřepla k němu na bobek, rozdělala mu suché zipy a postupně stáhla rukavice z jedné a pak z druhé ruky, zatímco Eliáš mu přidržoval ručník. Yoani mezi nimi vypadala jako holčička. Měřila sotva metr sedmdesát a v županu se její tělo zdálo hubené a křehké. Jenže to bylo jen zdání. Trénovala bojové sporty a ovládala je opravdu dobře. Narodila se na Kubě, a co tam dělala, nebo čím se živila, nikomu nevykládala. V Česku prý byla legálně. Bez županu to byla divoká černá kočka s tváří africké princezny.

Míla pracoval v národní bance a každou středu k Yoani chodil, aby, jak říkal, si vyčistil hlavu. Byl to dvoumetrový, metrákový pořez, s kučeravými blonďatými vlasy jako andílek, beznadějně pomalý a nemotorný, ale jemu to vůbec nevadilo.  Když se Yoani přesvědčila, že je jakžtakž v pořádku, přistoupila těsně k Eliášovi, zamračila se, docela bolestivě ho prsty rýpla do prsou a trhla hlavou směrem ke dveřím.

Eliáš pochopil a pokorně vyšel ven na chodbu. Yoani ho následovala a pečlivě za sebou zavřela.

„Kolikrát ti řikala, ne emoce!“ Zasyčela. „Ne agrese!“ Oči se jí blýskaly, jako opravdové kočce. „Ty sikovný, ale,“ zaťukala si na hlavu,“ loco. Ty chtit mundo de chogue. „Tam,“ udeřila ho několikrát rychle za sebou klouby do čela,“ zlo. Vete con demonios! Za mnou sem uz nejdi. Konec se mnou. Jasny?“

Ještě jednou se na něj nesouhlasně pohlédla a pak se prudce otočila a vrátila se do tělocvičny.

Eliáš nehnul ani brvou a bez výrazu zamířil do šatny. Když otvíral svou skříňku, necítil úlevu ani rozjaření. Na to, aby se po tréninku dostavily tyhle příjemné pocity, ho  Yoani vyhodila příliš brzo. Jen kvůli tomu měl na ní vztek. Měla ho nechat alespoň mlátit do pytle. Přece si tu hodinu zaplatil.  Rostl v něm nepříjemný tlak, negativní energie, která vyvolávala silné napětí, jež provokovalo sílící nepřátelství vůči němu samotnému i ke všemu kolem. Současně se jeho mysl stávala mrazivě jasnozřivá. Bezcitně, přesně a rychle kalkulující jako výkonný stroj. Nevěděl, kde se v něm ta chladná nenávist bere, ale byla to puzení, kterému nedokázal čelit. Pohlédl na své zabandážované ruce a pak přistoupil k zrcadlu nad umyvadlem, na začátku sprch, podíval se na svůj obraz a rychlými, přesnými údery do své tváře zrcadlo roztříštil. Čekal, jestli se někdo objeví, ale nestalo se nic. V šatně v tu chvíli nikdo nebyl, a pokud někdo něco zaslechl venku, asi neměl chuť po ničem pátrat. Bandáže kůži ochránily, takže ho jen silně bolely klouby a zápěstí. Tenze trochu polevila, ale ne moc. Jakoby vycházela hluboko z jeho nitra, z nicoty, hladké a lesklé jako rtuť a černošedé jako nejjemnější bahno.

Otcův starý kufřík vyvolal v Radkovi stav melancholie. Upíral pohled na jeho světle šedou podšívku, na které leželi různé papíry, obyčejná, modrá propisovačka, mikrotužka a stará velká kalkulačka se spoustou funkcí, zelené celuloidové pravítko a samozřejmě ten zápisník v černých deskách, na nichž byl vytlačen vzor, který byl jakousi napodobeninou hadí kůže. Šedobílé chvalce mraků nad obdélníkem střech kolem dvora prořízlo sluneční světlo a skrz kuchyňské okno se opřelo do víka kufříku. Ve slunečním jasu se objevily nějaké skvrny a odřeniny. Radek si vzpomněl, že to byl dar k narozeninám od otcových spolupracovníků. Muselo to být nějaké jubileum, snad šedesátiny. Viděl otce ve světle zeleném, dvouřadovém plášti s širokými klopami a páskem, kterému říkal trenčkot a v temně zelených brýlích proti slunci se zlatými obroučkami, jak si vykračuje k červené Mazdě 323 a kufřík hází obloukem na zadní sedadlo. Do té křivky, kterou začal kufřík opisovat nad chodníkem a dokončil uvnitř kabiny, jako by byl vepsán celý paradox života. Člověk na něm lpí a je jím okouzlen, a přitom je tak krátký a obyčejný. Představil si svého otce, jak šlapě na kole po Kolíně a přitom jí poprvé v životě banán, který si koupil za rajčata, která sám vypěstoval a prodal na trhu. Je mu čtrnáct a věří, že takhle to půjde pořád dál. Válka mu to překazí, ale pak cestuje, vystupuje na konferencích, sympoziích a schůzích a píše články a knihy. Jenže někteří cestují víc, víc vystupují a víc píší a on, jako vystřelený šíp, který už zachytila gravitace, zprvu skoro neznatelně ztrácí tempo. Něco už na začátku scházelo a postupně to nabývá na významu. Ostré lokty, ctižádost nebo vychytralost. Něco z toho. A tak, jako se šíp přibližuje k zemi, jeho jméno zase zapadá, až zapadne docela a neštěkne po něm ani pes. Příchod ruských vojáků to jen urychlil. Byl to dobrý člověk, pomyslel si smutně Radek, nikdy si nestěžoval. Byl vědcem a politikem i projektantem, jak uměl nejlíp a tak i umřel. Dobrý člověk to daleko nedotáhne a nezůstávají po něm viditelné stopy. A proti té myšlence se v něm najednou zvedla vlna nevole.  Proč by lidé vytlačení na okraj hlavně díky tomu, že se jim protiví bezohlednost, měli mizet beze stopy? Pak to s námi jde od desíti k pěti, soudil. Jen díky katastrově vystřídali ještěry na konci druhohor savci.  Ničivý zásah do ekosystému umožnil inteligentní život. A teď opanovali planetu finanční dinosauři. Vyvstala před ním nová apokalypsa. Je potřeba s tím skoncovat, aby se život stal lepší.

