Česká republika je polomrtvá

V souvislosti hospodářským s bojem o akciovou společnost Sazka a bývalými příslušníky komunistické nomenklatury, kteří v ní figurují, nabídla Česká televize v pořadu Otázky Václava Moravce k diskusi téma rotace elit.

Nyní, po dvaceti letech.

Debata v televizi se opírala o výsledky sociologického šetření z roku 1993. Na aktualizaci výzkumu se prý pracuje.

Spíše celá ta léta usilovně zavíráme oči, abychom to neviděli.

Česká republika je polomrtvá a nebýt sousedství západní Evropy, nejspíš by padla bezvládně k zemi. Za to pachtění s námi však může i Západ sám svou opatrností a pragmatismem. V roce 1989 dělaly Washington a Bruselu starosti sovětské atomové hlavice na našem území. Lákaly jej také nové hospodářské zdroje a trhy. Nejrozumnější se proto zdálo dohodnout se s komunisty. V klidu a bez škod odevzdají jaderné zbraně i moc, udrží státní byrokracii a ekonomiku v chodu. Za to je nikdo nebude soudit a bránit jim, aby se v nových poměrech znovu zabydlili.

Tehdejší nomenklatura na to ráda přistoupila. Nikdy jí nešlo o nic jiného, než se mít co nejlépe. Vstoupila ovšem do kapitalismu se starými způsoby normalizační elity a infikovala vznikající demokratický systém pokrytectvím, nepotismem, mafianstvím a korupcí. Kromě toho vložila do vínku novému Českému státu svou amorálnost a nekulturnost. Vulgárnost a nízkost byly daň, kterou musela zaplatit za éry takzvaného socialismu za svůj kariérismus a prospěchářství.

Na konec studené války nebyl připraven nikdo. Nebo spíše poražení než vítězové. Nomenklaturu nebylo kým nahradit. Jenže čas neosvědčil své léčebné schopnosti. Spíše naopak. Postkomunistické země se ani po dvaceti letech nezdají být stabilnějšími než na počátku devadesátých let.

Naší nomenklatuře, která dostala generální pardon za asociální jednání, jehož důsledkem byl rozpad české kultury, bylo nabídnutu, jak hezky říkají sociologové, aby přeměnila svůj sociální kapitál - to je kmarádšofty z Jakešovské doby - na ekonomický kapitál, to znamená na velké kšefty. Část amerického kapitálu prý také nemá úctyhodný původ, ale poměry daly věci do pořádku. Jenže v Čechách ne. Začaly se pozdě zpřísňovat podmínky, tvrdí sociolog Petr Matějů. A v to je právě háček a také půl pravdy. Omilostněná nomenklatura (a příslušníci šedé ekonomiky), kteří dostali v devadesátých letech privilegium privatizovat hospodářství, totiž zkorumpovali novou politickou moc dříve, než se stačila rozkoukat a šlápnout jim na prsty. Morální vetchost naší novodobé politické elity nedokázala čelit vlastní konzumní vyprahlosti. Přirozeně, že s tím hodně souvisí tehdejší prudká a silná spotřební invaze všemožných požitků. Bylo velmi nesnadné jí čelit. Tlak veřejného mínění a rigidnější pravidla ale nepřišla ani později. Nepřišla vůbec. Spíše naopak. Během let se podnikání, politika a správa země pevně smísili. Dnes je třeba opatrně volit cesty, pokud je nutné se vyhnout střetu s tímto mocným souručenstvím.  Místo, které zbývá, je ale míra naší svobody a demokracie.

Podstatné je nedělat, že to není. Česká republika je země, která jen převlékla kabát a stala se konzervou normalizačních poměrů. Kulturně tento stát stojí před zánikem a nelhat si o tom, je počátek i východisko.