Za oknem nastal nějaký pohyb. Vstal od stolu a zahleděl se do dvora. Na jeden z balkonů v bloku nalevo vyběhla podle postavy a oblečení tak sedmnáctiletá dívka, nebezpečně se ohnula přes zábradlí, až její dlouhé, husté, slámové vlasy jí vytvořily kolem hlavy jakoby zamrzlý vodopád, který končil v prázdnu. Začala zvracet, a vzápětí byl balkon plný dalších mladých lidí, kteří ji zvedli a odvedli zpět do bytu a zlatavý vodopád okamžitě roztál, zavlnil se a rozlil po dívčích ramenou. Mohl to být začátek napínavého příběhu o pokusu uniknout z něčeho nebo někomu. Příběhu, který nedopadl dobře. Mohl to být růžek jedné z desítek stran velkého dramatu o roztříštěných snech a mučivých pocitech a tak podobně, ale nejspíš to byla jen jedna z prvních, nepříjemných zkušeností s alkoholem. Posadil se zpátky ke stolu a uvědomil si, že dostal chuť, se něčeho napít. Oblékl si v předsíni bundu a sešel po schodech na ulici a podél parku a přes Polskou na roh Třebízského a Mánesovy, kde byl vietnamský konzum. Koupil si dvě lahve frankovky a dva pytlíky brambůrků. Když se vrátil domů, otevřel láhev, načal první pytlík a na přehrávači pustil cédéčko z kolekce Evy Olmerové Já hledám štěstí. Poslouchal ten výjimečný hlas a slyšel za ním příběh o ženě, která se ocitla na cizí planetě a stesk po domově, který byl navždy uvězněn v jejích snech, jí utrápil. Upíjel víno, chroupal slané lupínky a svedený k tomu blůzovým zpěvem se ve vzpomínkách se zatoulal  s Julií do nočních pražských ulic. To ještě nebyli manželé a ta chátrající, předválečná a ještě mnohem starší část města měla pro ně spoustu příjemných útočišť. Řetěz lidových hospod a vináren tehdy obepínal Prahu jako pouťová girlanda z barevných žárovek. Z paměti se mu vynořovaly a zase v ni mizely ještě další podobné chvíle a zážitky a nad nimi, jako obláčky kouře, stoupaly kamsi myšlenky, které s těmi vzpomínkami nějak souvisely, ale rozplývaly se dříve, než si dokázal uvědomit jak. Pustil třetí cédéčko, otevřel druhou lahev a načal další pytlík.

Najednou, jako velké puchýřovité bubliny ze dna bahnitého rybníku, zaplnily jeho mysl myšlenky na říši finančních dinosaurů, která je třeba vyhubit, aby se svět vydal jiným směrem. Víno sice pil dál, ale Olmerovou už neposlouchal. Před jeho očima se střídaly obrazy útoků osamělých vlků prý snad navedených údajnými blázny, jako byl Bakunin nebo Luis Beam. Vzpomněl si, že o osamělé československé vlčici Hepnerové se točí film. V nějakém časopise citovali její dopis, ve kterém napsala cosi v tom smyslu, že potrestala lidi za jejich zpupnost. Co zbývá, říkal si v duchu, když už Bůh není a nějaké řešení ve stylu Sodomy a Gomory se nedá očekávat. Ještě nějakou chvíli, než dopil i druhou láhev, převaloval v mysli zmalátnělé vínem všelijaké hollywoodské nápady včetně pádu asteroidu. Kuchyň mezitím potemněla a v některých protějších oknech ve dvoře se rozsvítila světla. Radek šáhl po bundě a tápavě vyšel z bytu. Večer byl jasný, na oboze svítily hvězdy a svěží vzduch kolem parku voněl vlhkou hlínou a zlatým deštěm. Zhluboka se nadechl a zamířil do pivnice na Vinohradské u stanice tramvaje, která měla otevřeno až do rána.

Eliáš necítil nejmenší chuť vracet se do kanceláře, měl mít sice ještě dvě schůzky, ale nebyly nijak zvlášť důležité. Zavolal proto Kateřině, svojí asistentce, aby je přesunula na jindy. Nechtěl ani jet domů. Na to v sobě pořád cítil příliš velké napětí. Zatelefonoval Novákovi a požádal ho, aby hned přišel do kavárny ve vinohradském Pavilonu. Ředitel sekretariátu se na nic neptal, jen konstatoval, že tam bude nejpozději do patnácti minut. Byl za to víc než slušně placený. Eliášovu kancelář ve skutečnosti vedla Kateřina. Novák tu byl, aby mu prokazoval služby, které se v jeho pracovní smlouvě nikde nevyskytovaly. Byl to sporý, vyholený chlapík, buldočího vzhledu, včetně krví podlitých, vyboulených, hnědých očí a předkusu, který byl pro peníze v podstatě ochotný ke všemu. To byla také jeho největší přednost.

„Co budeš pít?“ zeptal se ho Eliáš místo pozdravu, když dosedl vedle něj na pohovku ze světlé umělé kůže. Novák stočil svůj psovský pohled k pohledné mladé servírce, která stála úslužně vedle něj s chromovaným táckem přitisknutým k bílé zástěrce na krátké černé sukni a zářivě se usmívala.

„Jamesona bez ledu a vodu. Vodu zvlášť,“ vyštěkl na ní.

Dívka se mírně uklonila, jeho nabubřelost po ní sjela beze stopy a odkráčela s ještě větším půvabem, než přišla.

Novák pohlédl na Eliáše a mlčky čekal.

„Jak jezdí to xkáčko?“ Zeptal se.

Zdálo se mu to, nebo se po Novákově bezvýrazné tváři opravdu mihl nepatrný náznak ulehčení.

„Super. Fakt super.  Z nuly na stovku za pět vteřin. To je tah! To tě zamáčkne do sedadla. Je tam přetížení kolem jedna a půl gé,“ Novák sice mluvil nadšeným hlasem, ale tvářil stejně nezúčastněně jako předtím. Vypadalo to trochu děsivě, jako kdyby v něm mluvil někdo jiný.

„Ty máš R nebo RS?“ přerušil ho Eliáš.

„Erko,“ řekl Novák skoro omluvně.

„No, ale dobrý, ne?“ povzbudil ho Eliáš.

„Fakt super.“

„To je kolikaválec?“

„Osmi, do véčka, a mechanický turbo. To je jasný. Pět set deset koní.“

„No, to už je něco…“

Přišla servírka a postavila před Nováka těžkou sklenici s irskou whisky.

„Odneste to!“ zavrčel na ní Novák.

Dívka na něj tázavě pohlédla, aniž by se přestala usmívat. Byl ta takový ten zvláštní typ mezi gazelou a lvicí.

„Chci dvojitou,“ vysvětlil ji Novák znechuceně.

„Mě taky, ale prosím s ledem,“ připojil se Eliáš s kajícným úsměvem.

„Automat?“ Obrátil se k Novákovi.

„Jasně, zetef. Osm rychlostí. Sofistikovaná. Čte silnici a tvůj styl.“

„V kůži?“

„No jo. Šedá. Jako barva. Šedá perleť“

„No, to je elegatní.“

„Je to fakt krasavec. Ten vnitřek, to je lepší než nějaký skybox. Nádhera. Když si do toho sedneš, ta sedačka tě obejme líp, než ženská. Posadil jsem se za volant a říkám si: Cože? Je tohle auto nebo nějaká super jachta?

Servírka před ně postavila sklenice s dvojitou whisky. Každý se chopil svojí a Eliáš ji pozvedl a pronesl přípitek na zdraví značky Jaguar. Téma bylo neškodné a pro něj zábavné, protože měl auta rád. Především ta drahá. Ne kvůli ceně ale jako výsledek lidské vynalézavosti a šikovnosti. Od Jaguaru přešli k dalším značkám a další sklenici s dvojitou whisky. Když dopili třetí, Eliáš začal pociťovat příjemnou malátnost, v níž se rozpouštěla jeho tenze jako kostky ledu v pití. To byl také důvod, proč se s Novákem sešel. Co si myslel on, mu bylo srdečně jedno. Servírka přišla s whisky počtvrté a současně položila na stůl účet v malých deskách.

„Střídáte se, nebo co?“ zavrčel Novák.

„Ne pane,“ úsměv jí nemizel s tváře, ale Eliáš měl dojem, že v něm zahlédl i něco jako výsměch, „je mi to líto, ale zavíráme.“

Novák se vztekle podíval na hodinky: „Teď! V devět! Máte nás za nějaký školou povinný usmrkance?!“

„Tohle je kavárna pane,“ vysvětlila mu omluvným tónem.

„No a?!“ vyjel na ní.

Dívka pohlédla na Eliáše s němou prosbou o pomoc. Vlastně na to čekal. „To je v pořádku, stejně už budu muset běžet, „ řekl Novákovi smířlivě, ale tak, aby bylo té servírce zřejmé, kdo tady rozhoduje. Novák zaplatil, ale nechal jí ani korunu jako spropitné. Eliáš se s ním venku rozloučil s tím, že se kousek projde a pak se vrátí pro auto a nechá se želvou odvést domů. Ve skutečnosti se mu ještě za rodinou nechtělo. Jeho pohled zavadil o zelený poutač naproti přes ulici u stanice tramvaje. Stálo na něm: Vinohradská pivnice.

Radek si ho všiml hned, jak vešel. Bylo zjevné, že sem nepatří. Sebevědomé, pevné a vzpřímené držení těla. Pečlivý sestřih, svěží obličej, cílevědomý pohled a především zánovní, barevně sladěné oblečení, v šedé, bílé a trochu v černé, nenápadného, rozevlátého elegantního střihu, to vše jej nápadně odlišovalo od ostatních hostů. Ti se v bledém světle malých úsporných zářivek se hrbili kolem baru nebo posedávali u holých dřevěných stolů. Jejich tváře vypadaly unaveně a nezdravě. Většina měla zjevně nadváhu a ve svých starých, ošoupaných džínách nebo manšestrácích a vytahaných svetrech vypadaly neupraveně a skoro nečistě. Jejich oči se na něj upíraly se směsí nevraživosti a potlačované závisti. Radek si všiml, že přes mírný, přátelský úsměv, se kterým se vydal k výčepu, na sobě ty pohledy cítí a nejsou mu vůbec příjemné. Čekal, že požádá o cigarety nebo něco podobného a rychle zmizí. K jeho překvapení si objednal pivo. Servírka, bruneta, s popelavým obličejem, s křiklavě rudými rty a jedovatě zelenými stíny, asi stokilová matrona, na něm mohla oči nechat. Vycenila své koňské zuby, a i když v Radkovi, který ji znal už dlouho, při pohledu na ten úsměv zatrnulo, s tím elegánem to ani nehnulo. Naopak, rozzářil se, jakoby potkal nějakou filmovou hvězdu. Nicméně,  když dostal své pivo, zavrtal se do něj pohledem a nevzhlédl, dokud ostatní neunavilo ho pozorovat a nevrátili se ke svým záhadným meditacím nebo malátným sporům. Radek přemýšlel, jestli se ten člověk před někým schovává nebo se tam má s někým setkat. Byl zvědav, co se z toho vyklube. Elegán vypil asi půl piva a začal se nenápadně rozhlížet kolem. Jeho pohled se zastavil u Radka a znovu se na jeho tváři objevil ten široký odzbrojující úsměv. K jeho překvapení se muž k němu přisunul a celá pivnice rázem zpozorněla.

„Chodíte se často?“ Zeptal se Radka.

„Ani ne,“ odpověděl Radek v rozpacích.

„Hm, ani já ne.“

Elegán se na chvíli odmlčel, jakoby něco zvažoval a pak řekl: „Odpusťte mi mojí zvědavost, ale co tady děláte… sám?“ Dodal po krátké odmlce.

„Tady jsou skoro všichni sami,“poznamenal Radek.

„Ano, ano,“ přitakal elegán omluvně, „ale co vy?“

„No, přemýšlím, že se zabiju,“ odpověděl Radek napůl upřímně a napůl škodolibě, zvědavý, jak elegán zareaguje.

„Ale, a proč?“ Optal se s rezervovanou účastí a tím Radka znovu překvapil.

„Nemám práci, nemám peníze, manželka se zbláznila, na krku exekuce…“ Radek nevěděl, jestli říká proto, aby mu ukázal, nebo aby si ulevil.

Elegán chvíli přemýšlel. „Jak se chcete zabít?“ Zeptal se věcně.

„To právě nevím,“ přiznal Radek.

„Aha,“ elegán dopil pivo a objednal si u žokovité servírky, která po něm opět hrůzostrašně házela očima, další. „Nemáte vztek?“ Zeptal se Radka.

„Vztek? Na koho nebo na co?“

„Já mám vztek,“ přiznal Elegán. „Takový velký, vnitřní vztek úplně na všechno.“

„Jo,“ hlesl účastně Radek, …a proč?“

„To nevím, ale je to veliký vztek, víte?“ Chodím boxovat, abych se toho zbavil.“ Vzhlédl a zahleděl se na pivní sklenice vyrovnané v policích za barem. „Bojím se, že ten vztek ale jednou nezvládnu. Možná bych se měl dát k vojákům…co myslíte?“

„Myslím, že vztek může být i ze zoufalství,“ nadhodil Radek.

Elegán se nad tím zamyslel. „Možná,“ řekl nakonec.

„Trápí vás něco?“ zeptal se Radek po chvíli opatrně.

Elegán dlouho neodpovídal, a když už si Radek myslel, že jeho otázka zůstane bez odpovědi, najednou tiše řekl: „Asi to bude znít banálně, ale myslím, že nevím, kdo já jsem. Víte,“ podíval se na Radka úpěnlivě, „kdo jsem já. Ne, náměstek, ne manžel, ne otec a tak dál. Ne. Já, jenom já, když si odmyslíte to všechno.“

„No,“ odtušil Radek, „tohle bude znít asi taky banálně. Třeba proto máte na všechny vztek.“

„Třeba,“ připustil elegán a zahleděl se do zbytku svého piva. „Neměl bych snad?“.

„Neměl co?“

„Mít vztek.“

„Asi jo,“ připustil Radek a objednal si další pivo.

„A co vy? Vy nemáte vztek kvůli tomu, co vás potkalo?“

„Ne,“ přiznal Radek,“ asi proto mě to potkalo.“

„Ale víte, kdo jste.“

„No, snad.“

„My bysme měli být jeden člověk,“ prohlásil elegán.

„Proč bych se měl trestat za to, co mi způsobili jiní?“ vzpomněl si najednou Radek, a řekl to nahlas.

„Prosím?“

Radek mu to zopakoval.

„Tak vidíte,“ přikyvoval souhlasně elegán.

„Víte, jak vyhynuli dinosauři?“ zeptal se Radek.

„Nějaká katastrofa?“

„Jo, život zmutoval. Přišli savci. Lidi. Ale…“Radek udělal cosi jako dramatickou přestávku, „teď tu máme dinosaury zas.“

„Myslím, že vám rozumím,“ přikyvoval elegán, „pár dinosaurů znám. Nějaká katastrofa by je mohla klidně potkat,“

„Myslel jsem spíš instituce, finanční dinosaury a tak.“

„Jasně, i ty,“ potvrzoval zadumaně elegán. Najednou se celý napřímil a ožil. „Víte co? Pojďme jinam,“ vybídl Radka.

„Kam?“

„Uvidíte. Já vás zvu“

Radek se nechal přemluvit a tak nastoupil do taxíku a nechal se odvést do jednoho z klubů kolem Staroměstského náměstí. Ochranka ho vpustila jen díky doprovodu elegána. To mu bylo jasné. Vevnitř byl takový hluk a tolik lidí, že jakékoli pokračování rozhovoru nemělo smysl. Byla tam spousta mladých nezadaných žen, ale pro ně, jakoby Radek neexistoval. Elegán mu koupil jedno lahvové pivo a pak zmizel kdesi v útrobách klubu. Radek láhev vypil, vyzvedl si v šatně bundu a vydal pěšky přes Prahu domů.

Od toho setkání s tím ošuntělým, starým, a proto trochu nepochopitelně samolibým člověkem v té ponuré putice, Eliáš často myslel na svůj vnitřní vztek. Poprvé si jej uvědomoval nikoli jen jako pouhý tlak a nutkání k agresi, ale jako docela konkrétní, obyčejný pocit, která má nejspíš občas každý člověk. V jistém smyslu se mu tím ulevilo, protože se mu tím snadněji přemýšlelo, odkud se ten hněv bere, i když o moc víc jasno v tom pořád neměl. Přemýšlel, jestli ten starý pobuda nemohl mít trochu pravdu, když naznačoval, že má zlost na celý svět, protože není schopen ujasnit si, kdo vlastně je.

Uvažoval o tom, ráno, když stál pod studenou sprchou a tajil dech a pak se drhnul ručníkem, aby se prohřál.  A znovu ho to napadlo, když si před zrcadlem čistil zuby a zkoumal několik drobných vrásek kolem očí, dvě svislé nad kořenem nosu a další dvě vedle koutků úst, které houževnatě odolávaly všem kosmetickým procedurám, které pravidelně absolvoval. Na chviličku se nad tím opět zadumal, když se v šatně vedle ložnice před zrcadlovou stěnou oblékal do čerstvě vyprané a vyžehlené košile a vybíral si oblek vhodný pro ten den, zatímco manželka dole v jídelně kontrolovala obě děti, ještě pobledlé z časného probuzení, jestli jsou umyté, oblečené a upravené a pobízela, aby si pospíšili se snídaní. Myslel samozřejmě na spoustu dalších věcí, které ho čekaly v kanceláři, na schůzky, na oběd s jedním členem hospodářského výboru, na to, jestli kampaň „pár za pár“ vůbec něco přinesla. To byly úvahy, které ho uklidňovaly stejně jako program, zaznamenaný v diáři jeho asistentky. Byla to dobrá přehledná mapa dne, ve které nacházel jistotu. Do toho ale podvratně a opakovaně se vtíralo pomyšlení na plamen vnitřního vzteku, který v něm dokázal všechno spálit. Pak zůstala jen čistá a průzračná zlost. Polykal posolené a opepřené avokádo, polité olivovým olejem a díval se do protáhlé tváře své ženy.  Byla nenalíčená a ještě bledší, než děti. Její světle modré oči rámovaly pravidel prodlužované disneyovské řasy. Na sobě měla krátký župánek, který odhaloval její bílou vyhublou hruď a část pevných a vzpřímených ňader díky implantátům. Světlé, obarvené vlasy měla stažené do ohonu a právě mu důrazně připomínala, co má říci které učitelce. Poslušně přikyvoval a opakoval, protože se to týkalo jeho dětí, a bylo to tedy důležité, zejména když on na ně neměl čas. Na vteřinu, ne déle, si s úlekem pomyslel, že tohle je jen tíživý sen, z něhož se probudí do své osvobozující, jasné, acetylénové zuřivosti. Vyděsil se natolik, že jeho manželka se zarazila a pátravě se na něj podívala. „Prosím tě, posloucháš mě vůbec?“ Zeptala se vyčítavým tónem.

„Samozřejmě miláčku,“ ujistil ji pokorně.

„Já nevím. Ty na to určitě zapomeneš,“ prohlásila nešťastně. „Měla jsem to těm učitelkám napsat. Teď už to ale nestihnu,“ pokračovala zoufale. „Já nevím, co mám teď udělat.“ Vypadalo to, že se rozpláče.

„Miláčku,“ oslovil jí důrazně, „ já na nic nezapomenu. Proč vždycky děláš, jakoby všechno špatně dopadlo, když se ještě nic nestalo?“

„Ty nikdy neposloucháš, co tě nezajímá,“ řekla s hořkou určitostí.

„Poslouchám všechno, co mi říkáš,“ ujišťoval ji trpělivě, i když věděl, že to není pravda.

Jeho hoch i děvče se šťourali lžícemi v lupínkách s mlékem a čerstvými jahodami a uraženě se mračili, protože nikdy nedostali k snídani to, co chtěli. Teď právě to byly hamburgery nebo topinky s vajíčky. Ublížený postoj nezměnili ani cestou do školy. V autě mlčeli nebo odpovídali jednoslabičně. Eliáš neměl chuť jim něco vysvětlovat. Zavolal své asistentce a začali spolu procházet jeho jednotlivé úkoly na dnešní dopoledne. Mířil do centra. Na Janáčkově nábřeží se s ní rozloučil, a zatímco pomalu popojížděl v koloně, najednou se přistihl, že bilancuje. Už v klukovských letech si vysnil velký dům. V jeho představách to sice bylo starobylé stavení, spíš tvrz, ale to byl jen sen. K jeho vyfantazírovanému domu vedla cesta vydlážděná žlutými, plochými kameny a na tu se nejlépe hodil velký, silný džíp. Ve skutečnosti byla ovšem limuzína pohodlnější. Také vždycky toužil po dívce, která by se podobala jeho mamince. Pokud jde o vzhled i v tom bylo jeho manželství šťastné. Víc ho, pokud se pamatoval, nezajímalo. Práce, postavení, děti a všechno ostatní, byly jen vedlejší důsledky zhmotněných snů o domu, autě a ženě. Samozřejmě, jako každý, ve slabých chvilkách snil i o tom, že je hrdina nebo slavný a obdivovaný génius nebo boháč, ale to nikdy nebral vážně. Nebýt té tiché vichřice zuřivosti, která čas od času vtrhla do jeho vědomí, mohl by se považovat za šťastného.  Když to hodně zjednodušil, řeka dní obtékala jeho dům, v němž spokojeně žil s maminkou. Jenže vždy nečekaně se v těch bystřinách času zvedla hrozivá vlna, kterou musel s vypětím všech sil svést stranou, aby nesmetla ten dům a on tam nezůstal sám, uprostřed běhu událostí, holý a studený jako meteorit putující prázdnotou. Protože pak by se tím nekonečným prázdným prostorem rozlehla ta otázka s veškerou naléhavostí: Kdo jsem já?

Řeka dní odnášela jednotlivá rána, proměnlivá jen podle počasí a nálad jeho dětí. Rána, podobná si úkoly, které dostával od manželky i těmi, které probíral cestou do práce se svou asistentkou. Ta rána určovala směr toku jednotlivým dnům, a ten se v zásadě neměnil a to bylo dobře. Vroucně si přál, aby to tak zůstalo. Na box začal chodit k bývalému příslušníkovi URNA. Trénovalo tam mnohem víc lidí, než u Joani, a vzájemné zápasy proto byly méně sledované a v podstatě to záleželo jen na každé dvojici, jak moc si chce namlátit. To mu vyhovovalo. Nebylo to ovšem v centru, kde byly nájmy příliš vysoké.

Jenže pravidelné tréninky už nestačily. Pokud to šlo, snažil se chodit dvakrát týdně, ale přesto se někde v pozadí jeho mysli, kam nedokázal dohlédnout svým vnitřním zrakem, usídlil vztek. Hněv chladný a zákeřný jako dobře ukryté ústí hlavně. Když potkal Alenu, svou pozdější manželku, doufal, že sex mu pomůže, ale ukázalo se, že to bylo spíše naopak. Za své tělesné potřeby se spíš styděl a nemohl se zbavit pocitu, že křečovité vypuzování spermatu ho zbavuje důstojnosti. Nebylo to nepříjemné, ale bylo to současně lepkavé a upocené. Jenže v tomhle si manželkou právě rozuměli. Zplodili děti a jejich tělesné kontakty se spíš omezily na projevy něžnosti a náklonnosti, které jen vzácně, když je přemohly instinkty, dospěly ke vzájemnému spojení, po kterém se ale oba vrhali do koupelny, aby odstranili všechny stopy přechodné ztráty sebekontroly. Občasné nevěry mu přinášely mnohem více uspokojení, protože stud před ženou, na které mu nezáleželo, a kterou obyčejně neviděl víc než jednou, byl mnohem menší. Zvlášť. Když byl otupen alkoholem nebo kokainem nebo obojím.

Studená, bílá, teď už jí dokázal dát i barvu, zuřivost jeho mysl postupně zaplňovala od zadu, kde byly temné, neprobádané jakoby jeskynní útvary. Pomalu den po dni postupovala vpřed, nejdřív jen jako řídká mlha a pak měnila skupenství a houstla, až se jednou ráno probudil a celé jeho vědomí bylo naplněno safírovým vztekem. Večer pak vzal z trezoru v  garáži svůj revolver Taurus a dal jej do nočního stolku u své postele. Musel si nastavit budík na mobilu, aby vstal dřív než manželka. Neměl tlumič, proto to musel udělat přes polštář. Spala na boku. Skočil na ni s polštářem a klekl na něj. Její hlava se mu rýsovala mezi koleny. Vystřelil právě, když sebou škubla. Pak ještě dvakrát. Krvácela mnohem víc, než čekal, proto raději ložnici před dětmi zamknul.  Řekl jim, že maminka je hodně nemocná a nesmí ji budit. Oblékání a kontrola školních tašek byla pořádná otrava. Obě kňouraly a chtěly s ní mluvit.  Vymýšleli si různé důvody, proč ji právě v tu chvíli potřebují. Cítily se bez nejisté a opuštěné. Sotva ji chvilku neviděly, hned se jim stýskalo. Byl by jim udělal k snídani hamburgery, ale měl k vaření odpor a nevěděl ani jak. Musely se proto spokojit s lupínky s mlékem. Střelil je zezadu do hlavy právě, když se v nich dotčeně vrtaly. Nejdřív hocha a pak děvče. Snažil se, aby to udělal tak rychle, aby si nestačily uvědomit, co se děje. Potom šel do garáže pro kanystr s benzínem. Přestože otevřel v přízemí všechna okna a nanosil nábytek na hromadu, trvalo poměrně dlouho, než se oheň rozšířil a dům začal hořet. Pozoroval oheň, poslouchal rostoucí hukot a praskot a ustupoval před stoupajícím žárem. Řeka dnů zaplavila ostrov. Zmizel jeho dům a s ním všechno ostatní. Kolem byla jen prázdná nekonečná hladinu času a on se nad ní vznášel, aby konečně v jejím zrcadlení mohl hledat odpověď na svou otázku.

Potom, co se Radek opil v pivnici a povídal si s tím vzteklým elegánem, který měl zřejmě všechno, co jemu scházelo, první co udělal, když se v poledne jakž takž dal dohromady, aby mohl vyjít na ulici, bylo, že v supermarketu koupil pomelo a vodku. V lékárně na Vinohradské si obstaral plastové injekční stříkačky a jehly. Lékárnice se na něj podezřívavě dívala a dokonce se ho zeptala, na co to potřebuje, ale odbyl ji výmluvou, že manželka to používá na barvení a zdobení kraslic. Doma si pomelo prohlédl a usoudil, že z něj není třeba sundávat síťku ani fólii, protože stopy v pichu skoro nebudou vidět. Napustil do něj asi dvě deci, víc si netroufl, z obavy, aby vodka nezačala prosakovat. Perforovanou fólii alespoň posunul, aby se nekryla s vpichy ve slupce. Vzal s knihovny namátkou dva thrillery, které dřív Julie ráda četla, aby to alkoholické pomelo trochu zamaskoval a s igelitkou se vydal na Karlovo náměstí. Šel pěšky, protože bylo teplo. Nebe nad Prahou díky smogu jen bledě žhnulo, ale stromy a keře zářily svěží zelení, hebkou jako dětské prstíky. Světlo a stíny přetvořili ulice, domy a všelijaká ta zákoutí v avantgardní  scénu. Radek si připadal, jakoby procházel nějakým neorealistickým filmem. Měl dojem, že příjemné jarní počasí dělá lidi i město přívětivější. Šel přes Náměstí Míru do Sokolské a pak Hálkovou a ulicí Na rybníčku dolů a skrze Malou Štěpánskou na Karlák. Šoural se pomalu přes park a těšil se, že Julie bude mít z pomela radost. Protáhl se malými dveřmi v mohutných, dřevěných vratech do vlhkého průjezdu, přešel přes sluncem zalitý dvůr, kolem kotelny a parkoviště sanitek a vyšlapal po starém, kamenném schodišti k oplechovaným, krémovým dveřím s velkou špehýrkou. Sestra, která mu otevřela, se na něj dívala cize, jako na člověka, který tam nemá, co pohledávat. Mlčela a stála mu v cestě. Byl zmatený. „Já jdu na návštěvu za…, začal ochraptěle. Sestra mu skočila do řeči. „Vaší paní jsme včera propustili do domácího ošetření,“ oznámila mu komisním hlasem.

„Ale…“

.“Volali jsme vám, ale byl jste nedostupný,“ pokračovala vyčítavě.

„Nemám ho zaplacený,“ vyhrkl zkoprněle, až pak ho napadlo zeptat se kdy.

„Včera dopoledne,“ odpověděla suše.

„Nevíte, kam mohla jít?“

Mlčky na něj hleděla.

„No jistě. Já vím…,“ zakoktal popleteně. Stál tam s pomelem napumpovaným vodkou v igelitce, a nehýbal se.

„Ráda bych vám pomohla, ale…“ sestra začala zavírat dveře.

Stál tam ještě dlouho potom, co schodištěm doznělo rachocení zámků. Nevěděl, co má dělat. Asi by měl jít na policii, ale rozhodl se počkat do večera. Vyšel na dvůr a našel svět v troskách. Domů jel tramvají a potom čekal na Julii. Zatímco naslouchal, kdy uslyší kovové zatančení klíče kolem zámku, které znal tolik let, přemýšlel, jestli by mohl něco udělat pro ty slabé, jako Julie. Konec studené války nejspíš pohřbil dvě století pokusů o to, pro ty slabé něco udělat i naději, že se kdy povede. Na Západě snad ještě někdo věřil, že stačí žít „jinak“. Na Východě zase sázeli na bomby. Na otázku co potom, mohli ti i ti odpovědět, že na tom nezáleží, protože lidé se vždycky o něco pokusí.  Klonil se k východu, i když ve víře nic nenacházel.  Po zesměšnění idejí samotnými idealisty už ani nevěřil v nějaká dobrovolná polepšení. V systému je potřeba pošťourat jako ve vosím hnízdě, aby odhalil svou podstatu. Nejde o oběti a škody. Neštěstí v dopravě, násilnosti a místní války toho mají na svědomí víc. Jde o samotný fakt napadení. Systém proti útoku vystartuje a odhalí, co skrývá pod fasádou svobody a blahobytu.

Několikrát se ozvaly na venkovní chodbě kroky a jemu se pokaždé rozbušilo srdce. Klíč v zámku se nikdy neotočil. Jednou dokonce vykoukl na chodbu, protože se mu zdálo, že tam Julie stojí, potichu dýchá a váhá, jestli má vejít. Chodba ale byla nepřívětivě a netečná prázdná. Vrátil se s povzdechem zpátky do kuchyně a ztěžka dosedl na židli. Seděl tam až do šesti a pak se vydal s těžkým srdcem na místní oddělení policie v Šafaříkově ulici. Svět zůstával v troskách.

Julie se neobjevila ani následující den a on se rozhodl, že to udělá, protože nic jiného už mu nedávalo smysl. Od svého známého, který mu byl zavázaný a býval minérem v dolech, si opatřil deset kilo emonitu a elektrickou rozbušku. Známý byl to opilec a s výbušninami kšeftoval. Radek si něco vymyslel, ale jemu to bylo jedno. Chtěl jen slyšet, že neřekne, odkud emonit má. Dva dny pak vyráběl pás s patron a spoušť do ruky, a přitom pořád poslouchal, jestli se nezve to zatančení klíče kolem zámku. Vstal pak hodně brzy ráno, k snídani si dal jen kafe, navlékl pás s patron, přes něj oblékl bundu a spoušť dal do náprsní kapsy. Šel pěšky na Náměstí Míru a nastoupil do dvaadvacítky. Tramvaj byla plná, musel stát, ale ve Spálené většina lidí vystoupila a dál už pokračovali převáženě jen turisté. Našel si volné sedadlo u okna, a když tramvaj s řinkotem vjela na Most legií, dlouze se zahleděl na Pražský hrad, na Vltavu, v níž se odrážely šedobílé, bachraté mraky a nepravidelné kousky oblohy. Měl Prahu rád. Nejdřív ho napadlo, že půjde pěšky, ale protahovat to, by asi nikam nevedlo. Dvaadvacítka sebou škubala na všechny strany, když projížděla Karmelitskou. Přemýšlel, co se s Julií stalo. Možná skončila na ulici nebo ještě hůř. Nebýt emonitu, který mohl nahmatat pod bundou, asi by se zbláznil. Teď ale cítil vzrušení a jeho tělem proudila nová energie. Když tramvaj zahnula na Malostranské náměstí, uvědomil si, že se lehce třese. Vystoupil, přešel náměstí a zahnul Tomášské a asi po sto padesáti metrech vešel do restaurace Chez moi, kde vedle vchodu do kuchyně našel otevřené dveře tak, jak mu to asi před rokem popsal v pivnici jeden montér od UPC. Prošel tmavou chodbou a vyšel po schodech až k proskleným dveřím, které ústily na malý balkonek. Bez potíží je otevřel. Vedl odtud žebřík na lávku pro kominíky. Vylezl po něm nahoru a rozhlédl se. Směrem na západ viděl střechy Valdštejnského paláce, na východě se zvedala Malá strana a jihu kopule svatého Mikuláše. Zhluboka se nadýchl a vydal se po lávce podél hřebene a komínů velkých skoro jako rybí sádky k dalším střechám podél Tomášské. Šlo to celkem hladce, jen výškové rozdíly mezi domy musel překonávat po žebřících. Tak se dostal až na střechu domu U tří čápů a odtamtud nad Poslaneckou sněmovnu. Byly tam kamery. Musel doufat, že jen kvůli záznamu. Našel další železný žebřík, po němž slezl na terasu ve dvoře paláce Smiřických. Skleněné dveře do budovy zakrývaly zevnitř nylonové záclony. Dveře nebyly zamčené. Montér mu řekl, že tam policisté v civilu chodí kouřit. Od něj také věděl, že člen ochranky obyčejně stojí až na druhé straně chodby u jižního schodiště. Montér byl už hodně podnapilý, když se mu tím chlubil a Radek si to tehdy všechno zapamatoval, aniž by tehdy věděl proč. Vešel do chodby, která byla z levé strany prosvětlaná řadou oken, a rychle pokračoval směrem ke galerii pro veřejnost.  Z radia věděl, že zasedá plénum, ale nikoho nepotkal. Bylo dopoledne a patrně neprojednávali nic důležitého. Aby se tam dostal, musel ještě přes malé foyer, do kterého ústily schody na této straně budovy. Byl asi v  polovině, když policista v civilu, hlídkující u schodiště, si všiml jeho bundy bez označení.

„Promiňte!“ Zavolal na Radka tlumeně. Radek pokračoval stejným krokem ke dveřím galerie. Koutkem oka zaznamenal, že muž se k němu rozběhl, a když otvíral dveře na galerii, slyšel, že něco křičí. Před sebou měl velký, stupňovitý balkon a pod ním, podél zdi s velkými obloukovými okny, předsednický pult a bloky kolmých a podélných řad poslaneckých lavic. Všiml se, že galerie byla téměř prázdná a sál dole zaplněný asi tak ze dvou třetin. Nahmátl spoušť v náprsní kapse a vytáhl ji. Okraj balkonu nebyl ani tak vysoký jako široký, nečekal, že bude tak obtížné na něj vylézt. Prostě si na něj lehl a svalil se dolů. Policista ho mezitím dostihl a chytit za rukáv. Tím ho z části vrátil do svislé polohy a umožnil mu, stisknou spoušť, právě když se jeho levá noha dotkla hlavy poslankyně Jarmily Mayerové a roztříštila ji o desku lavice ještě dříve, než mohutný výbuch vyrazil všechna okna a dveře, utrhl polovinu galerie a proměnil sál v hromadu dýmajících trosek, v nichž zůstala uvězněna téměř všechna převážně mrtvá těla zákonodárců. Ozvaly se sirény, a jak jich přibývalo, zněly zdálky jako roj rozzuřených vos.

Eliáš se probudil s nepopsatelnou hrůzou z toho, co udělal. Snažil se v sobě potlačit tu nesmyslnou naději, že se to nestalo, že všechno je, jak bylo a pokračuje to beze změny dál. Boj s touhou, aby nic z toho nebyla pravda, byl ovšem marný a o to víc mučivý. Trpěl jako zvíře. Krev mu bušila ve spáncích a srdce cítil až v krku. V ústech měl odpornou hnilobnou chuť. Jeho život se zhroutil. V náhlém popudu šáhl do nočního stolku pro revolver, ale jeho ruka marně šátrala v šuplíku. Jak taky jinak, když jeho dům shořel. Zmateně se posadil a slabě vykřikl. Manželka ležela vedle něj na čisté posteli. Po krvi nebyla nikde ani stopa. Dech se mu skoro zastavil a v hlavě jakoby se mu rozeznělo tisíc zvonů. Naklonil se nad ní a slyšel, že normálně dýchá. Strhl z ní přikrývku. Žádné kaluže krve. Jen se zavrtěla a nesouhlasně zavrněla. Potom v polospánku zamračeně, aniž by otevřela oči, sáhla po pokrývce, přetáhla ji přes sebe a spala dál. Eliáš snad nikdy nebyl šťastnější. Byla to jejich ložnice, jeho velký dům, hezký jako dřív a jeho rodina v něm se nerušeně a bezpečně probouzela do dalšího dne. Byl to jen děsivý sen. Nic se nestalo, přišlo nové ráno, nové manželčiny příkazy, podané jako prosby, další převoz dětí přebývajících v jemu nedostupném světě do školy a další denní program diktovaný asistentkou. Jenže, jak den pokračoval, euforii z toho že není vrahem a žhářem, zase vytlačil důvěrně známý, krystalický vztek.

Třicet kilometrů daleko, na Vinohradech, Radek právě s velkou nervozitou kupoval noviny, aby se přesvědčil, že nespáchal hrůzný teroristický čin. Předtím dvakrát vyslechl zprávy v televizi a v rádiu, ve kterých o výbuchu v Poslanecké sněmovně a desítkách obětí nepadlo ani slovo. Konečně uvěřil, že se mu to jenom zdálo a bylo mu, jakoby se znovu narodil. Srdce se mu ale sevřelo, když hned v zápětí zatoužil ten tak živý a hrůzyplný sen vyprávět Julii. Noviny hodil do koše před Pavilonem a vracel se domů s bláhovou nadějí, že ji tam najde sedět zamyšlenou u kuchyňského stolu nebo na pohovce, zabalenou do deky, jak spí. Byt byl však prázdný a lhostejný k jeho přáním. Ztěžka se posadil ke kuchyňskému stolu na své místo, kde léta už sedával a teď toužil, aby tam mohl pohlédnout do tváře Julii. Den ubíhal a on poslouchal, jestli nezaslechne její kroky a její klíč nezatančí kolem zámku. Okolní svět ztratil význam, jako kdyby jeho mysl bezezbytku vyplnila nesnesitelné fyzická bolest. A potom, když jeho vědomí zase začalo přicházet k sobě, vrátila se i myšlenka na vosí hnízda, ve kterých je potřeba pošťourat, aby bylo jasné, proč taková krásná a chytrá ženská jako Julie, nemůže být s ním doma, aby tam spolu třeba i dobrovolně zemřeli.